Velké poselstvo Petra Velikého: Proč putoval car osmnáct měsíců Evropou?

Nedůvěřivý postoj Ruska a jeho vládců vůči „kacířským“ cizincům se počal váhavě a opatrně měnit koncem 17. století. Zaostalá země si uvědomila, že v porovnání se západní a střední Evropou nedisponuje efektivnější armádou, správou ani ekonomikou. Přes zatvrzelý odpor pravoslavné církve se na kraji Moskvy, Archangelska a jiných měst začaly usazovat stovky cizinců, především Němců, Nizozemců, Angličanů či Skotů. Nejvíce jich žilo v moskevském takzvaném Německém předměstí. Z něho postupně vyrostlo malé, výstavné kamenné město, jež se v mnoha ohledech lišilo od staré dřevěné metropole. 

Inspirace z předměstí

Z Německého předměstí byl k carskému dvoru povolán vzdělaný generál Patrick Gordon z urozené skotské katolické šlechty, aby působil jako učitel mladičkého Petra I., který formálně panoval od roku 1682. Od něj car čerpal informace o západní Evropě, především o vojenských záležitostech. Po smrti obávaného patriarchy Joachima v roce 1690 si panovník okamžitě pořídil „německé“ oblečení a navštívil Gordonovo sídlo v Německém předměstí.

Tím bylo porušeno staleté tabu a dynamickému vládci se otevřel zcela nový svět. Uchvátily ho obchodní aktivity, řemeslná a technická úroveň evropského zboží i knihovny plné nejnovějších poznatků ze všech vědních oborů. Nadmíru se zajímal také o soukromý život a zábavu v předměstí, účastnil se křtů a svateb, často přebíral úlohu kmotra a vodil nevěsty k oltáři. Fascinovalo ho, že se západoevropské ženy účastní zábav i rozhovorů a muži se předhánějí v galantnosti.

Od obyvatel Německého předměstí získal Petr I. nejen řadu poznatků, znalostí, informací o západní kultuře, vědě a technice, ale našel v něm také věrné přátele, zkušené spolupracovníky a dokonce i milenku. Kontakt s cizinci se tradičně hodnotí jako jeden z klíčových impulsů, jež inspirovaly inteligentního, bystrého a po poznání toužícího korunovaného reformátora k modernizaci říše a v roce 1697 k rozhodnutí vidět Západ na vlastní oči. Jako hlavní důvod uvedl nutnost osobně jednat s evropskými vládami o uzavření protitureckého spojenectví. Zároveň hodlal poznat západní Evropu, její vymoženosti a inovace, chtěl si najmout odborníky, sbírat zkušenosti, zadávat objednávky a nakupovat materiál i zboží. 

Vstříc poznání

V březnu 1697 se Petr I. vydal na cestu, která vstoupila do dějin jako „Velké poselstvo“. Jeho více než dvousetčlennou družinu tvořili dvořané, důstojníci, překladatelé, pážata, čtyři trpaslíci, služebníci, hudebníci, kněz, lékaři, vojáci a „dobrovolníci“ z předních rodin. Oficiálně ji vedl carův favorit, generál-admirál François Lefort, neboť monarcha cestoval inkognito jako poddůstojník preobraženského pluku Pjotr Michajlov. Jeho utajení však bylo hned na počátku cesty prozrazeno, takže na evropských dvorech dobře věděli, kdo se nachází v ruském poselstvu.

Jako hlavního překladatele najal car Petra Pavloviče Šafirova, syna pokřtěného žida ze Smolenska. Ten zahájil kariéru jako pomocník obchodníka se suknem, poté se stal kopistou v carské kanceláři, ale díky své inteligenci, píli, znalosti šesti jazyků a řečnickému nadání rychle stoupal vzhůru. Cesta po Evropě pro něj však byla skutečným utrpením, neboť měl krátké nohy a značnou nadváhu. Po návratu do Ruska to ale dotáhl až na vicekancléře, tedy druhého muže ve státní správě.

