Vojákem Velké války: Jak se žilo českým brancům za 1. světové války
První světová válka byla strašná a vojáci v ní museli žít den co den i několik let
Po sarajevském atentátu a při hrozící válce proběhla 31. července 1914 vcelku spořádaně mobilizace, i když bez většího nadšení. Časté byly nejen projevy loajality v tisku, ale i tiché mlčení.
Češi proti Čechům
Už v letech 1914–1915 se muselo nejvyšší armádní velení vypořádat s rebely. Přechodně se mu to povedlo a rok 1916 znamenal celkové uklidnění protirakouských nálad. Ty se však s novou silou objevily v roce 1917, zvláště po bitvě u Zborova, kde proti sobě na znepřátelených frontách bojovali nejen Rusové a Němci, ale také Češi na jejich straně proti Čechům-legionářům na straně Rusů.
Ne všem zajatcům se však chtělo opět riskovat nejen své životy, ale též ohrozit své blízké doma. Znali už peklo v zákopech, šrapnely, otravné bojové látky a další hrůzy války. A tak ze zhruba 300 000 zajatců v Rusku vstoupila do československých legií jenom menší část. Nepochybně zde působila též vnitřní dilemata vojáků – vstup do legií znamenal zradu rakousko-uherské vojenské přísahy a také nebezpečí opětovného zajetí rakouskými, německými nebo maďarskými jednotkami. V takovém případě byl osud českého či slovenského legionáře neodvratně tragický, neboť vojenská legislativa pro tyto prohřešky znala jenom jediný trest – ten nejvyšší. Poprava se vykonávala zastřelením nebo oběšením. Ostatně i v pozdější československé armádě bylo (vzhledem k jejímu mnohonárodnostnímu složení) pociťováno jisté dilema, jak chování vojáků-legionářů posuzovat.
