Rockefeller a kanibalové: Padl slavný miliardář za oběť pomsty kmenu lidojedů?

Pokud náhodou ještě žije, bylo Michaelu Rockefellerovi letos v květnu 85 let. Úřady ho však již šest dekád vedou jako mrtvého. Oficiální příčina smrti zní utonutí. Naposledy jej spatřil jeho přítel René Wassing ráno 19. listopadu 1961. Tehdy dvojice mladých dobrodruhů vyrazila na řeku, načež se s nimi převrátila kánoe. Zatímco nizozemský antropolog se dokázal zachránit, 23letý Michael už se domů nevrátil. Záhy poté, co se zpráva o jeho zmizení rozkřikla – a to doslova bleskově, neboť ji přinesly noviny po celém světě – se vyrojily více či méně pravděpodobné spekulace o jeho osudu. Nejsenzačnější z nich předpokládala, že skončil jako oběť žraloků nebo lidojedů. Jak se však privilegovaný syn z miliardářské rodiny vůbec dostal mezi lovce lebek?

S pověstí kanibalů

Když je váš pradědeček ropný magnát, dědeček podnikatel a otec guvernér státu New York, víceméně se očekává, že si zvolíte podobně zářnou kariéru. Michael, narozený v roce 1938 jako pátý potomek budoucího amerického viceprezidenta Nelsona Rockefellera, skutečně vkročil do dospělosti slibně, když s nejlepším prospěchem absolvoval ekonomii a historii na Harvardově univerzitě. Jenže politika ani byznys ho příliš netáhly – kdežto toulání po odlehlých koutech planety vypadalo zajímavě.

Uprostřed právě probíhající války ve Vietnamu se ozbrojené konflikty staly společenským tématem číslo jedna, a v centru pozornosti se tak ocitl i antropologický výzkum domorodých národů proslulých sklony k násilí. Mezi nejméně probádané končiny planety patřila centrální vysočina Nové Guineje, osídlená hned několika etniky s pověstí obávaných kanibalů. V roce 1960 zamířila do tehdy ještě nizozemského teritoria expedice harvardského Peabodyho muzea archeologie a etnologie, aby natočila dokumentární film o kmeni Daniů. Michael se jí zúčastnil coby zvukař a pobyt na ostrově ho oslovil natolik, že se rozhodl napřesrok vrátit.

Řezbáři z močálů

Fascinaci neposkvrněnou divočinou zdědil Michael zjevně po otci, který o tři roky dřív v New Yorku slavnostně otevřel Muzeum primitivního umění. Veřejnost si tak mohla prohlédnout artefakty pocházející od přírodních národů ze všech koutů světa: Nechybělo vyřezávané pádlo z Velikonočního ostrova, dřevěné masky z Nigérie či mexické předkolumbovské sošky.

Nelson dosadil Michaela do správní rady instituce a ambiciózní mladík se rozhodl obohatit její sbírky něčím impozantním. Věděl, že na západě Nové Guineje žijí lovecko-sběračským způsobem života Asmatové, kteří podle dostupných informací dokázali zhotovovat ohromující řezbářská díla – dokonce se jim přezdívalo „řezbáři z močálů“. Co na tom, že šlo o mimořádně nebezpečné lovce hlav, kteří si rádi pochutnávali na mase poražených nepřátel a jejich lebky si vystavovali jako trofeje?

Kánoe plná úplatků

Michael odlétal do papuánského města Agats s velkolepými plány: Chtěl o Asmatech zjistit tolik, aby mohl vydat knihu a zorganizovat největší výstavu jejich umění v Americe. Etnologické učebnice totiž zatím zůstávaly poloprázdné a to málo, co se podařilo zjistit, neposkytovalo o zhruba třicetitisícovém etniku právě sympatický obrázek (viz První setkání). Třebaže se však Asmatové zapsali do povědomí západní veřejnosti jako krvežízniví násilníci, ve skutečnosti se již od roku 1938 a od vzniku první nizozemské stanice v regionu Asmat odehrávaly i úspěšné pokusy Evropanů o kontakt s kmenem. Domorodci bělochům umožnili se s nimi fotografovat a poté svolili k obchodování i k příchodu misionářů. Především díky tomu pak postupně upustili od kanibalismu a dnes většinově vyznávají katolictví.

