Vzpoura bezmocných: Spartakovo povstání ohrožovalo samotný Řím
Uprchlý gladiátor Spartakus se postavil do čela mohutného povstání otroků, které v jednu chvíli ohrožovalo samotné Věčné město. Potlačit se jej podařilo až po několika bolestivých porážkách s velkým vypětím sil. A odveta Římanů byla nemilosrdná…
Instituci otroctví znala většina starověkých civilizací. Římané ji však povýšili na novou úroveň. Jejich expanzivní vojenská politika vedla jednak k ziskům obrovských území, která šlo využít především pro zemědělské účely, jednak k přívalu nevídaného množství zajatců, kteří tvořili vítanou pracovní sílu, jež je mohla obdělávat. A trh s otroky byl nebývale hladový. Po dobytí řeckého Epiru v roce 168 př. n. l. například Lucius Aemilius Paullus prodal do otroctví 150 000 osob najednou. Caesar zase při svém tažení v Galii neváhal zotročit celý národ Venetů.
Ekonomika a rozkvět Říma brzy stály na těchto nedobrovolných pracovnících a v posledních letech římské republiky již otroky vlastnili i chudší občané. S takto postaveným společenským systémem ale souvisel očividný problém – otroci sice pracovali zadarmo, ale neradi, a bylo je třeba hlídat a trestat. Kromě pravidelných útěků se objevovaly také jejich vzpoury, které často vyžadovaly nasazení obrovských vojenských sil. Vůbec největší povstání však vypuklo v 1. století př. n. l. a v jeho čele stál slavný Spartakus.
Útěk z otroctví
Tento dnes již slavný muž pocházel z Thrákie (převážně z území dnešního jihozápadního Bulharska) a původně se živil jako voják. Z ne zcela jasných důvodů se však rozhodl z armády dezertovat a krátce si vydělával na živobytí loupením. Záhy byl však dopaden a v souladu s římským právem prodán do otroctví.
Pro jeho fyzickou zdatnost a bojové zkušenosti se kolem roku 75 př. n. l. dostal do gladiátorské školy v Capui v Kampánii, odkud však již po třech letech spolu se skupinou druhů uprchl. A zběhlým gladiátorům přálo štěstí. Brzy narazili na vůz se zbraněmi a podařilo se jim porazil malý vojenský oddíl, který po nich pátral. Několik desítek nyní dobře vyzbrojených mužů s bohatými bojovými zkušenostmi začalo plenit Kampánii a rychle se k nim přidávali další a další uprchlí otroci a s vidinou útěku z nesnadné sociální situace nezřídka i příslušníci chudiny či drobní rolníci.
Historik Florus uvádí, že během několika týdnů dokázal Spartakus shromáždit na 10 000 lidí. S takovouto masou již bylo potřeba systematičtěji pracovat. Pod horou Vesuv si uprchlí otroci vybudovali základnu a podnikali odtud loupeživé výpravy do okolní krajiny. Spartakus a ostatní gladiátoři začali také zbytek mužů organizovat a cvičit, aby dokázali odolat i očekávanému útoku římské armády. Ta už se ostatně rychle blížila. Z Říma mířil otrokům vstříc praetor Gaius Claudius Glaber se 3 000 vojáky, aby jejich revoltu utnul jednou pro vždy.
První vítězství
Římané vážnost situace naprosto podcenili. Necelá jedna legie, kterou proti Spartakovi vyslali, se navíc skládala spíše z narychlo sebrané domobrany a sám Glaber očekával, že bude rychle doma. Jeho vojsko se rozložilo pod Vesuvem s plánem uprchlé otroky vyhladovět, ti jej ovšem zcela převezli. Pomocí provazových žebříků slezli zdánlivě neschůdné skály a objevili se vojákům v týle. Následoval masakr, který většina legionářů nepřežila. Vítězství získalo Spartakovi nejen bohatou kořist a především tolik potřebnou výzbroj, ale také zvýšilo jeho reputaci, a počty lidí přidávajících se k povstání se ještě zvýšily.
Římané mezitím vyslali do boje druhé vojsko vedené praetorem Publiem Variniem. Ani tomu se však dobře nevedlo. Spartakus jeho síly rozmetal a samotného velitele otroci málem zajali, když se koupal. Ačkoliv jemu samotnému se nakonec podařilo uprchnout, ukořistil Spartakus alespoň jeho insignie, a uštědřil tak Římu vedle vojenské porážky i značné ponížení.
Dvě vítězství nad římskými vojsky udělala ze Spartaka prakticky vládce Kampánie a jeho vojsko vítězně plenilo okolí. Armáda povstalců se také rozrostla na neuvěřitelných 70 000 lidí. Uprchlí otroci si však rychle osvojili praktiky svých někdejších pánů a uspořádali hry, během kterých spolu museli na smrt bojovat jejich zajatí nepřátelé.
Kam dál?
