Monarchové na trůně: Jakou moc skutečně třímají v rukou?

Poslední srpnový den roku 2024 řekla norská princezna Märtha Louise své „ano“ Američanovi Dureku Verrettovi. Jejich svatba vyvolala pořádný poprask. Nešlo ani tak o to, že Verrett nemá modrou krev. U Američanů se to ani nečeká, a navíc tzv. morganatický sňatek – tedy svazek člena královské rodiny s běžným občanem – už dnes ani ve vyšších kruzích nepředstavuje nic neobvyklého. Jen v 21. století se takto oženilo či provdalo sedm desítek králů, královen, princů a princezen, přičemž jejich partneři obdrželi šlechtický titul až po svatbě. 

Zdá se, že proti „ředění krve“ již nijak zvlášť nebojují ani hlavy urozených rodin, protože spojení s obyčejnými lidmi, s nimiž se může veřejnost identifikovat, přináší monarchiím to nejdůležitější k přežití – masivní popularitu. Svatbu britského prince Williama s Kate Middletonovou sledovalo v roce 2011 po celém světě přes sto sedmdesát milionů lidí. Pro srovnání: Pohřeb královny Alžběty II. nebo korunovace krále Karla III. přilákaly asi o třetinu méně diváků. 

Šaman u dvora

Monarchie táhnou a svatby dvojnásob. Ne vždycky však veřejnost přijímá danou událost s nadšením, jak dokládá právě i sňatek Märthy Louise. Princezna totiž není obyčejnou pasivní figurou, jež by zkrášlovala výkladní skříň království, ale představuje velmi svérázný charakter. Ačkoliv je dcerou krále Haralda V. a čtvrtou v pořadí nástupnictví na norský trůn, rozhodně se nenechává svazovat nudnými pravidly života u dvora. Věří, že dokáže vidět budoucnost, praktikuje ezoterická cvičení a jedenáct let vedla v Oslu vlastní terapeutickou kliniku „Škola andělů“, zatímco se k nelibosti královské rodiny zaštiťovala při komerčních aktivitách svým titulem.

Její volba manžela tak byla vlastně přirozená. Vybrala si muže, který sám sebe popisuje jako šamana, šíří konspirační teorie a během pandemie covidu prodával přívěšky, jež měly lidi od nebezpečí infekce ochránit. Větší problém než záliba v ezoterice však spočívá v jeho minulosti, konkrétně v pobytu ve vězení za žhářství a v několika dalších zatčeních za jízdu na černo, neplacení nájmu a fyzické napadení milence, s nímž se předtím zasnoubil. Ačkoliv se na svatbu sjela celá královská rodina a panovník se pro média vyjádřil, že „byl obřad fantastický“, na společných fotografiích jsou vidět dosti křečovité úsměvy. Märtha Louise je nepopulární a její výběr partnera, kterého veřejnost vnímá jako „hochštaplera“, patří k důvodům, proč byla uvolněna z oficiálních povinností a nemůže rodinu veřejně reprezentovat.

Bez možnosti volby

V Evropě dnes přežívá celkem dvanáct monarchií, nicméně žádná z nich – s výjimkou Vatikánu, kde se následnictví nedědí – nevykonává reálnou moc. V uvedených konstitučních monarchiích představují korunovaní panovníci symbolické hlavy státu, avšak skutečná politická síla jim byla odebrána buď ústavou, či prostou zvyklostí (například v Británii). Ne snad, že by se dědiční vládci chtěli své moci vzdát dobrovolně, ale hnutí dějin jim nedalo na výběr. 

Osekání královských pravomocí proniklo do evropského práva poprvé roku 1215 s podepsáním listiny Magna charta libertatum, v níž si vlivní baroni vymínili, že i anglický král musí dodržovat zákony své země. Každé další století pak z panovnické moci uštíplo malý kousek, kdy otázka daní i schvalování zákonů přešly do rukou parlamentu. A přestože se ostatní evropské dvory držely svých výsad zuby nehty, série revolucí v 18. a 19. století i na počátku toho minulého je postavily před tvrdou volbu: Buď přijmou roli pasivního národního symbolu, nebo skončí v propadlišti dějin – jak se to stalo Romanovcům během bolševické revoluce v Rusku.