Koneckonců, když v roce 1961 dorazil Michael Rockefeller s již zmíněným přítelem Reném Wassingem na místo podruhé, zpočátku s původními obyvateli komunikovali poměrně bezpečně. Pomohla jim při tom kánoe naložená „úplatky“, tedy sekerami, rybářskými háčky, oděvy či tabákem, na němž si již Asmatové stihli vypěstovat závislost. V doprovodu dvou domorodých mladíků pak dvojice plula na dvanáctimetrovém člunu po řece a během tří týdnů navštívila třináct asmatských vesnic, přičemž Michael sbíral veškeré artefakty, na něž narazili. Obzvlášť ho zaujaly rituální předměty zvané bisj: Čtyři z nich, které pořídil při své první expedici, dnes vystavuje newyorské Metropolitní muzeum.

Unášeni proudem

V polovině listopadu se Michael a René vrátili do Agatsu, aby doplnili zásoby, a poté se rozhodli pokračovat jižněji, do oblasti považované za nejméně probádané území Nové Guineje. Mimo jiné přitom plánovali setkání s nizozemským misijním knězem Corneliem van Kesselem. Při plavbě přes záludný úsek v ústí řeky Betsj, kde se nevyzpytatelný mořský příliv střetává s klidnějším říčním tokem, však náhlá bouře a silný vítr zvedly velké vlny. Voda pak jejich loď nečekaně rychle zaplavila, takže se v nastalém zmatku převrátila.

Dva asmatští chlapci, zvyklí na rozmary džungle, doplavali ke břehu. Nezkušení Američané se však zoufale drželi převráceného člunu a nechali se bezmocně unášet proudem na moře. Netroufali se pustit celé dva dny, neboť tušili, že ke břehu vzdálenému podle jejich odhadu pět až patnáct kilometrů, by se podle všeho nedostali. Netušili, že jejich průvodci mezitím dorazili do Agatsu a zalarmovali místní úředníky, kteří pak zorganizovali pátrací akci. Ráno 19. listopadu sdílel Michael s přítelem své obavy, že by se brzy mohli ocitnout na širém moři, odkud už by nebylo návratu. Rozhodl se proto k riskantnímu kroku: Vzal dva prázdné kanystry od paliva, přivázal si je k opasku jako bójky a vydal se pro pomoc. „Myslím, že to zvládnu,“ řekl kamarádovi. Tehdy jej René viděl živého naposledy.

Oficiálně mrtvý

Zatímco nizozemského trosečníka zachránila následujícího dne letecká hlídka, po Michaelovi jako by se slehla zem. Jeho rodiče se však odmítali smířit s tím, že se syn domů již nevrátí. Pronajali si proto Boeing 707, oslovili desítky reportérů a vyslali je na místo. Osobně je doprovázel i mladíkův otec a sestra Mary. Novoguinejské úřady zpočátku zůstávaly optimistické – podle nich bylo poměrně pravděpodobné, že Michael přežil, pokud se mu podařilo dosáhnout břehu. Nizozemský ministr vnitra nicméně ve stejnou dobu poskytl deníku New York Times skeptické vyjádření: Prý již neexistovala šance, že miliardářova syna najdou živého. Po devíti dnech od jeho zmizení, 28. listopadu, se Nelson a Mary vrátili domů. O dva týdny později bylo pátrání odvoláno a Michaela úředně prohlásili za mrtvého.

Krvavý masakr

Přesnou příčinu Michaelova pravděpodobného úmrtí se od té doby pokoušelo objasnit hned několik lidí. Zřejmě nejdál dospěl americký novinář Carl Hoffman, který intenzivnímu průzkumu věnoval několik let života, mnohokrát osobně navštívil asmatské domorodce, naučil se jejich jazyk a vyzpovídal bývalé misijní kněze. V roce 2014 shrnul své závěry v knize Savage Harvest neboli „divoká sklizeň“ a de facto v ní potvrdil senzační teorie, že Michael skončil jako oběť lidojedů. Došlo k tomu však na pozadí komplikovanější a temnější shody okolností.

