Velká čínská zeď: Megastavba, která by obtočila celou zeměkouli

Tisíc opevněných horských průsmyků a deset tisíc strážních věží, postavených v místech, kde se stěží dokážou bezpečně pohybovat horské kozy. Mohutné valy a pevnosti v nehostinné poušti, kde se dá stavět doslova jen z prachu. A věže z milionů cihel, vystavěné na útesech tak strmých, že se na nich člověk jen tak tak udrží na nohou. To všechno je Velká čínská zeď, obranný val, vystavěný před staletími na obranu čínské říše proti smrtící expanzi kočovných nájezdníků. 

Rozměrné dílo, v mnoha ohledech přesahující možnosti lidského chápání, zrodilo i mnoho legend, které stavbu Velké čínské zdi provázejí. 

Počátky stavby spadají do období kolem roku 200 před naším letopočtem, kdy se dostala k moci dynastie Čchin. První císař této dynastie spojil roztříštěné administrativní celky v jeden stát. A aby tento nový stát ubránil před nájezdy loupeživých kmenů ze severu, rozhodl se vystavět největší a nejúčinnější opevnění na světě.

Stavba, jak ji dnes známe, přesněji řečeno to, co z ní zbylo, je však výsledkem práce trvající téměř šestnáct století. Zeď je dnes na mnoha místech ztracená, je obtížné ji beze zbytku zmapovat. Celá staletí nikdo nevěděl, jak je vlastně dlouhá. Traduje se však, že by mohla vytvořit hradbu po obvodu celé Země. V souvislosti s podrobným mapováním zdi a dopočítáváním její délky i v místech, kde zanikla a splynula s okolním terénem, došli vědci k představě o jejích skutečných rozměrech relativně nedávno. Délka samotné zdi se nejčastěji odhaduje na šestnáct tisíc kilometrů. Pokud se však provede součet všech opevnění, která se samotnou zdí souvisejí, představuje celková délka této megastavby zhruba padesát tisíc kilometrů. Obvod Země na rovníku je 40 075 kilometrů, takže Velká čínská zeď by onu zmíněnou hradbu kolem celé planety skutečně vytvořila a ještě by kus zbyl.

První čínský císař pověřil vedením stavby opevnění generála jménem Meng Ti. Nelítostný válečník se rozhodl upřednostnit při stavbě nejjednodušší tradiční technologii, která nestála téměř nic. Jen tisíce životů dělníků, umírajících v nelidských podmínkách nesmírně namáhavé stavby.

Mimořádně pracná a pomalá technologie spočívala v postupném dusání hlíny do forem jednoduchými beranidly. Výsledkem byla pevná, v podstatě nezničitelná masa hliněné zdi. Na stavbu byli nahnáni zajatci, ale také stovky tisíc čínských rolníků, které vojáci proti jejich vůli odvlékali na severní hranici ze všech koutů země. Odhaduje se, že při stavbě zdi zemřelo až milion dělníků, a řada Číňanů dodnes věří, že jejich kosti, zabudované do základů, dávají magickou sílu pevnostním valům. 

Archeologové na tento mýtus pohlíželi skepticky a argumentovali velkým počtem hřbitovů odkrytých poblíž zdi. Zemřelí dělníci tam byli zpravidla pohřbíváni bez hlav a těla mrtvých se také často vhazovala do vyschlých studní. Odborníci soudí, že velké množství umírajících při stavbě zdi se pohřbívalo především co nejrychleji a bez jakýchkoli obřadů.

Před nedávnem skupina vědců prováděla průzkum hustoty zdi pomocí magnetometru. Počítačové zpracování získaných záznamů přineslo sérii snímků, na nichž byla hustota zaznamenána různými barvami. Zjistilo se pouze to, že hustota zdi je srovnatelná s hustotou lidských kostí, a jednotlivé pozůstatky tedy v podstatě není možné odhalit. Větší množství lidských koster na jednom místě však analýza nepotvrdila. 

Předvěký beton v poušti

Působení nadpřirozených sil spatřovali mnozí Číňané i pozdější cestovatelé v místech, kde tisíce kilometrů zdi doslova vyrůstaly z písku a prachu pouště Gobi. V odlehlých pustinách nebyl k dispozici žádný materiál kromě písku, štěrku a kamení. V podstatě neexistoval způsob, jak dopravit do vzdálených končin říše jakýkoli stavební materiál. Jaké je tedy tajemství stavby dodnes zachovalých opevnění v místech, kde není nic než navátý prach? Jaká tajemná hmota zcelila sypký písek v masu tvrdou jako skála? Ve skutečnosti je vše opět výsledkem umu čínských stavitelů a stratégů. Ti pouze zdokonalili už vyzkoušenou metodu spočívající ve vršení valů spojených vrstvami rákosu. Vzniklo cosi jako předchůdce armovaného betonu. 

