Nacistická krevní msta: Jak trestala Třetí říše československé emigranty?

Krevní msta je mimořádně odpudivá záležitost, jejíž počátky můžeme nalézt v předstátních společenstvích. Mohlo by se proto zdát, že s civilizačním vývojem, rozvojem etiky a humanismu skončí v propadlišti dějin. Ovšem to by byl hluboký omyl. Krevní mstu využívaly i totalitní režimy ve 20. století. Princip má a měla zdánlivě jednoduchý: údajný trest pro jednotlivce je rozšířen na všechny rodinné příslušníky. Co na tom, že s tím nijak nesouviseli. Co na tom, že dokonce ani údajní viníci nic neprovedli. Pomsta zneužívala vztahu člověka k jeho rodině a jeho blízkým. Právě ti bývají pověstným slabým článkem pro většinu z nás.

Vlastenci do exilu

Obavy ze dnů budoucích se v Československu s plnou silou objevily hned po skočení tzv. mnichovské konference – koncem září 1938. Stát přišel o část území nazývanou Sudety, po pár dnech abdikoval prezident Edvard Beneš a odešel do exilu. Nebyl sám a hlavní vlna exulantů ho následovala o půl roku později, v březnu 1939. Tehdy vznikl Protektorát Čechy a Morava a ze Slovenska pak Slovenský štát.

Jak říká historik Jiří Plachý, do exilu utíkali vlastenci. Nejvíce politických uprchlíků se rekrutovalo z řad levice, ale také z představitelů establishmentu první republiky: diplomaté, poslanci vládních i opozičních stran, novináři. Významnou skupinu představovali vojáci, kteří v prvních měsících využívali cesty přes Polsko. Řada jejich strastiplných cest by posloužila jako dobrý námět pro dobrodružný film. Vstupovali poté do zahraničních armád, nejprve ve Francii, pak ve Velké Británii a také v Sovětském svazu.

Informace

Řada lidí se s nacistickou okupací nechtěla smířit, bojovali proti ní jak lidé doma, tak v zahraničí. A právě zahraniční exil potřeboval informace z domova a také navázat spolupráci s odbojáři. Formálně sice na území Protektorátu Čechy a Morava fungovala vláda, prezident, a dokonce existovalo tzv. vládní vojsko, ale nad tím vším dohlížel úřad protektora. Toho jmenovala nacistická německá administrativa a protektorátu neomezeně vládl. Do úřadu nastoupil nejprve protektor Konstantin von Neurath. Málo „razantního“ von Neuratha pak Vůdce nahradil Reinhardem Heydrichem, který patřil k nejvyšším špičkám nacistického režimu.

Blonďatá bestie

Heydrich do svého úřadu nastoupil 28. září 1941 a hned vyhlásil výjimečný stav na celém území. Vznikaly stanné soudy, které vynášely rozsudky smrti a předávaly obviněné obávanému gestapu. Rozsudky se vykonávaly okamžitě, bez možnosti jakéhokoliv odvolání či přezkoumání. Jako první popravili představitele odbojové skupiny Obrana národa: generála Josefa Bílého a generála Huga Vojtu. O život přišlo nejméně 247 českých vlastenců, Heydrich odstartoval židovské transporty a nechal vytvořit terezínské ghetto. Dle historika Jiřího Plachého bylo Heydrichovým úkolem bezohledně potlačit odbojové hnutí a beze zbytku vydrancovat hospodářský potenciál českých zemí. Z bestiálních metod tohoto vysokého blonďáka, mimochodem milovníka hudby, dodnes mrazí.

Operace Anthropoid

Speciální akce, která měla zlikvidovat nenáviděného i obávaného Heydricha, připravovali v Londýně delší dobu. Právě tam se nacházelo výcvikové středisko našich vojáků, letců a parašutistů. První plánovaný termín připadl na 28. říjen, na výročí založení Československé republiky. Ovšem během výcviku se jeden z parašutistů zranil a nastaly i technické problémy. Termín odletu se tak odložil. Parašutisté výsadků Anthropoid, Silver A a Silver B se tak na protektorátní území dostali až v prosinci 1941. Přežívali velmi těžce, bez statečné pomoci domácích odbojářů by to nezvládli. A i přes veškeré komplikace se jim podařilo 27. května 1942 Heydricha těžce zranit. O pár dní později v nemocnici zemřel.

