Volá Londýn: Jak si vedla československá exilová vláda na Západě?

Zahraniční odboj se zformoval doslova jen týdny po zániku Československa 15. března 1939. Pro své sídlo a centrum exilového řízení státu si československý prezident Edvard Beneš zvolil Londýn. Proč ne Paříž, když byla blíž? Pravděpodobně nemohl Francouzům odpustit, že i když mělo Československo s Francií přímou obrannou spojeneckou smlouvu, v době nejtěžší krize a mnichovské dohody ji Francie nedodržela. 

Jenže ustavit exilovou vládu je jedna věc, dosáhnout jejího uznání u spojenců věc jiná, zvlášť když přísně vzato měl protektorát stále svého „prezidenta“ Háchu. Benešovi to trvalo dva roky usilovné diplomacie! Britský ministr zahraničí lord Halifax nakonec Benešovu vládu jménem Velké Británie uznal 18. července 1942, Charles de Gaulle jménem Francie 29. září 1942. Co všechno se muselo odehrát, aby se Československo znovu objevilo na mapě? 

Operace Anthropoid 

Ačkoliv tolerovaná, stále ještě oficiálně neuznaná exilová vláda neměla v roce 1941 vůbec lehkou pozici. Nacistické Německo s neuvěřitelnou rychlostí postupovalo ve své okupaci napříč kontinentem, pokořilo si střední Evropu i Francii a těžké boty nacistického Wehrmachtu nezadržitelně pochodovaly stále hlouběji také do údajně nedobytného Sovětského svazu. V Británii se stále silněji ozývaly hlasy, že země by se měla v prvé řadě starat sama o sebe a o vlastní přežití a nikoliv plýtvat materiálním a politickým kapitálem na podporu nějaké malé země, která byla v očích většiny mezinárodního společenství ztracená.

Protektorát Čechy a Morava navíc navenek působil v té době jako v zásadě klidný a nudný zadní dvorek nacistického impéria. Pokusy o protesty byly minimální, zato velmi kvalitní československé zbrojovky vydatně německý Wehrmacht zásobovaly. Jaký důvod tedy měla Británie mít, aby tomuto kusu země přiznala ve svých očích nějakou státoprávní důležitost? Pokud by se Beneš chtěl spolehnout na slabý, ale alespoň nějaký vliv domácího odboje, nedostal k tomu příležitost. 

V roce 1941 do funkce říšského protektora nastoupil Reinhard Heydrich, třetí nejmocnější muž Říše, autor projektu systematického vyvražďování Židů; a domácím odbojovým skupinám zasadil tvrdý úder. Kromě nahánění menších skupinek v menších městech a na venkově totiž zamířil i přímo na nejvyšší místa a zatkl čelní představitele státu, kteří zůstávali s Londýnem a Benešem ve spojení. Zdroj cenných informací o aktivitách Wehrmachtu, jedna z mála vysokých karet v Benešových rukách, tím vyschl, a Benešova deklarovaná exilová vláda tím ztratila další z nástrojů, jak mohla být Britům užitečná. Bylo jasné, že pokud naděje na obnovu země nemá spadnout na žebříčku spojeneckých priorit ještě níže, než byla doposud, je potřeba učinit takové gesto, jakého by se nikdo ve Velké Británii nenadál. 

Tím gestem se měl stát atentát na samotného Heydricha. Mise vyhlížela pro československé parašutisty sebevražedně a také takovou nakonec byla, ale svůj cíl splnila bezezbytku. Úspěch atentátu způsobil ve světě pozdvižení a přinesl Československu zpět ztracenou prestiž. Nejen, že došlo k uznání exilové vlády. Británie také přislíbila odvolání mnichovské dohody a obnovení země v jejích předmnichovských hranicích. To bylo víc, než mnozí vůbec kdy očekávali!

Ve spojeneckých armádách 

Speciálně vycvičený oddíl parašutistů však nebyl jediným příspěvkem Československého národa v boji proti nacistům. Po zániku země do Francie a Británie odcházeli Čechoslováci nejen jako uprchlíci před nacismem, ale i jako vojáci, kteří ve spojeneckých řadách chtěli dál bojovat za svou zem. Po obsazení Francie se přesunuli do Británie, bojovali dál a vydobyli si velmi solidní pověst. Londýn později Praze daroval sochu okřídleného lva. Ten symbolizuje vděčnost a uznání československým letcům, kteří bojovali v britském Královském letectvu (RAF) a pomohli rozhodnout o vítězství v klíčové bitvě o Británii. Socha zdobí park kousek od Malé strany. Pozemní jednotky zase bojovaly po boku Britů v severní Africe a na Blízkém východě a poté i na západní frontě. 

