Vzpoura na Blatech: Rychtář Kubata zaplatil za stará práva vlastní hlavou

Shromážděný dav ani nedutal, a i z řad přítomného panstva šlo cítit napětí a neklid. Atmosféra se dala doslova krájet. K Soudnému potoku přivlekl kat a jeho pacholci odsouzeného rychtáře Jakuba Kubatu, který vzpurně zvolal: „Sousedé, Bůh mým svědkem, že přísaha má byla svatá, a on zajisté smyje mou nevinnou krev, která padne na mé nespravedlivé soudce!“ 

Mistr popravčí neotálel a vzhledem k napjaté situaci vykonal hrdelní trest co nejrychleji. Odsouzencova hlava se pak kutálela blaty až na jejich samý okraj a symbolicky tak dosvědčila, že místo patří zdejším sedlákům, a nikoliv vrchnosti. V okamžení se pak strhla strašlivá bouře s krupobitím, která smyla krev nevinného rychtáře a zle poničila úrodu na panských polích.

Sedláci s privilegii

Lidová pověst zachytila tragický konec jednoho z mnoha konfliktů mezi vrchností a poddanými, který se měl odehrát v druhé polovině 16. století v jižních Čechách. Co se skutečně stalo, dodnes není zcela jasné, a historici se dokonce přou i o existenci samotného rychtáře Kubaty. Co dnes víme s jistotou, je, že podobně jako v jiných případech hrály v konfliktu roli údajná stará privilegia a neochota nového vlastníka panství je tolerovat.

Oblast Zbudovských Blat daroval roku 1509 král Vladislav Jagellonský ( 1471–1516) bývalému zemskému hejtmanovi Petrovi z Rožmberka. Spolu s tím místní obyvatele obdařil řadou privilegií, mezi jinými také správou sirotčích peněz. Nový majitel panství pak o nepříliš úrodnou půdu na Blatech nejevil velký zájem, a předal ji proto do volného užívání svým poddaným, kteří zde mohli libovolně pást dobytek a kosit zdejší trávu a sušit ji na seno.

V roce 1562 koupil hlubocké panství, k němuž oblast blat patřila, tehdejší nejvyšší kancléř Jáchym z Hradce. Dlouho se z něj však neradoval, neboť už po třech letech utonul v Dunaji, když se pod jeho kočárem prolomil most. Blata přešla na jeho syna Adama z Hradce, který proslul mimo jiné velkorysými renesančními úpravami zámku v Jindřichově Hradci. Nákladný životní styl však nutil šlechtice hledat zdroje příjmů, kde se dalo, a právě zde možná ležel základ sporu s blateckými sedláky.

Peníze, nebo pastviny?

V souvislosti s Kubatovým případem se běžně zmiňují dvě možné příčiny sporu. V prvním mělo jít o správu sirotčích majetků. Pokud zemřeli rodiče nezletilých dětí, jejich majetek v této době obvykle až do dosažení plnoletosti spravovali vrchnostenští úředníci. Vzhledem k privilegiím krále Vladislava však ve vesnicích patřících k Zbudovským Blatům spadalo toto právo pod místní rychtáře. Šlo nejen o prestižní záležitost, ale mnohdy také moc nad rozsáhlými finančními prostředky. 

Adam z Hradce ale kolem roku 1581 obvinil místní z nepoctivosti a opakovaných zpronevěr a vyzval je, aby sirotčí majetky navrátili pod panskou (tedy jeho) správu. Místní rychtáři v reakci na to nařkli ze snahy obohatit se na sirotčích penězích jeho, a celou věc hnali až k císaři Rudolfu II. ( 1575–1611). Když se žádného uspokojivého rozuzlení nedočkali, vyvrcholil celý spor otevřenou vzpourou, a nakonec několika popravami.

Druhá verze událostí pracuje již se samotnými pastvinami na Blatech. Ta měl nový majitel panství zcela bezskrupulózně připojit ke svým statkům a jejich zaměstnanci zde měli kosit trávu namísto místních sedláků. V jiné verzi pak Adam z Hradce přímo nařídil sedlákům pokosit zdejší trávu, usušit ji a zavézt na panské statky jako formu roboty. Buď jak buď, setkala se jeho snaha o získání kontroly nad svobodnými Blaty s rozhodným odporem a místní v čele se zmíněným rychtářem Kubatou vyvolali vzpouru. Ta byla však relativně rychle potlačena a pře skončila popravou vůdce rebelů.

Dal hlavu za Blata

Více verzí existuje i ohledně samotného průběhu exekuce. Jedna z nejznámějších vypráví, že rychtáře panští pacholci zajali a odvlekli na zámek Hluboká. Tady se jej mučením snažili přimět, aby se odřekl rebelie a přiznal panstvu práva na blatecké louky (případně správu sirotčích majetků). Když Kubata odmítl, nařídil jej Adam z Hradce popravit přímo na Blatech, u Soudného potoka. Samotná poprava se však zvrtla, neboť po rychtářově stětí se spustila hrozivá bouře, která přinutila panstvo rychle z místa odjet. Císař Rudolf II. posléze potvrdil sedlákům jejich stará práva.

Jiná podoba příběhu vypráví, že vrchnostenští úředníci vyzvali rebelující sedláky, aby svá privilegia doložili nějakou listinou. Ti samozřejmě žádnou neměli (podle jedné verze příběhu ji původně měli, ale zastavili ji řezníkovi, který ji prodal majiteli panství), nicméně rychtář Kubata navrhl, že místo toho dědičné právo na Blata veřejně odpřisáhne. Celý zvláštní akt se měl konat právě u Soudného potoka, na jeho konci však jeden z vrchnostenských úředníků nařkl sedláka z křivé přísahy a ten tak byl na místě popraven.

Ať se již Kubatův příběh odehrál jakkoliv, pověst zapustila v kraji hluboké kořeny. Hrdý rychtář trvající na svém právu se stal lidovým hrdinou srovnatelným s vůdcem Chodů Janem Sladkým Kozinou. Vzniklo o něm hned několik knih a v roce 1904 pak Kubatovi u Soudného potoka vyrostla socha.