Vzpoura horalů v srdci Alp: Hrdí Tyrolané se postavili Napoleonovi

Už několik měsíců po anexi zavedli Bavoři nová opatření namířená proti tyrolskému zemskému zřízení a místním privilegiím, přestože je bavorský král slavnostně slíbil zachovávat. Tyrolsko bylo silně konzervativní katolickou zemí opírající se o náboženské tradice a místní zvyklosti. Bavorsko bylo sice rovněž katolickou zemí, ale v tamější společnosti a také ve vládě se prosazovaly některé osvícenské myšlenky spojené s centralizací státní moci. Proto v hlavním městě Mnichově sílila snaha připoutat Tyrolsko pevně k bavorskému státu a vybudovat zde novou správní organizaci. Země byla rozdělena do nových okresů a její oficiální název byl změněn na Jižní Bavorsko. 

Tyrolané byli postiženi novou zemskou daní, vláda převzala správu cel a mýt, jejichž výtěžek až dosud plynul do obecních pokladen, a stát vzal do svých rukou i hospodaření obcí či místních nadací. Nejvíce však Tyrolany ochudilo naprosté znehodnocení rakouské papírové měny. Zvlášť citlivě pak reagovali na zásahy Mnichova proti místní katolické církvi. Oblíbené vlastenecké faráře nahradili duchovní loajální k bavorské vládě. Opoziční církevní hodnostáři byli ze země vyhnáni a zakázány byly mnohé zlidovělé církevní obřady, náboženská procesí a poutě. Mezi lidmi, a to hlavně na tyrolském venkově, to jen vystupňovalo nenávist k Bavorům. Odpor proti utlačitelům ze sousedství dosáhl vrcholu, když mnichovská vláda zahájila odvody tyrolských mladých mužů do bavorského vojska.

Promarněná šance

Rakousko, značně oslabené porážkou u Slavkova, začalo pomalu sbírat síly a konsolidovat své narušené státní hospodářství. Spolu s tím se zde rodila touha po pomstě. Nový vládní kabinet hraběte Jana Filipa Stadiona vyvolal v rakouských zemích vlnu vlastenectví a spolu s ní ochotu vzepřít se Napoleonovu diktátu. Protože to nešlo bez boje, bylo nutné reorganizovat armádu a zvýšit její bojeschopnost. Tohoto úkolu se ujali především dva mladší bratři císaře Františka I., arcivévodové Karel a Jan, a s nimi početná skupina vlastenecky a protifrancouzsky smýšlejících vojáků, politiků a státních úředníků.

Několik roků po Slavkovu vzkřísilo Rakousko bojového ducha své armády a začalo zbrojit pro novou válku. Stadionův kabinet hnán snahou odčinit slavkovskou porážku uvěřil, že Napoleonův režim ztrácí doma oporu, a hlavně spoléhal na to, že francouzská armáda je poutána ve Španělsku, kde narazila na tuhý odpor tamějšího obyvatelstva. Rakouské válečné přípravy však francouzskému císaři nemohly uniknout, takže vídeňská vláda od něj v únoru 1809 obdržela výzvu, aby okamžitě zastavila zbrojení. Rakousko neposlechlo a 9. dubna téhož roku vyhlásilo Francii válku. 

Nadcházející konflikt si ve Vídni spojovali s velkými nadějemi, které však nebyly naplněny. Po prvních srážkách rakouské armády s Francouzi na území Bavorska vstoupily Napoleonovy jednotky na rakouské území a postoupily podél Dunaje až k Vídni. Francouzský vládce se ubytoval v císařském paláci Schönbrunn a Vídeň se vzdala bez velkého odporu nepříteli.

Záblesk naděje pro rakouské zbraně přinesl 22. květen 1809. Po dvoudenní bitvě u Aspern na protějším dunajském břehu nedaleko Vídně porazila Francouze rakouská armáda pod velením arcivévody Karla. Šlo vůbec o první vítězství nad Napoleonem v regulérní bitvě. Tohoto výjimečného úspěchu rakouští velitelé ale řádně nevyužili a nechali svou armádu stát za Dunajem proti Vídni, kde se začali opevňovat. Jejich váhavost poskytla francouzskému císaři čas, aby sehnal posily. Ve dnech 5.–6. července v bitvě u Wagramu díky tomu Rakušany porazil a zahnal na ústup. Vídeňská vláda kapitulovala a zahájila s Napoleonem mírová jednání.

