Ze školních lavic do uniforem: Děti v řadách Wehrmachtu a Luftwaffe

S prodloužením německých linií v letech 1941 a 1942 se velení Wehrmachtu snažilo uvolnit pro nasazení na frontě i ty muže schopné vojenské služby, kteří dosud zůstávali ve vlasti. Rozkazem z 20. září 1942 Hitler nařídil, aby bylo 120 000 příslušníků Luftwaffe převedeno k pozemnímu vojsku či k námořnictvu. To znamenalo obrovské snížení početních stavů jednotek protiletadlové obrany Německa, ale Říšské ministerstvo letectví připravilo plán, jak tyto ztráty nahradit.

Od dubna téhož roku sice existovala možnost využití studentů u takzvaných baterií Heimatflak (domácího protiletadlového dělostřelectva), tato služba však byla dobrovolná a omezená věkovou hranicí nejméně 17 let.

Nyní se ale uvažovalo také o šestnáctiletých dětech, které ještě nepodléhaly odvodům do Říšské pracovní služby. Tak vznikli takzvaní Luftwaffenhelfer – pomocníci Luftwaffe (někdy také Flakhelfer), oficiálně napůl studenti, napůl Hitlerova mládež, ve skutečnosti ale téměř vojáci. Rekrutovali se pouze z vyšších a středních škol; učni se pomocníky u flaku až do roku 1945 nestávali.

Naoko Hitlerjugend

Hermann Göring začal na podzim 1942 jednat s ministrem školství Bernhardem Rustem a do debaty se zapojily i další organizace. Celá věc totiž byla značně ožehavá. Povolat ze středních škol chlapecké ročníky 1926 a 1927 k pomocné službě u Luftwaffe podle ministra zahraničí Joachima von Ribbentroppa znamenalo ukázat světu, že Německo již mele z posledního, když musí hnát k bojovým jednotkám i šestnáctileté kluky.

Obavy o narušení školního vzdělávání desetitisíců mladíků vyjádřil také ministr vnitra a především samotné rodiny a učitelé. Konečné rozhodnutí učinil Hitler v lednu 1943 a původní plán přitom doznal změn. Povolaní chlapci měli sloužit v blízkosti svých domovů.

Řada nejasností panovala především v otázce, pod kterou organizaci vlastně pomocníci Luftwaffe patří. Jejich oficiální název totiž zněl „Luftwaffenhelfer (HJ)“. Říšskému vůdci Hitlerovy mládeže Arturu Axmannovi se podařilo prosadit, aby museli na vycházkové uniformě nosit nárameník HJ a na čepici kosočtvercový odznak HJ. Příslušnost k Luftwaffe pak naznačovala orlice s hákovým křížem na trojúhelníkové nášivce na pravé straně prsou.

Symboly Hitlerjugend ale mladíci většinou odmítali a ignorovali – nárameník s písmeny HJ měli v tašce a navlékli si jej, až když se měli hlásit u velitele baterie, a na čepici si připevňovali malou orlici, která naznačovala, že patří k Luftwaffe, a nikoliv k HJ.

O tomto obcházení pravidel nadřízení věděli, ale oficiálně nic neřešili, aby před veřejností zachovali fikce o příslušnosti k HJ a zatajili skutečnost, že 15- a 16leté děti slouží u zbraní.

Počátkem roku 1943 byly povolány nejprve školní třídy ročníku 1926. Podle předpisů studenti působili jako pomocníci Luftwaffe jen několik měsíců, pak je čekalo povolání do Říšské pracovní služby. V druhé polovině roku 1943 přišla řada na ročník 1927 a v lednu 1944 nastoupily páté třídy vyšších a středních škol – především ročník 1928. Tito žáci dosáhli teprve v průběhu roku 1944 šestnácti let, ti nejmladší až na konci roku.

S učebnicí u kanonu

Pomocníci Luftwaffe byli povoláváni po třídách a alespoň zpočátku nasazováni v okruhu 50 km od svého domova. To umožňovalo zachovat alespoň skromnou školní výuku. Každý týden je čekalo 18 hodin – po třech hodinách němčiny, latiny, historie a matematiky a po dvou hodinách fyziky, chemie a zeměpisu. Došlo ke zrušení hodin angličtiny, proti čemuž ale protestovala část rodičů, přičemž v některých případech dokonce uspěli. Studenty většinou přijížděli vyučovat jejich učitelé z původních škol, ale pokud to nebylo možné, dostávali přidělené místní pedagogy.

Vzdělávání však celkově nebylo na příliš vysoké úrovni a jeden z pamětníků například spočítal, že za dobu třináctiměsíční služby strávil ve škole pouze jeden měsíc. Po propuštění od flaku je čekala Říšská pracovní služba a pak povolání do armády. Ještě předtím ale mohli vykonat takzvanou nouzovou maturitu, kterou jim ovšem po válce úřady většinou neuznaly. S rostoucí intenzitou spojeneckých útoků bylo čím dál obtížnější udržet počet vyučovacích hodin, protože studenty náročná služba během nočních náletů velmi vyčerpávala.

Za své také brzy vzala i zásada nasazení do vzdálenosti 50 km od domova. Například pomocník z Porúří se tak mohl po několika měsících v rodném městě ocitnout na dohled od koncentračního tábora Osvětim v Horním Slezsku. Kromě školní výuky museli pomocníci absolvovat také školení o zbraních a zařízeních, s nimiž pracovali u flaku. To trvalo zpravidla čtyři až osm týdnů a zahrnovalo poznávání letadel, pomoc u mapového stolu, seznámení se zaměřovacími přístroji a také palbu na vlečené cvičné cíle. Osvojili si teoretické základy balistiky a rádiové techniky.

Označení „pomocníci Luftwaffe“ sice naznačuje, že měli pomáhat příslušníkům letectva, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Zkušené muže prostě nahradili, převzali jejich povinnosti a stali se mířiči, nabíječi či střelci. U lehkého flaku byl skutečným vojákem pouze velitel obsluhy. K první bojové ztrátě došlo 1. března 1943, kdy britská bomba zabila šest studentů sloužících v Berlíně. Němci mladíkům vypravili státní pohřeb a na jejich rakve položil velitel Luftwaffe berlínské oblasti Železné kříže. „Flakhelfeři“ pocítili, co je skutečná válka.

Pokračovní: Ze školních lavic do uniforem: Dětští vojáci byli obětí šikany i cílem poprav

Jeden z nich napsal svým rodičům: „Jsem zde, u flaku, trápen a šikanován při cvičeních na všechny způsoby i nezpůsoby – a konečně je tu poplach! Rozkazy létají jeden přes druhý. Letadlo na X – připravit. Zvon pronikavě zní a po třech sekundách nám do uší práskne salva. Zazní hřmění takzvané ,grupy´, salva celé baterie, ano skutečně všech osmnácti hlavní ráže 8,8 cm. Omračující detonace.

Ale co je skutečně úžasné – když granát s oslepujícím zábleskem exploduje blízko bombardéru a promění jej v ohnivou kouli, která se po chvíli zřítí na horizont. Vypadá to jako dobrodružný válečný film. Jen s tím rozdílem, že pouze nepřihlížíš, ale jsi uvnitř! Při útocích, když hřmí palba a je cítit střelný prach (ten pach cítím v nose ještě teď) a v noci ještě světlomety a hořící zasažená letadla září na obloze, jsem v euforickém stavu a věřím, že většina mých kamarádů také. Strach nepocítím ani na sekundu.“