Reportáž psaná na oprátce: Ojedinělé svědectví z nacistického vězení
Jeden z ikonických textů komunismu představoval svým způsobem velmi zajímavé dílo. Propaganda z něj ale udělala otravnou povinnou četbu
Jeden z kanonických textů komunistů vznikl na popud odboje, který potřeboval získat detailní informace o okolnostech Fučíkova zatčení. Je zřejmé, že Fučík už od začátku koncipoval svůj text jako vlastní legendu. Celkem 167 dochovaných motáků je dílem nejen samotného Fučíka, ale také mimořádně obětavých spolupracovníků – příslušníka protektorátní policie Josefa Hory, který motáky vynášel a ukrýval, a zejména Aloise Kolínského, snad dosazeného na Pankrác odbojem, jenž Fučíkovi zajišťoval psací potřeby a klid na práci.
Pečlivě dávkované hrdinství
Podle svědectví trvala práce na knize přibližně dva měsíce, přičemž jednotlivé lístky byly poté schovány na nejrůznějších místech – mimo jiné i ve švestkovém kompotu Horovy sestry.
Po válce se téměř všechny motáky dostaly do vlastnictví Gusty Fučíkové, která osobně rozhodovala o tom, jak budou vydávány. Spolu s obávaným stalinským kritikem a Fučíkovým přítelem Ladislavem Štollem korigovali, vynechávali a přepisovali jednotlivé odstavce tak, aby vznikl dokonalý obraz čítankového hrdiny. Vynechala například pasáž, kde se Fučík přiznává ke snaze „vodit gestapo za nos“ nebo kde píše o vlastním podílu viny za další zatýkání. Odlišné verze, předkládané v různých vydáních, pak byly vysvětlovány nálezy nových motáků.
K odtajnění rukopisu došlo až v roce 1990, kdy byla na základě kriminalistického rozboru potvrzena autenticita Fučíkova rukopisu a zároveň byly vyloučeny pozdější vnější zásahy.
Z literárního hlediska jde o pozoruhodnou knihu, nepochybně vrchol Fučíkovy tvorby. Tendenční svědectví hrdiny však čekal osud, jaký má většina podobných knih. Z bestselleru, který v padesátých letech nadšeně hltaly tisíce mladých čtenářů, se postupem času stal pouze otravný symbol povinné školní četby.