Tyrolané povstávají

Stranou války takzvané páté koalice nezůstalo ani Tyrolsko. Na začátku válečného tažení v dubnu 1809 sem přitáhl malý rakouský sbor a vyvolal mezi obyvatelstvem vlnu bojovného nadšení. Kostelní zvony zněly nad krajinou a lidé se sbíhali vyzbrojeni tím, co jim zrovna přišlo pod ruku. Bavorské jednotky se musely pod jejich tlakem stáhnout a vyklidit pole. Počínaje 8. dubnem tak začala lidová válka Tyrolanů proti okupantům.

Povstání nepropuklo bez předchozí přípravy. Už řadu měsíců předtím procházeli tyrolskými vesnicemi buřiči, kteří jitřili mezi lidmi odpor proti Bavorům. Středisky spiknutí se stávaly zejména místní hospody, odkud se šířila bojová agitace do nejvzdálenějších míst hornaté země. Koncem ledna 1809 dorazila tříčlenná deputace Tyrolanů do Vídně a jednala se zástupci vlády i se samotným ministrem Stadionem o vzájemné koordinaci akcí. Mluvčím tyrolské delegace byl Andreas Hofer, hostinský ze Sandhofu v jižních Tyrolích a horlivý zastánce tyrolských svobod. 

Po návratu do tyrolských hor se Hofer stal hlavním organizátorem protibavorského odporu a byl zvolen svými krajany za vůdce a vrchního velitele vzpoury. Dne 12. dubna napadl u Sterzingu spolu se svým podvelitelem Martinem Teimerem zadní voj ustupujících Bavorů čítající pět tisíc mužů a rozprášil ho. Právě zde se ukázala jedna z předností povstalců – dobrá znalost horského terénu, jíž se rychle naučili využívat. 

Svým prvním vojenským úspěchem na sebe Hofer upoutal pozornost Francouzů. Ti přicházeli Bavorům na pomoc od Brixenu a další postup povstalců zastavili. Avšak už před tím oblehli Tyrolané v síle 15 tisíc mužů bavorskou posádku v Innsbrucku a přinutili ji ke kapitulaci. Francouzská kolona, jež následně k městu dorazila, byla rovněž obklíčena a musela kapitulovat. Počet povstalců mezitím překročil 20 tisíc. 

Po úspěšné innsbrucké operaci navázali Tyrolané kontakt s jednotkami rakouské císařské armády a společně vytlačili další francouzské útvary na jih k Roveretu. Celé Tyrolsko s výjimkou pevnosti Kufstein se ocitlo v rukou povstalců. V Innsbrucku začal Hofer se svými muži budovat systematickou obranu celé země. Vytvořil a zorganizoval ozbrojenou zemskou hotovost a soustředil ji v okolí Brennerského průsmyku, odkud mohla ovládat přístupové cesty k městu.

Úspěšní rebelové

Soustředěný útok proti povstalcům začal 11. května od Salcburku Stubským průsmykem do Tyrol. Spojeným francouzským a bavorským silám zde velel Napoleonův maršál Lefébvre. Země se ocitla ve vážném ohrožení, ale povstalci se rozhodli všemi dostupnými silami bránit. Dostalo se jim sice povzbuzení od samotného císaře Františka I., avšak vojenské pomoci se s ohledem na válečnou situaci, kdy Francouzi obsadili Vídeň, nedočkali.

V polovině května táhli Bavoři k Innsbrucku a cestou postupně obsazovali jednotlivá tyrolská města. Tyrolané byli nuceni jednat o příměří. Bavoři, kterým šlo především o uklidnění země, na ně přistoupili a požadovali hlavně rozpuštění ozbrojené tyrolské hotovosti. Dne 19. května byl obsazen Innsbruck, čímž maršál Lefébvre považoval pacifikaci Tyrolska za ukončenou a začal své jednotky stahovat zpět do Solnohradska. Jenže Andreas Hofer a jeho následovníci se s touto situací nesmířili a chystali se dobýt zemské hlavní město zpět.

Na náhorní plošině kopce Bergisel nad Innsbruckem svedlo ve dnech 25.–29. května 15 tisíc tyrolských horalů podporovaných pouhou tisícovkou rakouských vojáků vítěznou bitvu s Bavory, kteří byli zahnáni na útěk. Na přelomu května a června měli povstalci většinu země pod kontrolou.

Během června a července 1809 sváděli Tyrolané jen menší srážky s Bavory, za nichž však dokázali pronikat až na území nepřítele. Povstalecké velení v čele s Hoferem se soustředilo především na vlastní obranu a drželo v pohotovosti okolo dvaceti tisíc ozbrojených horalů. Rakouská porážka v bitvě u Wagramu však od základu změnila válečnou situaci a Tyrolané už nemohli doufat v pomoc ze strany Vídně. Vítězní Francouzi a jejich bavorští spojenci se následně rozhodli definitivně skoncovat s tyrolskou vzpourou. Na konci července shromáždil maršál Lefébvre v Solnohradsku početné vojenské síly, s nimiž vyrazil do Tyrol. 

