Zbožštěný státní mučedník: Kdo byl ve skutečnosti Julius Fučík?

Vyskytoval se všude: ve školních osnovách, ve veřejném prostoru i v mnoha oblastech společenského života… Několik minulých generací se Juliovi Fučíkovi zkrátka nemohlo vyhnout. Jeho Reportáž psaná na oprátce se stala jedním ze základních kamenů české literatury, dokonce jednou z nejpřekládanějších knih do cizích jazyků…

Dělnický původ

Narodil se roku 1903 v Praze. Otec zprvu pracoval jako soustružník, matka jako švadlena. Malý Julius dostal jméno po strýci – hudebním skladateli a autoru mnoha vojenských pochodů. Ochotnicky hudbě se ostatně věnoval i Juliův otec – coby ochotník zpíval v divadle. Chlapce tak odmalička obklopovala kultura. V jeho čtyřech letech se navíc rodina přestěhovala do Plzně. Otec tam totiž získal místo v tamním Městském divadle – jako barytonista a později inscipient.

Sám Julius odmalička hrál divadlo – jako dítě odehrál desítky rolí. V Plzni vystudoval reálku a poté se vydal studovat na filozofickou fakultu do Prahy. Navštěvoval tam přednášky literárního vědce F. X. Šaldy a hudebního historika Zdeňka Nejedlého. Přitahovala ho ale i novinařina a vysokoškolská studia nedokončil.

Horlivý komunista

V období prvorepublikového Československa patřil mezi nejvýraznější a také nejvlivnější komunistické novináře. Prý mu imponoval „bolševický tah na branku“. Vystoupil z římskokatolické církve a nadále zůstal bez vyznání. Do komunistické strany vstoupil jako osmnáctiletý hned po jejím založení v roce 1921. Pracoval mimo jiné v Rudém právu či v časopise Tvorba. Jako novinář horlivě propagoval Sovětský svaz – a angažoval se v tom opravdu vehementně. Neváhal se dostat do ostré polemiky či konfliktu s každým, kdo by o „budoucích zářných dnech“ světového komunismu jen zapochyboval. Do Sovětského svazu se také vydal. Ze svých zážitků napsal soubor reportáží nazvaných V zemi, kde zítra již znamená včera.

Sňatek s Gustou

Pohledný a výřečný mladík s nezpochybnitelným charismatem přitahoval ženy. On sám pro ně měl také slabost. Navíc opovrhoval v souladu se svým komunistickým přesvědčením „měšťáckou morálkou“ a dělalo mu radost svým chováním pohoršovat okolí a narušovat dobové konvence. Mezi všemi partnerkami a vztahy si nakonec, po nejrůznějších peripetiích s nevěrami na obou stranách, vybral za manželku Augustinu Kodeřičovou, jíž se říkalo Gusta.

Ani svatba nevypadala nějak konvenčně – ostatně snoubenci se svými pětatřiceti lety v občanském průkazu rozhodně nepatřili k standardu. Obřad proběhl v pražských Dejvicích 30. srpna 1938. Ženich na něj doběhl na poslední chvíli a svatební oznámení vyhotovil jen ve dvou exemplářích. Jedno pro nevěstu, druhé pro Fučíkovy rodiče v Plzni. Novinář si ho den před svatbou vytisknul sám v tiskárně Rudého práva. Svatby se účastnili pouze dva hosté, kteří byli zároveň i svědky: šéfredaktor Rudého práva Jan Šverma a redaktor téže tiskoviny Bedřich Reicin.

Profesor Horák

Mnichovská dohoda přinesla zcela zásadní změny do chodu celého státu, stejně tak i do života Julia Fučíka. Komunistickou stranu zakázali hned v říjnu 1938, v prosinci pak rozhodlo ministerstvo vnitra o jejím rozpuštění. Komunisté přešli buď do ilegality, nebo emigrovali do Sovětského svazu. Manželé Fučíkovi zůstali v protektorátu a dostali se do obtíží i materiálních. Oba přišli o zaměstnání, protože byli na výplatní listině zakázané strany.

Fučíkovi se vyhnulo rozsáhlé zatýkání komunistů hned po nástupu nacistů k moci v březnu 1939. Odešel z Prahy na Domažlicko, kde jeho rodiče bydleli. Tam se věnoval literatuře. Napsal například esej Božena Němcová bojující, vydal také svou starší studii o Karlu Sabinovi a pokoušel se i o román. Nakonec se vrátil do Prahy, kde vystupoval pod cizí identitou údajného profesora Horáka. Fučík totiž už dříve s oblibou používal různé kostýmy a divadelní převleky. Přátelé mu prý za to přezdívali „dítě s plnovousem“. Nyní tedy hrál roli vousatého, obrýleného a kulhajícího starce. Jako by to vše poněkud dětinsky považoval za vzrušující hru… Popravdě – zejména kolegové v odboji mu to vyčítali – pořád šlo jen o divadelní kamufláž a mohla velmi jednoduše upoutat pozornost.