Tato etapa budování zdi se odehrávala kolem roku 140 před naším letopočtem, za vlády císaře Chan Wu-ti z dynastie Chan, který se po letech neúspěšných bojů a složitého vyjednávání s Huny rozhodl nebezpečí ze strany těchto agresivních nomádů rázně čelit.

Dostavba zdi v poušti Gobi byla součástí jeho strategie a tam, kde nebylo možné použít technologii dusané hlíny, stavělo se ze štěrku a rákosu, případně se hloubily příkopy. Z písku a rákosových rohoží vyrostly i desetimetrové strážní věže a rákos se spolu s vlčím trusem používal i k zapalování signálních ohňů. Zásoby zkamenělých rákosových snopů lze v Gobi u zbytků signálních věží ostatně nalézt dodnes. Stejně jako jeden z nejpůsobivějších dokladů umění tehdejších stavitelů – pevnost Yumenguan, jejíž desetimetrové zdi z písku a jílu stále vzbuzují respekt.

Mingové a kouzelná cihla

Chan Wu-ti hunské nájezdníky ze severu země za pomoci vojenské síly a obranných opatření skutečně vystrnadil, takže se otevřel bezpečný průchod po celé trase proslulé Hedvábné stezky z Dálného východu až do Říma.

Po tisíci letech však prověřila účinnost čínského opevnění nová hrozba – dobyvačná expanze Čingischánových mongolských vojsk. Nezastavila je. Mongolové ovládli Čínu na sto let, dokud je dynastie Ming nevyhnala ze země.

Mingové se rozhodli čelit ohrožení jednou pro vždy a vrátit se k projektu velké zdi. Bylo třeba opevnit každý průsmyk. Mingové však nenahnali na stavbu zajatce a rolníky, ale povolali specialisty, stavitele a vojáky, nejlepší muže, kteří byli k dispozici. Obsadili zdi dobře vyzbrojenými posádkami a vybudovali pro ně ubytování v opevněných věžích. Začali ke stavbě používat cihly. Zhruba třináct kilogramů těžké cihly se v nepředstavitelném počtu dopravovaly na vrcholky strmých hor. Na místech, kde se téměř nedalo udržet na nohou, vznikaly strážní věže a rozsáhlá opevnění

Bílá barva malty, kterou jsou tyto cihly spojeny, dala vzniknout legendě o tom, že se malta vyráběla z mletých lidských kostí. Ve skutečnosti jí dává bílou barvu vápenec. Obsahuje však přece jen jedno tajemství: zvláštní přísadu v podobě rýžového škrobu, který výrazně zlepšuje přilnavost malty k cihlám.

Velká zeď končila na západě země v jedné z nejnehostinnějších pouští světa. V průsmyku Ťia Jü Kuan se karavany na Hedvábné stezce stávaly snadnou kořistí nomádských nájezdníků. A protože za průchod územím Číny platily nemalé daně a požadovaly za ně bezpečný průjezd, bylo nutné vystavět na tomto odlehlém místě mimořádně silné a odolné opevnění. Vznikla mistrovská pevnost – labyrint bran, průchodů, věží a zdí, děsivý čínský hlavolam, který měl nepříteli doslova zamotat hlavu. Nikdo ji nikdy nedobyl, nikdo se o to ani nepokusil, takový budila respekt. 

K dispozici byly opět jen hlína, písek, štěrk a rákos. Doba však přinesla nutnost odolat i dělovým salvám, bylo proto potřeba hledat odolnější materiály. Kromě tradičních materiálů tedy použili stavitelé i cihly vysušené na slunci. Výsledkem byl komplex impozantních zdí proděravělých úzkými okénky střílen. 

TIP: Od Číny po východ Evropy: Proč zanikla mocná Mongolská říše

Se stavbou se pojí legenda o poslední cihle. Traduje se, že generál, pověřeným vedením stavby, dostal za úkol vypočítat, kolik cihel bude na stavbu potřeba. Nesměl se zmýlit, protože zatímco dnes by si stavební firma jednoduše připočítala několik milionů za „více práce“, za dynastie Ming by stavbyvedoucí přišel o hlavu. Po dokončení stavby zbyla jediná cihla, kterou stavitel položil na římsu jedné z budov. Když se ho zeptali, co to znamená, prohlásil, že ji tam položila nadpřirozená bytost a nikdo ji nesmí odstranit. Toto vysvětlení postačilo k tomu, že se na cihlu nikdo neodvážil sáhnout. Stal se z ní jakýsi magický klíč chránící pevnost před dobytím. A je tam dosud. A zůstává nepatrným fragmentem mnoha legend spojených s Velkou čínskou zdí, kterou Mingové koncem šestnáctého století dotvořili do podoby největšího obranného systému, jaký kdy svět spatřil.