Významní hostitelé

Poselstvo dorazilo v březnu 1697 do švédského Livonska, v jehož metropoli se k němu nechovali příliš vstřícně, carovi dokonce nedovolili ani prohlédnout si pevnost. Poselstvo poté odjelo do Kuronska, vévodství na území dnešního Lotyšska. Car jednal obezřetně s tamějším vévodou Fridrichem Kazimírem, který byl blízkým příbuzným mnoha středoevropských panovníků. Vévoda se vzácné návštěvě věnoval osobně, uvítal ji projevem v němčině, latině a řečtině. S Rusy se mu jednalo lépe díky známosti s Lefortem, který působil jako mladičký důstojník v jeho suitě v době, kdy bojoval proti Francouzům v nizozemské armádě. Car se poprvé sešel s cizím panovníkem k přímým jednáním.

Poselstvo se v Jelgavě dlouho nezdrželo a na lodi Svatý Jiří se vydalo přes Baltské moře do Pruského vévodství, kde strávilo letní měsíce. V Královci se car setkal s braniborským kurfiřtem a pruským vévodou Fridrichem III., pozdějším prvním pruským králem Fridrichem I. Došlo tak k navázání přímého kontaktu mezi Romanovci a Hohenzollerny, který trval až do zániku monarchie v roce 1917. Během jednání se panovníci částečně dorozumívali bez překladatele, neboť oba uměli nizozemsky.

Z vévodství se Petr vydal do Berlína, kde navštívil železárny, a poté odcestoval do severoněmeckých zemí. V hannoverském Coppenbrügge se setkal též s dcerou „Zimního krále“ Fridricha Falckého, hannoverskou kurfiřtkou Žofií, jejím synem – pozdějším britským králem – Jiřím a její dcerou Žofií Charlottou, manželkou braniborského kurfiřta. Zmíněné kněžny, které patřily v dané době k nejvzdělanějším a nejchytřejším ženám v Evropě, správně odhadly, že pětadvacetiletého „barbara“ čeká skvělá budoucnost. Oceňovaly jeho duchaplnost, ráznost, inteligenci i svévolnost a žasly nad jeho rukama plnýma mozolů. Princ Jiří však jejich nadšení nesdílel a později patřil k carovým nejvýraznějším odpůrcům.

Země zaslíbená

Teprve po příjezdu do Nizozemí pocítil ruský vládce skutečné štěstí. Dorozuměl se s lidmi, jejichž úžasné námořnictvo, obchod, vědu i bohatství tolik obdivoval. V Moskvě se totiž stýkal s nizozemskými obchodníky, řemeslníky a loďaři, kteří ho zasvětili do mnoha tajemství stavby lodí. Jeden z holandských kupců o Petrovi I. napsal: „(…) je velký a silný, mrštný a rychlé chůze, obratný a svižný ve všech svých obratech; jeho tvář je masitá a kulatá; pohled má ohnivý, obočí hnědé a krátký kadeřavý vlas hnědé barvy. Chůze jeho je rychlá, rozhazuje rukama a v jedné drží hůlku.“ 

Carova bezbřehá zvědavost ho často dostávala do nebezpečných situací. Jednou se například zapletl do ústrojí větrného mlýna, jindy vylezl na jeřáb v loděnici v Amsterdamu, uklouzl, spadl na dláždění a poranil si nohu. V Nizozemí se mu dostalo praktického školení u stavitele lodí a darem obdržel moderní jachtu. Dále navštívil četné nemocnice, školy, manufaktury a dílny. Naučil se také trhat zuby a zúčastnil se pitvy, načež nakoupil přes dva tisíce anatomických preparátů. Pro tuto sbírku později v Petrohradě zřídil první ruské muzeum – Kunstkameru.