Nacistický teror

A dostáváme se k masivnímu užití krevní msty. Nacisté běsnili. Vyhlásili další stanné právo, následovaly stovky poprav. Obce Ležáky a Lidice byly exemplárně vyhlazeny. Volání po „krvi odvety“ podporovali také novináři-kolaboranti. Jeden z nich, dokonce šéf Národního svazu novinářů Vladimír Krychtálek, ve svém projevu 22. června 1942 řekl: „Pan Beneš chce krev. Jak by se asi tvářil, kdyby se dozvěděl, že tentokráte nebude ve hře krev svedených a jemu lhostejných lidí, nýbrž krev lidí Benešových?“

Princip krevní msty se stal součástí nacistických praktik. Ostatně trestání těch, jejichž rodinní příslušníci odešli do exilu, nebylo ničím novým. Již dříve byli perzekvováni a hromadně zatýkáni v rámci tzv. akce E. Ano – E jako Emigrant. Tentokrát nacisté došli ještě o pomyslný krok dále. Zřídili internační tábor ve Svatobořicích na Kyjovsku.

Do Svatobořic

Nacistické bezpečnostní složky začaly okamžitě zpracovávat databázi informací o všech příbuzných emigrantů. Hlavní říšský bezpečnostní úřad pak vydal hned 17. září 1942 příkaz k zatýkání. Svážení lidí do Svatobořic probíhalo v naprostém utajení. Josef Jaroslav Filipi k nim patřil, jeho syn bojoval v zahraniční armádě. Později vzpomínal: „Gestapáci nás buď sami zatýkali, nebo dávali zatýkat našimi četníky. Drželi nás ve svých věznicích, než nás dokázali dopravit do Svatobořic, kde nás nechali první tři měsíce hladovět, zakázavše jakoukoliv pomoc z domova. V táboře nás vyslýchali a fotografovali, potom odtáhli, ale občas přijížděli, aby si odváželi mladé muže na práci do Brna nebo aby některé osoby odvlekly k soudu nebo do koncentračních táborů.“

Internační tábor Svatobořice se velmi podobal koncentračním táborům. Formálně se označoval jako „detenční zařízení“ podřízené ministerstvu vnitra. Ve skutečnosti tam vše řídili gestapáci. Panovaly tam velmi tvrdé poměry. Ostatně o veliteli lágru Franzi Kaiserovi uvedl Filippi toto: „Byl to člověk do krajnosti zištný, neštítil se nejhrubších podvodů. Byl surovec a sadista, který se zálibně pásl na utrpení těch, jež nelidsky trestal za nepatrné přestupky. Hleděl nám všemožně náš už tak dosti neblahý osud ztrpčovat.“

V seznamu jmen internovaných nacházíme příbuzné bývalých politiků, zahraničních vojáků a partyzánů – včetně dětí. Celkově zde žilo kolem dvou tisíc lidí. Neměli přitom žádnou možnost na odvolání. Dokonce nevěděli ani to, jak dlouho budou muset ve Svatobořicích zůstat. Většina z nich tam musela žít až do konce války. Zcela nevinní lidé, kteří neměli se zabitím Reinharda Heydricha nic společného.

Proč?

Strach byl hlavním motivem řady hrůzných nacistických činů. Přidávala se k němu i touha po pomstě. S tím souvisí také dovětek zastřelen s celou rodinou. Lidé se měli bát a přestat s protinacistickými aktivitami.

Němci označovali za viníky všech hrůz emigranty v exilu. Karl Hermann Frank k tomu ve svém projevu v říjnu 1942 řekl toto: „Česká emigrantská klika, která na jistou dobu ztratila dech, štve znovu k povstání a sabotáži. Abychom pánům zacpali nectnou hubu, vzali jsme zatím rodinné příslušníky těchto žvanilů, kteří jsou ke svým vlastním soukmenovcům tak bezohlední, do zajišťovací vazby a dali jsme je do internačního tábora. Uvidíme, zda jejich hloupé povídačky ustanou. Kdyby štvali dále, byli bychom nuceni postupovati příslušným způsobem proti vězňům. Pak se mohou tito lidé poděkovati tak zvané česko-slovenské státní radě se sídlem v Londýně.“

TIP: Konečné řešení české otázky: Vhodné poněmčit, ostatní zlikvidovat!

Historik Jiří Plachý vysvětluje: „U veřejnosti měl být vyvolán pocit, že za protektorátní teror nejsou zodpovědní nacisté, ale exiloví politici. Byl to naprostý nesmysl a připomíná to všeobecnou propagandu totalitních zemí, které vytvářejí dojem, že viníky jsou oběti.“