Zachránce monarchie: Hvězdná kariéra maršála Václava Radeckého z Radče

Na bitevní pole vyrazil Václav Radecký z Radče poprvé v roce 1788, když se habsburská armáda pod osobním velením samotného císaře Josefa II. vydala bojovat jako spojenec Ruska proti Turkům. Vojenský historik Otakar Frankenberger uvádí, že toto tažení probíhalo neslavně a pokud bylo pro Radeckého školou, pak jen proto, že viděl, jak se válčit nemá.

On sám jako mladý nadporučík však již tehdy prokázal osobní statečnost a velitelské schopnosti. „Když 21. září 1788 vypukla panika v císařském vozatajstvu, ohroženém náporem tureckých jezdců, nastoupil Radecký do jezdeckého útoku, jímž turecké nebezpečí bylo odvráceno, a jedno soudobé hlášení o něm říká, že ‚při ústupovém boji podal důkazy své odvahy a své obezřetnosti.‘“

Počátek závratné kariéry

Proti Turkům bojoval Radecký v řadách habsburské armády do roku 1791, o rok později monarchii vyvstal nový nepřítel v podobě revoluční Francie. V tažení do Itálie proti Napoleonovi roku 1796 se Radecký vyznamenal, když jako pobočník zabránil zajetí vrchního velitele císařské armády, polního zbrojmistra Jeana de Beaulieua. Spolu s ním se zúčastnil i slavné bitvy u Fleures. V dějinách pluku d´Este, v němž tehdy Radecký sloužil, je uvedeno: „Nadporučík Václav hrabě Radecký z Radče, který v bitvě utržil dvě lehké rány na hlavě, byl pro své osvědčení se na bojišti povýšen na rytmistra (...).“

V průběhu všech těchto tažení a bitev si Radecký uvědomoval rezervy a slabiny habsburské armády a začal na ně veřejně upozorňovat. Pochopil rovněž, že některé doposud neprávem podceňované složky armády jsou pro zdar vojenských tažení nesmírně důležité. Platilo to zejména pro pionýry, jak se tehdy označovaly ženijní jednotky.

Svůj zájem neomezil pouze na teoretickou rovinu. V závěru tažení roku 1796 se stal dokonce velitelem ženijního sboru. Po uzavření míru v Campo Formio roku 1797 začal s jeho pomocí zlepšovat infrastrukturu v severní Itálii – stavěl silnice, mosty i vojenská opevnění.

Po boku Suvorova

V dalším tažení proti Francouzům roku 1799 se spojencem rakouského císaře Františka II. stalo Rusko. Na italské bojiště přitáhlo 35 000 ruských vojáků, kterým velel Alexandr Vasiljevič Suvorov. Měl tehdy už 70 let, ale podle svědectví současníků byl pořád plný sil a elánu. Po dohodě obou panovníků byl jmenován vrchním velitelem spojeneckých vojsk v Itálii. Radecký, čerstvě povýšený na podplukovníka, se stal jeho pobočníkem. Ruská a rakouská vojska tehdy v Itálii vítězně postupovala, Francouzům chyběl geniální Napoleon Bonaparte, kterého právě zaměstnávalo tažení do Egypta. Díky tomu se spojencům podařilo Francouze z Itálie vytlačit a Radecký měl při tom možnost znovu uplatnit své schopnosti. 

Po bitvě na Trebii jej rakouský generál Melas navrhl na vyznamenání Řádem Marie Terezie. Bylo to nejvyšší vyznamenání v habsburské armádě a generál svůj návrh zdůvodnil takto: „Radecký podával neustálé důkazy svých vojenských schopností a své odvahy (...) a velkou službu mně též prokázal svými radami na bojišti.“ Řád nicméně obdržel až jako plukovník roku 1801. 

Již v roce 1800 se situace na bojišti změnila. Napoleon se vrátil do Evropy, stal se neomezeným pánem Francie a v čele nové armády vtrhl do Itálie. V červnu téhož roku Rakušané ztratili vinou neschopnosti generála Melase bitvu u Marenga. Radecký byl přeložen do Německa, kde se 3. prosince zúčastnil bitvy u Hohenlinden.