Zatčení náhodou

Když s ním tedy v létě 1941 navázala kontakt tajná organizace KSČ, zapojil se Fučík do odboje. Nezastával ale v protinacistických strukturách žádné významné místo. K jeho zatčení došlo 24. dubna 1942 v pražském bytě Jelínkových, kde se účastnil ilegální schůzky. Ironií je, že gestapáci tam vůbec nešli cíleně. Jednalo o rutinní razii a dotyční byli zatčeni vlastně náhodou.

A nastává první „fučíkovský“ problém: dotyční při této schůzce porušili snad všechna pravidla konspirace. V zásadách ilegální práce jasně stálo, že se nesmí sejít více lidí na jednom místě. Další otazníky vyvolává samo zatčení. Fučík měl u sebe dvě pistole a podle odbojářských regulí měl střílet a pokusit se uniknout. Neudělal ani jedno, ba co víc – pistole strčil majitelům bytu do postele, čímž pro ně vystavil ortel smrti. O den později tak nacisté zatkli jeho manželku, kterou po vyšetřování odeslali do koncentračního tábora Ravensbrück.

Pankrácké vězení

Po těžkém výslechu v pražském Petschkově paláci dopravili Fučíka do věznice na Pankráci. Tamní dozorce Adolf Kolínský vzpomínal, že „přivezli muže, který nejevil známky života, byl celý zakrvácený, oblek měl roztrhán a umazán“. Právě Kolínský navrhl Fučíkovi, zda nechce někomu něco napsat. Vězeň po nějaké době této možnosti využil. Motáky psal zprvu pravděpodobně své manželce Gustě. Nakonec se rozepsal více – dopisy z věznice vynášel Kolínský se svým kolegou dozorcem Horou. Texty byly později vydány pod názvem Reportáž psaná na oprátce. Fučík byl poté převezen do Německa, kde ho 8. září 1943 popravili.

Reportáž přežila

Fučíkovy listy si u sebe v bytě dozorce Kolínský nechával. Už tak měl dost štěstí, že se u něj během prohlídek při odchodu z věznice nikdy nenašly. Uschoval je u svých známých nebo příbuzných vězňů. Nakonec se obrátil na Jiřinu Závodskou z Humpolce, která je zakopala na zahradě ve sklenici od okurek.

Skončila válka. Gustě Fučíkové se podařilo přežít koncentrák a vrátit se do Prahy. Dozorce Kolínský ji tehdy vyhledal a všechny texty jí předal. Komunističtí ideologové nad takovým materiálem zajásali. Rozhodli se, že reportáž vydají – stihli to hned v říjnu 1945. Redaktorsky se na knize podílela sama Gusta, která se teď stala nejen vdovou po hrdinovi, ale také redaktorkou nově založeného Státního nakladatelství politické literatury.

Kult

Následovala další a další vydání. Redaktoři text upravili a zcenzurovali tak, aby vytvářel nezpochybnitelný obraz hrdiny. Jakékoli pochybnosti nebyly připuštěny k diskusi. Nikdo ze strany nedbal na to, zda jde o věrohodný popis událostí. Fučík přitom mohl sám sebe stylizovat do role jediného správného. Naopak obraz svých ostatních spolupracovníků mohl zkreslovat – podlehnout pocitu, že ho zklamali, zradili. Komunisté potřebovali bezchybného hrdinu, socialistického revolucionáře. 

Vzmáhající se kult ještě umocnil obraz Maxe Švabinského, který zobrazuje mladého a pohledného muže. V kinech se promítaly filmy o Fučíkovi, sousloví „Lidé, bděte“ se stalo heslem k boji proti imperialistům, špionům a zrádcům. Po Fučíkovi se pojmenovávaly ulice, na veřejná prostranství se umisťovaly jeho sochy a jeho jméno nesly nejrůznější soutěže a přehlídky.

Přehodnocení

Teprve devadesátá léta minulého století otevřela možnosti kritického zkoumání knihy i chování Julia Fučíka. Historik Petr Placák popsal jeho chování jako „trestuhodnou hloupost“. V roce 1995 vyšlo v nakladatelství Torst kritické vydání Reportáže. Editovali ji Alena Hájková a František Janáček a jejich záměrem bylo vyjasnit nejasnosti. Vzešla z toho další polemika, do jaké míry byl Fučík hrdina a do jaké zrádce.

TIP: Gusta Fučíková: Strážkyně Fučíkova odkazu a národní vdova

Do diskuse vstoupila v roce 1998 dokumentaristka Helena Třeštíková s filmem Lidé, mám vás rád, ve kterém vystoupili také pamětníci. Současně byl Fučík odstraněn jako základní obraz hrdiny ze školních osnov. Nahradil ho Jan Palach či vojáci a parašutisté bojující s nacismem. Fučík a jeho dílo už v současnosti nepřeceňujeme, přesto vydává i polemika o něm a jeho díle cenné dobové svědectví.