Protektorátní vládní vojsko: Německé obavy a odsun vojska do Itálie

V letech 1940–1945 konalo službu ve vládním vojsku také 2 073 mladých mužů, kteří neprošli výcvikem v československé armádě.

Seriál Protektorátní vládní vojsko:

• Vlastenci, či kolaboranti? (vyšlo 2. listopadu)
• Německé obavy (všlo 5. listopadu)
• Působení v Itálii (vychází 8. listopadu)
• Poválečné odsudky (vychází 11. listopadu)

Lišili se však nějakým způsobem od jejího českého ducha? Nikoliv, drtivá většina z nich zažila výchovou v Sokole či skautských oddílech, četla Jiráska, obdivovala legionáře, snažila se vyhnout pracovnímu nasazení a toužila po pušce, která se jí bude „jednou hodit“.

Podivuhodný časopis

Dostat se k vládnímu vojsku byl ovšem velký problém, protože žadatelů bylo z výše uvedených důvodů mnohonásobně více, než nacisté povolili. K jejich výchově přispíval i časopis Vládní vojsko, za jehož obsahem, zcela se vymykajícím duchu protektorátního tisku, stál jeho redaktor major Vladimír Černý (bratr citovaného Václava Černého a za Pražského povstání člen vojenské komise České národní rady). Časopis o nákladu zhruba 9 000 výtisků, který četlo i mnoho civilních čtenářů, upíral soustavně pozornost na mravní základy české kultury a paradoxně patřil v protektorátu k tomu nejslušnějšímu a nejodvážnějšímu, co bylo možné legálně číst.

První číslo měsíčníku o 40 stránkách vyšlo v lednu 1940 a jeho vyhodit grafickým symbolem se natrvalo stala obálka s Hradčany a trubačem v charakteristické přilbě československé armády. Časopis se snažil brzdit germanizační úsilí okupantů. Psalo se zde s chutí o Komenském, Němcové, Smetanovi, Škroupovi nebo o pamětihodnostech posádkových měst vládního vojska. Tiskly se povídky Jiráskovy, Nerudovy, Bassovy či Kubkovy.

Aby časopis uhájil svou existenci a nároky, musel si formálně všímat narozenin Háchy, Hitlera a především pak válečného dění, kde však šlo o suché přehledy událostí na frontách. Povinný kurs němčiny vyvažovala potom kvalitně připravovaná rubrika Hlídka správné češtiny. Odborné vojenské články suplovaly zejména pro mladší ročníky nedostatek výcviku v době, kdy slovy mjr. Vladimíra Černého „mladí vojáci nesměli mít ponětí o kulometu, tím méně o jiných zbraních; vládní vojáci div že nesměli ani kamenem hodit, aby nevzniklo podezření, že se tajně cvičí vrhat zakázané ruční granáty“.

Frank má obavy

S velkým znechucením a jako nespolehlivou složku protektorátního systému sledoval vládní vojsko po celou dobu jeho existence neblaze proslulý protektorátní ministr školství a propagandy Emanuel Moravec. Slepí nebyli ani samotní nacisté. Na nespolehlivost vládního vojska si v Berlíně 7. února 1944 stěžoval Adolfu Hitlerovi K. H. Frank, když mu líčil nebezpečnou situaci v protektorátu.

O den dříve Frank během jednání s generálem Alfredem Jodlem protokolárně konstatoval, že vládní vojsko je politicky nespolehlivé a za zhoršující se politické situace v protektorátu představuje nebezpečí úderu „dýkou do zad“. Proto chtěl, aby bylo vládní vojsko včas vyvezeno na území říše a zde pověřeno obdobnými úkoly, jaké dosud plnilo na území Čech a Moravy. Současně však Frank požadoval i drastičtější náhradní variantu pro případ zvýšení napětí v protektorátu. Chtěl, aby došlo k rychlému odzbrojení „vladařů“ a jejich odvezení do pracovních či koncentračních táborů.

To vše v rámci prevence, neboť nehodlal vynakládat energii nacistického aparátu na shromažďování dalších důkazů o nespolehlivosti vládních vojáků. Frank navrhoval odsun jednotek vládního vojska do Rakouska, Durynska či Lüneburských vřesovišť, důrazně však odmítal představu, že by čeští vojáci byli zasazeni poblíž východní fronty nebo na území Jugoslávie. Později se zvažovala i eventualita přesunu do Maďarska.

Jako jednu z posledních možností připustil Frank při svém rozhovoru s Jodlem severní Itálii – ovšem pouze její klidné oblasti. Dne 18. února 1944 potom vrchní velitel Wehrmachtu Wilhelm Keitel sdělil Frankovi, že vládní vojsko bude možné odsunout z protektorátu jedině v případě, že by jeho úkoly převzaly náhradní jednotky, které však vrchní velení Wehrmachtu v daný moment nemělo.

Keitel zatím Frankovi jen doporučil, aby zesílil dohled nad českými jednotkami (mj. zařazením českých Němců do jednotlivých praporů) a v případě nutnosti použil nejtěžší represálie také proti rodinným příslušníkům usvědčených zrádců. Když zaslal Frank Keitelovi nové informace o nespolehlivosti vládního vojska v rámci napjaté situace v protektorátu, obdržel od něj 31. března 1944 novou radu: jednotlivé stráže vládního vojska je třeba promísit s německými strážemi a jinak pokračovat v přípravě represálií pro případ povstání.

Kam s nimi?

Frank se však svého úsilí nevzdával a s generálem Ferdinandem Schaalem, velitelem Wehrmachtu v protektorátu, spočetl, že k nahrazení strážní služby jedenácti českých praporů bude stačit pouze jediný německý! Generálu Keitelovi potom zaslal 18. dubna 1944 rozklad s přehledem důvodů pro odsun vládního vojska z domova. Tehdy po dohodě s generálem Schaalem zakončil svůj dopis Keitelovi slovy: „Protektorát se při své centrální poloze ve středu říše nesmí za žádnou cenu stát dějištěm nepokojů, jejichž vzniku lze předejít včasným vyřazením ohniska nebezpečí.“

Velení Wehrmachtu proto 5. května 1944 vydalo rozkaz, aby české vládní vojsko bylo použito v pravomoci nejvyššího vedoucího Zbraní SS a policie v Itálii generála Wolffa, kterého o tomto záměru informoval sám šéf SS Heinrich Himmler již o tři dny dříve dopisem s poznámkou „Pokud možno nepoužívat v boji proti bandám, nýbrž jen ke střežení železnic a objektů“.Tím prakticky skončilo pětileté úsilí nacistů začlenit vládní vojsko do svého systému a vše následující představovalo již jen provizorní řešení.

Dne 8. května 1944 potom obdržel velitel vládního vojska generál Jaroslav Eminger dopis generála Schaala s informací, že „jako projev uznání za dosavadní vojenské služby ve prospěch německé branné moci bude vládní vojsko pověřeno novými vojenskými bezpečnostními úkoly v rámci celkového vedení války, a to mimo území protektorátu“. Generál Eminger se pokusil protestovat proti tomuto „projevu uznání“ s tím, že je to v rozporu s právním statutem vládního vojska, které při svém vzniku mělo působit pouze na území protektorátu, ale jeho snahy byly marné.