Vyděsit a sníst: Maorové se západních kolonistů rozhodně nezalekli

Maorský termín „Utu“ pro Evropany poněkud nepochopitelně vystihuje současně pojmy „cena“ a „rovnováha“. Jeho vysvětlení je prosté: je třeba zachovávat hodnotu věcí i jejich rovnováhu. Dobré činy tedy domorodci Nového Zélandu oplácí dobrem, ty špatné pak zlem. Kdyby to Britové pochopili včas, ušetřili by nejspíš hektolitry krve vlastních osadníků.

Úsvit velkého impéria

Britské impérium na vrcholu svých sil zahrnovalo 23 % rozlohy souše. Na jím spravovaných územích žila čtvrtina lidské populace. Ne každý s tím souhlasil, ale žádný kmen, společenství, království nebo národ nedokázal Britům dlouho vzdorovat. V jednom konkrétním případě ale kolonizační snahy Britů tvrdě narazily. Maorští obyvatelé, byť byli považováni za primitivní domorodce, se nezalekli velkých lodí, mušket, děl, ani koní. Dali Britům na srozuměnou, že hrát se bude podle jejich pravidel. Postupná naturalizace Evropanů na ostrovech tak nabývala dočista odlišné podoby, než dosud kdekoliv na světě. 

Zatímco v Severní a Jižní Americe se příchodem bílého muže datuje konec původních domorodých civilizací, Maorové si navzdory vnějšímu tlaku dokázali udržet integritu, a zůstali neporaženi a nezotročení prakticky až do dnešních dní. A paradoxně to byli kolonizátoři z celého světa, kteří tu nakonec přežívali v rezervacích a báli se o život. 

První setkání se nepovedlo

Když v prosinci roku 1642 na pobřeží Nového Zélandu u dnešní Zlaté zátoky zakotví dvě velké lodě, jsou Maorové překvapení. Obě plavidla vypadají úplně jinak, než jejich katamarány poháněné vesly. Netuší, že plachetnice Heemskreck a Zeehaen nese expedici holandského mořeplavce Abela Tasmana. A tak udělají to, co vždycky, když narazí na neznámou hrozbu. Pokusí se obě lodě „vyděsit“. Jindy efektivní metoda, tedy nájezd několika veslic s potetovanými bojovníky, doprovázený troubením a výstražnými ohni na pobřeží však tentokrát vůbec nefunguje. Abel to má jen za trochu nezvyklé uvítání a odpoví dělovou salvou. 

Maorové teď rozhodně nemají pochyby o tom, že na lodích připlouvá neznámé zlo. Druhý den svůj manévr zopakují. Odváží se až k lodím, které oťukávají palicemi. Jsou dřevěné, stejně jako jejich! A uvnitř plovoucích chýší vidí i nezvykle bílé bojovníky… 

Holandské námořníky pak podruhé zklame jejich odhad. Zvědavý domorodý průzkum si vyloží jako přátelské pozvání na pevninu a chtějí nasednout do jejich lodice. To se ale místním vůbec nelíbí! Sotva námořník doskočí na dno veslice, klesá do moře s rozbitou hlavou. Když se jej kolegové pokusí zachránit, zabijí Maoři ještě další tři muže z Tasmanovy posádky. První kontakt, jehož výsledkem jsou čtyři mrtví, kapitána netěší. Zvedá kotvy a odplouvá. Místo v mapách zaznačí jako Moordenaarsbaai, tedy Zátoka vrahů. Fungovalo to. Lodi se pobřeží Nového Zélandu pokud možno vyhýbaly dalších sto let.

Kanibalské hody jako odplata

Změnil to až mořeplavec a objevitel James Cook. V rámci své první expedice zmapoval pobřeží Nového Zélandu a navázal první kontakty se zdejšími domorodci. I když jejich řeči nerozuměl, pochopil, že chtějí směňovat zboží. Úspěšná spolupráce ale vzala za své při Cookově druhé výpravě v roce 1773. Tehdy se totiž člen posádky Jack Rowe pokusil zajmout několik domorodců. Nabídku na dlouhou projížďku v podpalubí si Maorové vyložili správně. A neměli radost…

Když se za pár dní Rowe s dalšími muži vydal na pevninu, aby nabrali zásoby, všichni zmizeli beze stopy. Záchranou misí byl pověřen James Burney a několik námořníků. Netrvalo dlouho, a narazili na několik opuštěných kánoí, ve kterých se nacházely osobní věci předchozí výpravy. Oblečení, zbraně a také… lidské ruce. Záchrana se pak změnila v závod o život - když se Burney po hrůzném objevu stal svědkem celé kanibalské hostiny! Přátelé námořníci, kteří se vypravili na ostrov pro jídlo, se sami stali potravou. Několik stovek Maorů je hnalo až k moři, a vyvázli jen s velkým štěstím.

Francouzský objevitel Marc-Jo­seph Marion du Fresne se v roce 1772 vyskytoval jen o pár desítek mil dál. Díky své znalosti tahitštiny, maorštině příbuzného jazyka, si troufl na průzkum vnitrozemí. Zdolal například vrchol hory Taranaki. Jenže tím porušil místní tapu čili zákaz. Byl ubit a sněden i se dvaceti šesti členy své posádky! I když, kdo ví. Zákaz nezákaz, je možné, že prostě jen disponoval věcmi, které nechtěl s Maory směnit. A oni si je prostě vzali.