Proti Napoleonovi

Císař František II. si konečně uvědomil, že bez hluboké reformy a reorganizace armády svoji říši neudrží. Pověřil proto svého bratra arcivévodu Karla, aby habsburské vojsko zmodernizoval. Radecký byl v té době se svým 3. kyrysnickým plukem posádkou v uherské Šoproni. I on se na Karlových reformách podílel, jeho jednotka byla hodnocena jako vzorná a byli k ní na zkušenou vysíláni důstojníci z jiných posádek.

Avšak dříve, než probíhající reformy mohly císařskou armádu výrazněji změnit k lepšímu, rozhodl se panovník (od srpna 1804 už jako rakouský císař František I.) znovu zahájit válku s Napoleonovou Francií. Arcivévoda Karel, který s tímto rozhodnutím nesouhlasil, byl jako velitel vyslán na italské bojiště a Radecký šel s ním. V roce 1805 již byl tento ani ne čtyřicetiletý voják generálem a své schopnosti uplatnil ve vítězné bitvě u Caldiera. Rakousko přesto i tuto válku prohrálo a v důsledku porážky u Slavkova 2. prosince 1805 muselo s Francií uzavřít další potupný mír.

Po prohře vojenské reformy pokračovaly. František I. jimi opět pověřil arcivévodu Karla. Ten při sestavování týmu spolupracovníků, kteří se měli na proměně rakouské armády podílet, sáhl i po Radeckém. V nové válce s Francií v roce 1809 již Radecký velel vojenskému sboru a vyznamenal se v bitvě u Wagramu. Napoleon sice také tuto válku vyhrál, ale rakouská armáda – byť v ní ještě reformy nebyly provedeny úplně – mu předtím dokázala uštědřit porážku v bitvě u Aspern. Bylo to vůbec poprvé, kdy Napoleon podlehl nepříteli v polní bitvě. Radecký byl po ní povýšen na polního podmaršálka a stal se náčelníkem rakouského generálního štábu. „Nastoupil jsem místo, k němuž jsem byl povolán – přiznávám to otevřeně – s rozpaky a zastával jsem je nikoli s radostí, nýbrž jen z poslušnosti,“ napsal později. Nicméně této své nové pozice využil k provádění dalších reforem, které se později v rakouské armádě pozitivně projevily. 

Triumf nad císařem Francouzů

Když Napoleon Bonaparte utrpěl v Rusku zničující porážku, velitelem spojeneckých vojsk protinapoleonské koalice se stal Karel kníže Schwarzenberg, který si Radeckého vyžádal jako náčelníka generálního štábu. Radecký se hlavní měrou zasloužil o bitevní plán střetnutí v bitvě národů u Lipska ve dnech 16. až 19. října 1813 a měl tak na Napoleonově porážce prvořadou zásluhu. Pak naplánoval i postup spojeneckých vojsk do nitra Francie, k němuž došlo v následujícím roce, a který vyvrcholil obsazením Paříže.

Radecký si užíval slávy, panovníci vítězných mocností jej dekorovali nejvyššími řády, císař František I. jej jmenoval skutečným tajným radou. Když se ho po válce ptal, jaká má přání, aby mu je mohl splnit, požádal Radecký o přeložení od štábu k jednotce a stal se velitelem jízdní divize v Šoproni.

Po skončení napoleonských válek dovršil hrabě Radecký 50 let a dalo se očekávat, že jeho vojenská kariéra se uzavře. Napovídala tomu skutečnost, že sloužil na nepříliš významném velitelském místě v Šoproni a že se v roce 1829 stal velitelem pevnosti v Olomouci. Radecký s tím prý příliš spokojen nebyl, přestože si vlastně o takové zařazení sám řekl. 

Bouře v Evropě

Ze svého ústraní Radecký s obavami sledoval vývoj v Evropě, který nemohl nijak ovlivnit. Růst nacionalismu a revolučního ducha v německých státech a v Itálii nakonec vedl vídeňský dvůr ke změně úmyslů a k rozhodnutí Radeckého do výslužby ještě neposílat. 