Napoleonovo zúčtování

Opětovný vpád nepřítele vyvolal v Tyrolsku další vlnu povstání. V Brixenu se pod Hoferem vytvořilo nové vedení, ke kterému se přidaly tisíce tyrolských venkovanů. Lefébvre proti nim vyslal k Brixenu saskou divizi, kterou však povstalci zavalili z horských srázů lavinou kamení a zatarasili jí tak cestu. Maršál Lefébvre se pokusil v čele bavorské divize prorazit, ale musel pro tvrdý odpor Tyrolanů ustoupit. Dne 15. srpna dovršili povstalci pod velením Andrease

Hofera svůj úspěch v třídenní druhé bitvě na Bergiselu proti bavorským, francouzským a saským jednotkám. V bojích se mezi povstalci zvlášť vyznamenal fanatický kapucín Joachim Haspinger, který uprostřed bitevní vřavy s křížem v ruce povzbuzoval své krajany. Tento muž plnil od počátku vzpoury úlohu neúnavného kazatele a ideového vůdce.

V následujících týdnech se nad povstalci znovu začala stahovat mračna, neboť po uzavření míru s rakouským císařem se Napoleon rozhodl s Tyrolany definitivně skoncovat. Vrchní velení svých vojsk v tyrolské oblasti svěřil italskému vicekráli Eugenovi de Beaharnais a vojenskou správou tohoto území pověřil francouzského generála Louise Baraguey d'Hilliers. Dne 16. října zahájilo nepřátelské vojsko ve čtyřech pochodových proudech ofenzivu směrem do Tyrol. Přesile 50 tisíc mužů už povstalci nedokázali odolat a 1. listopadu 1809 po tuhých bojích na Bergiselu kapitulovali. Andreas Hofer a ostatní velitelé se stali psanci. Na jejich dopadení byly vypsány vysoké odměny a oni se museli skrývat v zimních horách.

Zrazený vlastenec

Z Hoferových podvelitelů a hrdinů lidové války unikli svým pronásledovatelům obchodník se solí z Hallu Josef Speckbacher, syn nádeníka z Wiltenu Martin Teimer i kapucín Joachim Haspinger, dopadeni naopak byli hostinský z Mahru Peter Mayr a sám Andreas Hofer. Zradili je vlastní krajané za peníze vypsané na jejich dopadení – Peter Mayr za odměnu 50 zlatých, Andreas Hofer za 1 500. Vůdce povstání byl zajat francouzskými vojáky 28. ledna 1810 v úkrytu na horské salaši nad svou rodnou obcí. Transportovali ho zprvu do Bolzana a pak do italské Mantovy, kde byl postaven před francouzský válečný soud. Ten ho 19. února odsoudil k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán následujícího rána před hlavněmi popravčí čety.

Tyrolsko se po porážce povstání vrátilo do bavorského područí, jež trvalo až do Napoleonovy porážky. Teprve s vítězstvím protinapoleonských sil se roku 1814 opět začlenilo do rámce habsburských zemí.

Památka Andrease Hofera byla zvláště uctívána v podunajské monarchii jako příklad věrnosti prostého poddaného zákonnému panovníkovi. Jinak tomu ovšem bylo ve dnech samotného povstání. Selská vzpoura, byť vedená v zájmu rakouského soustátí, byla ve vídeňských dvorních kruzích považována za cosi nenáležitého, neboť poddaným vůbec nepříslušelo jednat o veřejných věcech, tím méně o politice.

TIP: Bitva u Jičína: Prusko-rakouský střet z roku 1866 zasáhl i Čechy

Krajně konzervativní, podezřívavý a umíněný císař František I., přesvědčený o svém božském poslání, nebyl povstalcům nikterak nakloněn. Naopak jej vzpoura zaskočila a jen neochotně se smiřoval s nastalou situací. Učinil sice formální gesto tím, že povýšil Hofera do nejnižšího šlechtického stavu, avšak v době jeho zajetí nehnul ani prstem pro jeho záchranu či osvobození dalších povstalců vystavených kruté represi. Jediným z císařské rodiny, kdo projevil sympatie povstalcům, a dokonce je podporoval, byl císařův mladší bratr arcivévoda Jan, kterého k Tyrolsku a jeho obyvatelům vázala silná citová pouta. Se svým císařským bratrem se proto dostal do sporu a od dvora nakonec musel odejít.