Nicméně car se zajímal spíše o námořnictvo, armádu, metalurgii a přírodovědu než o filozofii, literaturu či umění. Rusové v Nizozemí také nakupovali zbraně i další vojenský materiál, verbovali odborníky, avšak neuspěli při vyjednávání obrovské zakázky na stavbu válečných lodí a galér. Nizozemci ji totiž odmítli s ohledem na Francii a jejího tureckého spojence. Po tomto nezdaru se Petr I. odebral s 25členným doprovodem do Anglie. 

Tesař Petr

Jelikož se v Londýně nechtěl ruský vládce ubytovat v jednom z královských sídel, pronajal si velký, krásně zařízený dům Sayes Court nedaleko loděnice. Jeho majitel byl vyděšen, když po odjezdu poselstva zjistil, kolik škod ruští návštěvníci napáchali. Například během jednoho večírku, kterého se zúčastnilo mnoho „opravdu strašných“ lidí, zničili dům i zahradu. Koberce zůstaly pošpiněné mazem a inkoustem a mnoho obrazů vypadalo, jakoby posloužily při střelbě jako terče. Zničeny byly také dveře, okna a z domu zmizelo všech padesát židlí, zřejmě byly spáleny v zahradě. 

Během pobytu v Anglii navštěvoval ruský panovník nejen loděnice, ale též zbrojnice, železárny, manufaktury, stavby mostů a přístavů či kabinety kuriozit. Byl nadšen prostou anglickou módou, obdivoval anglickou přičinlivost a nadání pro obchod a průmysl. Delší dobu strávil v Královské greenwichské observatoři, kde se údajně setkal s fyzikem Isaakem Newtonem, a dvakrát se také zúčastnil mše v anglikánském kostele. 

Závěr cesty

V Londýně se car dozvěděl, že císař Leopold I. hodlá uzavřít mír s Turky. Rozhodl se mu to vymluvit při osobním setkání, a proto se Velké poselstvo vydalo v dubnu 1698 urychleně přes Nizozemí, Hamm, Bielefeld, Halle, Lipsko, Drážďany a Prahu do Vídně. Na panovníka východní říše byli v rakouské metropoli velmi zvědaví. Petr I. se setkal s císařem, formálně nejvyšším světským panovníkem křesťanského světa, v neděli 19. června 1698.

Návštěva metropole na Dunaji nicméně skončila neúspěchem, neboť se carovi nepodařilo vyjednat spojenectví proti Turkům. Na druhé straně ale zahájila intenzivní vztahy mezi ruským a rakouským císařským domem, které posléze vyvrcholily mimo jiné svatbou careviče Petra s císařovou neteří. Později se do rakouské metropole dostavil ruský posel se zprávou o povstání střelců, elitních vojáků, kteří chtěli nahradit cara bývalou regentkou Žofií. Z tohoto důvodu Petr I. zrušil návštěvu Benátek a Říma, v červenci 1698 se rozloučil s císařem a vyrazil zpět do vlasti.

Poslední významné diplomatické jednání absolvoval Petr I. v Ravě nedaleko Lvova, kde se setkal s novým polským králem Augustem II. Silným. Dá se předpokládat, že hovořili o možnosti společného boje proti Švédům. Téměř stejně staří panovníci měli mnoho společného a spřátelili se. Car ovšem velmi záhy zjistil, že na Augusta není úplné spolehnutí. Uzavíral a porušoval smlouvy, jak se mu to hodilo, a byl znám jako nejvrtkavější panovník v Evropě.

Nový vládce

Car se vrátil do Moskvy na konci srpna 1698 po osmnáctiměsíčním putování. Moskvané zjistili, že se jejich mladý panovník vyzná v mnoha řemeslech i ve vedení námořního boje. Šokovaně pak sledovali, s jakou obrovskou a bezohlednou vervou se pustil do zásadních reforem. Působil jako vyměněný, proto se ihned vyrojily zvěsti, že pravý car na západě zemřel a byl nahrazen neznámým námořníkem.