Když v roce 1830 vypukla revoluce v Paříži a její vliv se začal projevovat i v italských státech, nechal císař František I., inspirován kancléřem Metternichem, přeložit Radeckého do severní Itálie. Stalo se tak k 26. únoru 1831, kdy byl jmenován zástupcem generála Frimonta, velitele takzvané Italské armády. Koncem roku se stal generál Frimont prezidentem dvorní válečné rady ve Vídni a Radecký převzal jeho pozici. Přestože mu v té době bylo už 65 let, chápal novou situaci jako příležitost jak uvést do života své představy o funkční a úspěšné armádě. Dařilo se mu a Italská armáda se brzy stala elitním ozbrojeným sborem. V tomto stavu zastihl ji i Radeckého revoluční rok 1848.

Radeckému tehdy bylo již 82 let, přesto neztratil nic ze svých schopností a duševní čilosti. Zatímco ve Vídni i v Uhrách revoluce vítězila, v Itálii se prosadit nedokázala – především v důsledku opatření, která v předchozích letech učinil. V řadě bitev porazil jak italské revolucionáře, tak armádu Sardinského království, které se snažilo využít situace ke sjednocení Apeninského poloostrova v jednotnou Itálii. 

Potřebuji Vaši radu a podporu!

Když 2. prosince 1848 abdikoval dosavadní rakouský císař Ferdinand a novým panovníkem se stal mladičký arcivévoda František Josef, jedním z prvních kroků jeho vlády bylo, že napsal maršálu Radeckému dopis. „Potřebuji Vaši radu a podporu,“ stálo v něm mimo jiné. Obojího se mu dostalo. 

Sardinský král Karel Albert využil revoluční situace v Evropě a 25. března 1848 vpadl se svou armádou do Lombardie ovládané tehdy Rakušany, vyhlásil nezávislost Itálie a vyzval všechny Italy, aby se k němu připojili ve „svaté válce“ za osvobození a sjednocení země. Jeho armáda brzy vzrostla na více než 100 000 mužů a Radeckému nezbylo, než vyklidit Milán. Pak zaujal obrannou linii podél řeky Mincia a v řadě drobných potyček zabránil Italům v dalším postupu.

Dne 6. května zaútočili Italové na Santa Lucii při Veroně a místy se jim podařilo do tohoto města proniknout. Nakonec je však Rakušané pod Radeckého velením odrazili. V celém tažení to nebyla bitva rozhodující, významná je ale tím, že v ní prodělal svůj křest ohněm budoucí císař František Josef. V rakouských vládních kruzích posílila naději, že by mohli revoluci v Itálii přece jen porazit, a proto Radeckému poslali vojenské posily vedené generálem Nugentem. S jejich pomocí zahájil Radecký ofenzivu, v jejímž průběhu zvítězil koncem července v bitvě u Custozzy a v srpnu znovu obsadil Milán. Na jaře 1849 Italy znovu porazil u Novary, což mělo za důsledek kapitulaci Piemontu a následně abdikaci sardinského krále Karla Alberta. 

Radecký, společně s dalšími rakouskými vojevůdci Alfredem Windischgrätzem a Josipem Jelačićem, přispěl k porážce revoluce v monarchii a k upevnění habsburského trůnu. Císař se mu odvděčil tím, že jej jmenoval místodržitelem Lombardsko-benátského království, jedné z nejkrásnějších provincií monarchie, velitelem všeho zde umístěného vojska a hlavou civilních i vojenských úřadů. 

Sklonek dlouhého života

Čas byl však neúprosný. Radeckému pomalu táhlo na devadesátku a tento věk jej nemohl nepoznamenat. Když přijel v roce 1856 do Lombardie František Josef I., pohled na zestárlého válečníka jím otřásl. „Maršála jsem nalezl hrozně změněného a zdětinštělého,“ napsal matce překvapeně.

V roce 1857 proto následovalo Radeckého odvolání z tohoto prestižního postu, provedené ovšem se vší noblesou, vysokou penzí, opakovanými díky za vykonané služby a se zdůrazněním, že maršál bude vždy vítaným hostem na všech císařských hradech a zámcích. Václav Radecký z Radče už tohoto pozvání ale využít nestačil. Zemřel 5. ledna 1858 ve Villa Reale v Miláně, v požehnaném věku 92 let.