Zásadní informaci zjistil Hoffman při návštěvě vesnice Basim, kde mu místní obyvatelé vyprávěli o události z roku 1957, v níž opět sehrála roli pověstná asmatská agresivita. Tehdy se dostali do konfliktu muži ze dvou tradičně znepřátelených osad a následovala odplata. Jenže válečná výprava se vůbec nevyvíjela dobře a z původních 124 útočníků z vesnice Otsjanep se jich domů vrátilo jen jedenáct. Tehdejší nizozemský vládní zmocněnec Max Lepré se rozhodl proti tak extrémnímu násilí zakročit. Byl sice zvyklý, že mezi Asmaty čas od času propukají potyčky, ale tentokrát pohár jeho trpělivosti přetekl. 

Vyslal proto do Otsjanepu vojenskou jednotku s úkolem zabavit co nejvíc zbraní, razie se však vymkla z rukou a vojáci pět domorodců zastřelili. Obětí na životech by přitom bylo nejspíš ještě víc, kdyby se ostatní vesničané v panice nerozprchli.

Oko za oko

Když se Hoffman po více než pěti dekádách do dějiště masakru vrátil, místní lidé údajně i po tak dlouhé době zděšeně zmlkli, kdykoliv na incident přišla řeč, a mnozí měli strach o něm vůbec hovořit. Aniž by ovšem věděli, že novinář pátrá po osudu mladého Rockefellera, zmínili jistého amerického turistu, který byl v té době zavražděn. Sdílnější byl nakonec bývalý kněz Hubertus von Peij, jemuž se prý jednoho dne svěřili sami Asmatové.

Vyprávěli mu, jak několik mužů z Otsjanepu cestou na vládní stanoviště v Pirimapunu narazilo na nehybný objekt v řece. Nejprve ho pokládali za krokodýla, ale pak vyšlo najevo, že se jedná o nějakého bělocha. Měl prý na sobě stejné oblečení i brýle, jaké nosil Michael. Byl sice vyčerpaný, ale žil. Jenže domorodci s ním neměli slitování. Třebaže od Leprého razie uplynuly již čtyři roky, v jejich paměti zůstávala živá a vázala je povinnost pomstít pět svých mrtvých druhů. Samozřejmě nemohli tušit, že Michael není Holanďan – byl zkrátka stejně bílý jako vojáci.

Údajně ho tedy zavraždili a jeho tělo následně rituálně využili. Rozdělili si mezi sebou stehenní a holenní kosti sloužící jako zbraně, další členové kmene pak obdrželi žebra či kusy paží. Dohromady se prý takto „obohatilo“ patnáct lidí – primárně ti, kdo nahradili ve funkci muže zastřelené při razii. Jakmile se o tom von Peij doslechl, okamžitě informoval vládního zmocněnce v Agatsu.

Úřady mlčí

Jak zjistil Hoffman při pátrání ve vládním archivu v Haagu, 21. prosince 1961 poslal guvernér Nizozemské Nové Guineje telegram ministrovi vnitra, v němž hlášení od kněze shrnul. V textu s označením „tajné“ a „zničit“ se zástupce oblasti vyjádřil následovně: „Zatím nebyly nalezeny žádné důkazy, a proto neexistuje žádná jistota. V dané souvislosti se mi nezdá záhodno podávat v této době informace tisku nebo Rockefellerovi staršímu.“ Jak von Peij, tak van Kessel chtěli rodinu neprodleně informovat, ale církevní úřady je umlčely. Podle nich byla záležitost příliš citlivá a hrozilo, že by misie upadla v nemilost.

TIP: Klan lidožroutů: Okolí skotského Edinburghu sužovali v 15. století kanibalové

Nizozemská vláda se totiž tou dobou snažila udržet Novou Guineu jako svou poslední provincii na východní polokouli a měla nejvyšší zájem ji prezentovat coby civilizovanou výspu. K záležitosti se sice oficiálně nevyjádřila, ale v tichosti zahájila vlastní vyšetřování. Do Asmatu tak zamířil mladý důstojník Wim van der Waal, který se pak při rozhovoru s Hoffmanem v roce 2014 svěřil, že tehdy navštívil Otsjanep a žádal důkazy. Několik mužů ho vzalo do džungle, kde ze země vyjmuli lebku s chybějící čelistí a s dírou ve spánku coby svědectvím, že její obsah rituálně zkonzumovali. Kvůli napjaté politické situaci ovšem z vyšetřování sešlo, Wim byl záhy odvolán a nikdo po něm nikdy nepožadoval zprávu o tom, co zjistil. Jednalo se tedy skutečně o pozůstatky mladého Rockefellera? To už nejspíš nikdy nezjistíme…