Vítězství nad Římany sice získala otrokům čas i bohatou kořist, nyní se před nimi ale otevřela otázka, jak dál postupovat. A objevila se první vážná trhlina v dosavadní jednotě. Zatímco Spartakus plánoval vytáhnout na sever, překročit Alpy a uniknout tak vojenské moci Říma, jeho spolubojovník Crixus nesouhlasil. Chtěl zůstat nadále v Itálii a živit se pleněním římského bohatství. Došlo k rozkolu a rozdělení skupiny – ke Crixovi se dle dobových pramenů připojilo až 30 000 otroků. A rozdělení přineslo první vážnou porážku. Z Říma na jaře roku 72. př. n. l. vytáhly dvě silné armády vedené konzuly Luciem Gelliem Publicolou a Gnaeam Corneliem Lentulem. A právě první zmíněná zamířila proti Crixově skupině, zaskočila ji u hory Garganus a uprchlé otroky zmasakrovala. Lentulovo vojsko mezitím táhlo na sever s plánem odříznout Spartaka.
Bývalý gladiátor si uvědomoval vážnost situace a neztrácel čas. Překvapivým úderem zaskočil v Apeninách Lentula a jeho armádu rozehnal. Poté se otočil zpět na jih a vytáhl proti Gelliovi Publiculovi. Také toho se mu podařilo porazit a Spartakus stanul na vrcholu slávy. Úspěchy mu stouply do hlavy natolik, že dokonce uvažoval o tažení na Řím. Z tohoto nápadu nakonec sešlo, ale plán se přece jen změnil. Z ne úplně jasných důvodů se otroci vzdali úmyslu překročit Alpy, ale táhli Itálií na jih až k Tarentskému zálivu. Řady jeho následovníků se opět rozrostly a nyní dosahovaly až 120 000 mužů. Přes tuto úctyhodnou sílu však stále šlo o psance, kteří se nemohli opřít o žádné větší město ani ekonomickou základnu.
Crassus na scéně
V Římě se mezitím po porážce obou konzulů vážně zabývali otázkou, jak otrocké povstání konečně potlačit. Nakonec padlo rozhodnutí jmenovat velitelem boje proti vzbouřencům Marka Licinia Crassa, který jakožto nejbohatší muž republiky vášnivě toužil ověnčit svou hlavu vavříny vítězství. Z vlastních zdrojů postavil silnou armádu čítající neuvěřitelných 50 000 mužů, což odpovídalo deseti legiím. S tou vytáhl proti nepříteli, ale ani jemu se zprvu nedařilo, jak si představoval.
Jeho přední voj vedený legátem Mumminiem byl Spartakovými muži na hlavu poražen a rozprášen. Spousty vojáků do boje vůbec nezasáhly a daly se raději na útěk. Crassus v této situaci přistoupil ke starodávnému trestu decimace – vylosoval ze zbabělých jednotek každého desátého muže a nechal jej exemplárně popravit.
Spartakovy síly mezitím ustoupily dále na jih a neúspěšně se pokusily překročit Messinskou úžinu na Sicílii. To se nezdařilo pro nedostatek vhodných plavidel a uprchlí otroci se znovu stočili na druhou stranu. Překročili mohutný příkop (který mezitím vykopali legionáři, aby je zastavili) a zamířili k přístavu Brindisi. Zde se ovšem vylodila jiná římská armáda vedená Marcem Terentiem Varrem Lucullem, která se právě vracela z války na východě. Spartakus proto nařídil zamířit do hor u Petelie v Kalábrii.
Rozhodující střetnutí
Ani jedna z válčících stran neměla mnoho důvodů k radosti. Prodlužující se střetnutí s otroky dráždilo římský senát a Crassus se stále více obával, že jej o kýžený triumf obere Gnaeus Pompeius, jenž se měl co nevidět vrátit z války v Hispánii. Uprchlíci si zase uvědomovali, že římská moc pomalu roste a jim chybí smysluplný plán dalšího postupu. Množily se proto hádky a rozbroje. Dva z gladiátorů, Gannicus a Castus, se s několika tisíci příznivci dokonce oddělili jádra skupiny a utábořili se u Lukánského jezera. To se jim stalo osudným, neboť Crassovy legie je zde překvapily a pobily.
Poté římské vojsko vytáhlo proti Spartakovi, kterému se podařilo dosáhnout posledního vojenského vítězství proti Crassovu legátu Quintovi, jádro římských sil však začalo budovat opevnění a chystalo se otroky vyhladovět. V této situaci Spartakovi nezbylo než vytáhnout do rozhodující bitvy.
„Spartakus nakonec viděl, že se nedá nic dělat, a dal své vojsko nastoupit v bitevní šik. Když mu byl přiveden kůň, vytasil meč a koně probodl se slovy, že zvítězí-li, bude mít množství krásných koní od nepřátel, bude-li poražen, nebude už žádného potřebovat.Pak se pustil středem ozbrojenců v pršce ran přímo na Crassa, k němu se sice nedostal, zabil však dva centuriony, kteří na něho společně zaútočili. Nakonec, když všechno kolem něho uteklo, zůstal tam stát sám, byl obklopen mnoha vojáky, bránil se, až byl ubit,“ vylíčil poslední odpor uprchlého gladiátora historik Plútarchos.
Proti hrozivé síle dobře organizovaných legionářů neměla otrocká armáda šanci a v kruté bitvě byla zmasakrována. Na 6 000 přeživších zajatců pak čekal ještě krutější osud – byli ukřižováni podél dvousetkilometrové cesty z Capuy až do Říma. Různé skupiny otroků, které uprchly z velké bitvy, byly poté v následujících týdnech pobíjeny mimo jiné Pompeiovým vojskem, jež se konečně vrátilo z Hispánie. Na jaře roku 71 př. n. l. tak neslavně skončila největší římská válka s otroky vedenými gladiátorem Spartakem.
