Maršál Václav Radecký: Jediný Čech, kterého obdivoval František Josef I.
Kult maršála Václava Radeckého z Radče se pěstoval jako jeden ze symbolů šťastného soužití národů podunajské monarchie. Jméno oblíbeného maršála bylo s habsburskou říší natolik spojeno, že se po jejím rozpadu začaly ozývat hlasy, podle kterých vlastně vůbec nebyl Čechem, ale Rakušanem
Maršál Jan Josef Václav Radecký z Radče byl pravděpodobně jediným Čechem, kterého si císař František Josef I. skutečně vážil a kterého snad i obdivoval. Vždyť pod jeho velením si vysloužil první vojenské ostruhy a po jeho boku prožil první válečná dobrodružství.
Došlo k tomu na jaře roku 1848, kdy mladého arcivévodu Františka Josefa odeslali na italské bojiště. Dne 29. dubna se ve Veroně hlásil veliteli Italské armády. Starý maršál (2. listopadu 1848 se měl dožít dvaaosmdesáti let) z jeho příchodu radost neměl a své pocity dal budoucímu panovníkovi bez okolků najevo. „Císařská Výsosti, co zde chcete?“, zeptal se nepříliš zdvořile. „Vaše přítomnost mi působí jen potíže. Potkat vás neštěstí, tak to odnesu; kdyby vás zajali, jsem ztracen i se svou armádou!“
Jako ukázněný voják se nicméně smířil i s tímto nečekaným překvapením a arcivévodkyni Žofii, arcivévodově matce, v osobním dopisu poděkoval za důvěru, jíž jej poctila, a slíbil, že bude „nad naší společnou nadějí“ držet ochrannou ruku. Budoucí panovník přežil své krátké angažmá na italském bojišti bez úhony, zanechalo v něm však intenzivní dojem na celý život. Stejně silná byla i jeho úcta ke stařičkému maršálovi, kterému se podařilo porazit revoltující Italy a přispět tak k potlačení revoluce, jež otřásala habsburským trůnem.
Čech, nebo Rakušan?
Je nesporné, že populární maršál ve svém životě spojoval češství i rakušanství. Těžko dnes samozřejmě dokážeme odpovědět na otázku, čím se cítil být více, zda Čechem nebo Rakušanem, když habsburským panovníkům věrně a oddaně sloužil po většinu svého dlouhého života. Musíme ovšem vzít v úvahu, že tehdy se obě skutečnosti nevylučovaly. Neexistoval žádný důvod, proč by se příslušník českého národa neměl pokládat za dobrého Rakušana, a proč by se uvědomělý rakouský občan nemohl cítit dobrým Čechem.
Nesporným faktem je, že se Václav Radecký z Radče v Čechách narodil – světlo světa spatřil 2. listopadu 1766 na zámečku v Třebnici u Sedlčan. Pocházel ze starého českého rodu, jehož nejstarším historicky doloženým předkem byl Jan Radecký z Radče a Trnova, kterého do šlechtického stavu povýšil roku 1329 král Jan Lucemburský. Radečtí dostali do znaku štít kolmo dělený na červené a modré pole, přes něž je šikmo položena stříbrná lopata.
Předkové Václava Radeckého byli od 17. století vojáky. Rovněž jeho otec Petr Eusebius byl hejtmanem v habsburské armádě a vojenskou kariéru udělali i další příbuzní. Václavovou matkou byla Marie Lažanská z Bechyně, synek ji však nepoznal, neboť zemřela při porodu. Ani otce si příliš neužil, protože skonal, když bylo Václavovi 10 let. A tak se jeho výchově věnoval dědeček Václav Leopold Radecký, bývalý důstojník, který Habsburkům v uniformě sloužil více než 70 let.
Budoucího vojevůdce stále pronásledovala tragická nepřízeň osudu a v roce 1781, když mu bylo 15 let, zemřel i dědeček. Jeho opatrovníkem se stal otcův bratr Václav Ignác Radecký – další z rodiny, který nesl jméno českého národního světce, což může naznačovat pozitivní vztah Radeckých k českým zemským a národním tradicím.
Vojákem za každou cenu
Strýc Václav Ignác příliš dobrým opatrovníkem nebyl, během krátké doby dokázal dědictví svého synovce (celkem asi 40 000 zlatých) rozházet. Aby mu zajistil alespoň nějakou budoucnost, postaral se o jeho přijetí do internátní školy Collegium nobilum v Brně, která připravovala synky ze šlechtických rodin na úřednickou kariéru. V roce 1782 byl tento ústav sloučen s prestižní akademií Terezianum ve Vídni, která zajišťovala výchovu a vzdělání budoucích diplomatů a vysokých úředníků.
Václava Radeckého z Radče ovšem studium na Terezianu nebavilo. Možná to způsobila genetická výbava mužských příslušníků rodu Radeckých, ale i mladý Václav cítil touhu stát se vojákem. V tom jej ostatně povzbuzoval už jeho zesnulý dědeček. Narazil ale na nečekanou překážku – vojenští páni jej nechtěli, zdál se jim být pro vojenskou službu příliš malého vzrůstu a slabé tělesné konstituce. „Mladý pan hrabě je příliš slabý a nesnesl by námahy vojenské služby ani několik let. Jako lékař a svědomitý muž musím Vašemu Vysokoblahorodí doporučit, aby mladý pán nebyl ani nyní, ani později vystavován obtížím vojenského života,“ napsal Václavovu dědečkovi v osobním dopise lékař tereziánské vojenské akademie, když se o studium na ní ucházel ještě za jeho života. Václava to však neodradilo. Roku 1783, ve svých 17 letech, se do armády přihlásil znovu. I tentokrát se dočkal odmítnutí, opět připadal vojenským pánům „příliš slabý a příliš mladý“.
Až o rok později dosáhl svého cíle. V srpnu 1784 mohl nastoupit ke kyrysnickému pluku Caramelli, sice jako ex-propriis kadet, což znamenalo, že v armádě mohl sloužit takzvaně na vlastní útraty. Než byl přijat, musel složit Monturgeld, tedy určitou částku na výstroj a výzbroj, ale vojákem se stal a jeho vytoužené přání se konečně splnilo. Ve svých pamětech později napsal: „Neměl jsem rodiče ani domov. Rozhodl jsem se pro vojenský stav a nikdy jsem nelitoval. V něm jsem nalezl svůj domov (...).“
TIP: Polský vlastenec a francouzský maršál: Poniatowského obdivoval i Napoleon
Zlé předpovědi vojenských lékařů se nevyplnily. Václav Radecký z Radče námahu a útrapy vojenského života snášel překvapivě snadno, prokázal nemalou houževnatost, srdnatost i nadání pro výkon vojenského povolání a udělal neuvěřitelnou kariéru: stal se polním maršálem a prodělal 17 polních tažení, v nichž byl sedmkrát raněn. Přesto se dožil 92 let, z nichž 72 strávil jako aktivní voják.
