Zapomenuté české biskupství: Diecéze v Litomyšli nepřežila husitské války

Vznik litomyšlské diecéze je neoddělitelně spjatý s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství. O to usilovali čeští panovníci již od raného středověku, přičemž vhodná politická konstelace nastala teprve v roce 1344 za vlády Jana Lucemburského. Česká církev se tím vyvázala z podřízenosti arcibiskupům v německé Mohuči a české země získaly vlastní církevní provincii. Český král do ní usiloval zahrnout také území Slezska. Tyto plány však nakonec vzaly za své, protože vratislavské biskupství zůstalo i nadále podřízené polskému Hnězdnu.

Papežská bula

Protože podle církevního práva měl mít každý arcibiskup k ruce alespoň dva pomocné biskupy, bylo třeba zřídit k již existující olomoucké ještě jednu diecézi. Ta vznikla strategicky právě mezi Prahou a Olomoucí na základě buly papeže Klimenta VI. z 30. dubna 1344. Územně k ní byly přičleněny oblasti, jež původně patřily právě těmto dvěma starším církevním celkům. Ležela tedy z větší části v Čechách, ale dílem i na Moravě. Z území podléhajícího původně Praze jí přidělili děkanáty chrudimský, poličský, mýtský a lanškrounský, zatímco z olomoucké diecéze se pod Litomyšl včlenily děkanáty šumperský a úsovský. Do diecéze spadalo také Kladsko, jež tvořilo součást českého státu až do 18. století. 

Není bez zajímavosti, že zřízení nového biskupství bylo v době vrcholícího středověku, kdy už byla síť církevní správy ustálená, něčím mimořádným. Dokládá to skutečnost, že v průběhu celého 14. století vzniklo v Evropě pouze 11 nových biskupství, přičemž litomyšlské bylo jediným v oblasti střední Evropy.

Na pomezí Čech a Moravy

Proč se sídlem nového biskupa stala právě Litomyšl? Hovořila pro ni jednak výhodná centrální poloha a také fakt, že zde od poloviny 12. století fungoval dobře zavedený a hmotně vybavený klášter premonstrátů, na který při hledání místa padl zrak zakladatelů. Vedle krále Jana Lucemburského to byl hlavně jeho syn Karel, tehdy ještě moravský markrabě, kdo v počátcích nejvíce dohlédl na hmotné zajištění litomyšlského biskupství. Protože ani sebeduchovnější instituce nemůže žít jen ze vzduchu, posloužily za materiální základnu novému biskupství někdejší klášterní majetky. A nejen ty. Klášterní kostel Panny Marie získal status biskupské katedrály a budovy kláštera se změnily v sídlo biskupa a jeho kapituly.

Kapitulní kněží se ostatně rekrutovali právě z někdejšího osazenstva premonstrátského kláštera. Většina řeholníků tak fakticky zůstala na starém místě, jen změnila svou hodnost. Z premonstrátského prostředí nakonec pocházel i první litomyšlský biskup, jímž se stal Jan, opat kláštera premonstrátů v Louce u Znojma. Když roku 1344 nový pražský metropolita Arnošt z Pardubic přijímal ve svatovítské katedrále pallium coby odznak arcibiskupské hodnosti, účastnil se této slavnosti také Jan, který následně obdržel z Arnoštových rukou biskupské svěcení.

Jakmile se Litomyšl stala sídlem biskupa, její význam samozřejmě značně stoupl. Dočkala se povýšení na město a vybudování hradeb. Stavební úpravy se dotkly také biskupského sídla, při němž vznikl takzvaný Nový palác, který lépe vyhovoval nárokům pána diecéze. Přestavby se dočkal také sám katedrální chrám. Z těchto objektů se bohužel nic nezachovalo – všechny se nacházely v místech dnešního zámku, který byl postaven v druhé polovině 16. století.

Biskup humanista

Po smrti prvního biskupa v roce 1353 se stal jeho nástupcem kancléř českých králů Jan ze Středy. Tento významný vzdělanec působící na dvoře Jana Lucemburského i Karla IV. stál v čele litomyšlské diecéze po jedenáct let. Jan ze Středy je považován za jednoho z prvních humanistů na sever od Alp. Mistrně ovládal klasickou latinu a dopisoval si například s významným italským myslitelem Petrarkou.

Není divu, že muži takového zaměření byla provinční Litomyšl malá. Ve své diecézi také mnoho nepobýval, pohyboval se spíše při královském a císařském dvoře a nechával se zastupovat. Když se pak v roce 1364 uvolnil úřad olomouckého biskupa, který byl prestižnější a celkově lépe majetkově vybavený, přesídlil do Olomouce. Nebylo to ostatně zdaleka naposledy, kdy litomyšlské biskupství posloužilo jako jakýsi odrazový můstek v církevní kariéře. Jan ze Středy po sobě v Litomyšli nicméně zanechal hmatatelný odkaz v podobě kláštera augustiniánů s kostelem Povýšení svatého Kříže, který zde v roce 1356 založil. Této fundace si ostatně cenil natolik, že si klášter zvolil i za místo svého posledního odpočinku. Jeho ostatky tedy nespočinuly v Olomouci či v Praze, ale právě v Litomyšli, kde svou církevní kariéru začínal.

Husitská hrozba

Slibný rozvoj biskupství a diecéze zarazily už husitské války. V letech 1388–1418 úřad litomyšlského biskupa zastával Jan, řečený Železný. Jak už jeho přízvisko napovídá, šlo o silnou a nesmlouvavou osobnost. Proslul především jako zarputilý oponent Jana Husa a jeho reformních myšlenek. Osobně se roku 1415 zúčastnil koncilu v Kostnici a po svém návratu se snažil z Litomyšle vytvořit protihusitskou baštu. Kostnický koncil ho dokonce jmenoval svým legátem neboli vyslancem s pověřením postarat se v českých zemích o vyhubení vzmáhajícího se kacířství.

Takový úkol byl však i pro nadmíru energického preláta nad jeho síly. Biskupským statkům a samotné diecézi tím neprospěl – dočkaly se pouze zpustošení ze strany biskupových nepřátel. A to Jan ještě netušil, že svým nesmiřitelným postojem osudy mladého biskupství v podstatě zcela zpečetil. Když při svém tažení v roce 1421 plenili husité východní Čechy, nemohla Litomyšl v žádném případě uniknout. V této době již Jan Železný sídlil ve svém novém působišti, jímž se stala Olomouc, a jeho místo od roku 1418 zaujímal Aleš z Březí.

Rozvrácené a pusté

Husité Litomyšl dobyli na počátku května 1421 a ustavili zde svoji posádku, zatímco biskup Aleš spolu s kapitulou z města včas uprchli, čímž si zachránili holé životy. Útočištěm většiny z nich se staly blízké Svitavy. 

Po celý zbytek života se Aleš z Březí nepřestal označovat jako litomyšlský biskup, přestože šlo pouze o prázdný titul bez skutečného obsahu. V řadě litomyšlských biskupů byl osmý a zároveň i poslední. Diecéze přestala husitským útokem z jara 1421 fakticky existovat a v troskách skončila také katedrála Panny Marie. Obnovení se nikdy nedočkaly. Přestože po Alešově smrti v roce 1442 bylo jmenováno několik zástupců biskupa (takzvaných administrátorů diecéze), žádný z nich svůj úřad nemohl vykonávat. Biskupství tedy zcela zaniklo ve víru husitských bojů a jeho majetky rozchvátila okolní šlechta.