Vzpoura na lodi Boyd

Kolem roku 1790 je v novozélandských vodách živo. Míří sem námořní výpravy velrybářů a lovců tuleňů, stejně jako několik obchodních lodí. Domorodci totiž mají o směnu zboží živý zájem. Populární jsou zejména zbraně a kovové nástroje, které místní ochotně směňují za jídlo, vodu a sex. Námořníci z Británie, Francie i Ameriky se shodují, že Maorům nechybí „zápal a schopnost tvrdě vyjednávat o ceně“. A že pokud je ve hře jen obchod, dá se jim důvěřovat. Je ale třeba včas zmizet. 

Kapitán John Thompson, který v roce 1809 velí lodi The Boyd, na to bohužel nedbá. Využívá zdánlivého smíru s domorodci v kotvišti na Whangaroa k opravám, a na palubě jich i několik zaměstná. Není to právě šťastný nápad. Jeden z nich, Te Ara odmítá pracovat, přestože přijal smluvenou odměnu. Podezírají ho také z krádeže několika příborů z kuchyně. Thompson ho tedy nechá zbičovat a vyhostí ho. Jenže Te Ara nešel na loď pracovat – měl dohlížet na ostatní domorodce. Je totiž synem náčelníka!

„Občan britské národnosti může být legálně pověšen za hrdlo, pokud zcizí zboží o hodnotě vyšší než 5 šilinků,“ shrnuje to historik W. Kingston. „Bičování bylo vlastně nejmírnější z možných trestů, pokud skutečně šlo o krádež, a navíc bylo na lodích běžné. Te Ara z toho vyšel ještě dobře. Jenže v maorské kultuře je syn náčelníka „postaven nad jakýkoliv zákon“. A fyzický trest jej podle jejich představ zbavuje cti a duševní síly.“ Výsledek? Když se kapitán Thompson vydá na pevninu, zmasakrují jej. Domorodci se pak převléknou do oblečení přepadených námořníků a proniknou i na loď. V odvetě za zneuctění náčelníkova syna je zabito a snědeno 66 Evropanů! Ušetřeny jsou jen tři ženy a jedno dítě. Je to historicky největší zaznamenaný masakr na ostrovech. Ale zdaleka ne jediný.

Ostrovy dobře vyzbrojených kanibalů

Navzdory tomu, že se teď v cestopisech o Zélandu píše jako o Kanibalských ostrovech, míří sem stále více evropských osadníků. Britové dokážou na pobřeží vybudovat několik opevněných přístavů, ale jejich moc mimo zdi pevností a dostřel děla zůstává minimální. K oslabení síly maorských kmenů poslouží až evropské střelné zbraně. Paradoxně v rukou domorodců, nikoliv kolonizátorů.

Vše začalo s příchodem prvních Pakeha Maori, tedy „bílých lidí žijících s Maory“. Zběhové z lodí, uprchlí trestanci a různí misionáři totiž nacházeli u domorodců azyl. Přinášeli s sebou znalost používání střelných zbraní, které si domorodí obchodníci dokázali zajistit. Tím se ale radikálně proměnila podoba kmenových válek. Maorské kmeny vyzbrojené mušketami dokázaly za 40 let zredukovat svou vlastní populaci na polovinu původního počtu.

Pro Brity se tím problém s kolonizací jen zhoršil. Kanibalové a nebojácní válečníci teď disponovali těmi samými zbraněmi, jaké kolonizátorům vždy zajišťovaly převahu. Nastal čas vyjednávat. V roce 1840 podepisují zástupci koruny s náčelníky 540 maor­ských kmenů tzv. Te Tiriti o Waitangi – Smlouvu z Waitangi. Taková událost nemá v koloniální historii britského impéria obdoby. Britové v úmluvě pokorně žádají o svolení k pobytu na ostrovech a uznávají místním plné právo na jejich půdu. Ti ji mohou kolonizátorům prodat – pokud budou chtít. Domorodci si dál mohou ponechat své náčelníky, zatímco Angličany má reprezentovat guvernér. A co víc! Maorové navíc získávají statut řádných poddaných Velké Británie, a bude s nimi nakládáno jako s rovnými, bez ohledu na jejich víru.

Ani smlouva z Waitangi problémy zcela nevyřešila. Roku 1843 se z Nelsonu vydala početná skupina britských osadníků, aby se usadila na 200 akrech půdy u Wairau. Půdu jim náčelník Te Rauparaha sice řádně odprodal, ale kolonisté na poslední chvíli změnili názor. Začali budovat svá stavení na nedaleké parcele, která jim přišla vhodnější. A to se Maorům z kmene Ngāti Toa vůbec nelíbilo! Postavené domky vypálili, a když se je osadníci pokusili bránit, dvaadvacet jich zabili. I když následovaly vojenské manévry, Britové se nakonec kmenovým náčelníkům omluvili.