Edvard Beneš se s československými jednotkami několikrát setkal. Záznam z jeho projevu během první návštěvy se dochoval v archivu Českého rozhlasu. „Hitler bude smeten, společná naše vlast bude znova svobodna a vy se vrátíte dříve nebo později do svých domovů. Věřím, že v budoucnosti nezklame žádný z vás,“ řekl. 

Dluh Londýnu 

Česká exilová vláda dokázala válku i své další diplomatické aktivity financovat díky půjčce britské vlády. Ta byla původně v prosinci 1940 uzavřena na základě dohody o poskytnutí úvěru ve výši sedmi a půl milionu liber, následně ještě dvakrát po pěti milionech. Z britských peněz se platila nejen výstroj, výzbroj a strava pro československé jednotky, ale také celé československé státní zřízení v exilu, ministerstva, státní rada jako náhražka parlamentu či velvyslanectví. Aby ukázali dobrou vůli, umožnili Britové většinu výzbroje pro armádu si pronajmout a následně vrátit, což znamenalo velké úspory. Československo muselo zaplatit pouze vybavení, které si odvezlo do vlasti. 

Splácení dluhu značně zkomplikoval komunistický státní převrat v roce 1948 a následné masivní znárodňování, které se dotklo i firem, ve kterých měli Britové podíly. Konečného vyrovnání se oběma zemím podařilo dosáhnout až v roce 1982, tedy po 37 letech od uzavření půjčky! Za splnění smluvních podmínek dostalo Československo zpátky 18,4 tun měnového zlata, zbývajícího v Británii z národního zlatého pokladu. 

„Náš“ Jenda Masaryk 

Beneš v Londýně nepracoval sám. Prozatímní státní zřízení tvořila velká jména československé politiky jako Štefan Osuský, Hubert Ripka nebo Jan Šrámek. K nejvíce vyčnívajícím osobnostem nicméně patřil ministr zahraničí Jan Masaryk, syn prezidenta Masaryka. Po divokém a neuspořádaném mládí se našel v diplomacii. Dokázal být totiž laskavý a vtipný společník – jeho večírky byly mezi britskou smetánkou vyhlášeny a ledacos se ve víru zábavy dalo také politicky vyjednat. Navíc se během služby v rakousko-uherské armádě naučil maďarsky, mluvil plynně anglicky, francouzsky, německy a rusky. Po matce zdědil velký talent pro hudbu a zpěv a jednu dobu si vydělával jako pianista. 

Čas od času však dokázal svým britským kolegům oplatit jejich suchý humor ještě suššími poznámkami. Když se uznání legitimity Beneše jako prezidenta protahovalo, tak se v Londýně prý často ptal, jestli titul neuznané prozatímní vlády znamená, že je také smrt československých vojáků na západní frontě prozatímní! Cítění pro obyčejné lidi mu, stejně jako otci, zůstalo i během působení v nejvyšších patrech české i světové politiky. Pro svou upřímnou a nefalšovanou starost o ně si vysloužil širokou oblibu a také přezdívku „náš Jenda.“

Kritika z domova 

Československá exilová vláda, aktivně spolupracující se západními mocnostmi na osvobození Československa a jeho poválečném obnovení jako suverénního a demokratického státu byla samozřejmě cílem útoků okupačního režimu i jeho pohůnků. Prakticky ihned poté, co se po okupaci Československa uchýlil Beneš do exilu, pronacistická veřejnost si z něj utahovala, že měl strategický „plán aeroplán.“

 Nejčastěji na Čechoslováky v Londýně narážel pochopitelně symbol domácí kolaborace, Emanuel Moravec. „Zdravý rozum českého pracujícího už dávno zúčtoval s výklady, kterými ho častuje z Londýna několik ztracených emigrantů,“ prohlásil Moravec 1. května 1942. Tito „ztracení“ emigranti však brzy ukázali, že rozhodně ztracení nejsou.