Náležitá odměna

Ještě v roce 1914 existovalo v Evropě dvaadvacet monarchií, v historických otřesech však zanikla ta habsburská, řecká, italská, portugalská i bulharská. Za svou ochotu ustoupit z mocenských pozic a přenechat otěže vlády „lůze“ se ovšem evropské královské rody dočkaly bohaté kompenzace. Před čtyřmi lety nahlédla americká CNN do účtů všech monarchií starého kontinentu a seřadila je podle podílu na vybraných daních, který se přesouvá do jejich kapes. 

Nijak překvapivě se na samém vrcholu umístila britská královská rodina, na jejíž provoz stát ročně přispívá 107 milionů dolarů, v přepočtu asi 2,4 miliardy korun. Zhruba poloviční sumu pak přijímají dvory v Monaku, Nizozemsku či Norsku, zatímco s „drobnými“ v rozmezí 8–15 milionů si vystačí v Belgii, Dánsku, Lucembursku, Švédsku či Španělsku. V poměru na počet obyvatel vyjde nejdráž fungování rodiny monackého knížete: Každý občan jí přispěje 1 386 dolarů, zatímco ve skromném Španělsku jde o pouhých 20 centů. Jako jediní si ze státní kasy neberou ani halíř panovníci v Lichtenštejnsku – protože nemusejí. Vlastní totiž rozsáhlé pozemky i banku. 

Co přinášejí králové

Royalisté však tvrdí, že je role monarchů nezastupitelná. Jelikož se vzdali přímého angažování v politice, mohou ve společnosti hluboce rozdělené otázkami migrace, daní či kultury vytvářet atmosféru klidu: Působí dojmem moudrého a shovívavého rodiče, který usměrňuje potomka jménem „národ“ k lepším zítřkům. Důležitost nestranného arbitra opakovaně dokazovala i královna Alžběta II. během brexitového chaosu v Británii. Přesto se od otázky vystoupení z EU nedokázala oprostit: Ačkoliv ani v jednom veřejném vystoupení nezazněl její soukromý názor, v den hlasování si na sebe vzala modrý kostýmek s modrým kloboukem osázeným žlutými kvítky, což mnozí interpretovali jako poklonu evropské vlajce.

Podobně klíčovou roli zastává král v Belgii, která se kvůli hlubokým příkopům mezi valonskou a vlámskou částí země opakovaně ocitá ve stavu mozkové smrti. Například po volbách v roce 2010 se nedařilo sestavit vládu neuvěřitelných 541 dnů, a započítáme-li čas od chvíle, kdy se stará vláda vzdala pravomocí, dojdeme k 589 dnům, což znamená světový rekord. Krize byla natolik vážná, že se v médiích otevřeně spekulovalo o vyhlášení referenda a rozdělení Belgie na dva samostatné státní útvary. A právě tehdejší král Albert II. Belgický nakonec dokázal pomoct s vyjednáním kompromisu. Panovník je vnímán jako nadstranický hráč, který má na mysli především dobro země jako celku, nikoliv zájem jednoho politického uskupení.

Jako jediný vládce v Evropě si alespoň nějakou reálnou moc podržel kníže Albert II. Monacký. Díky zanedbatelnému území státu, kde na dvou kilometrech čtverečních žije 39 tisíc obyvatel, dokáže řadu věcí obstarat sám. Zajišťuje styk s jinými zeměmi, má slovo při formování ústavy a může vetovat zákony schválené národní radou, takže v podstatě plní roli prezidenta v republikánském uspořádání. 

Monarchie stále oblíbené?

Ačkoliv evropské monarchie stále přežívají coby ceremoniální symboly, jsou velmi závislé na přízni veřejnosti. Stačí totiž dostatečně velký veřejný tlak, a jejich privilegia jim může odejmout jediné ústavní referendum. Obzvlášť markantně se popsaná situace projevuje u britské královské rodiny, jež se těší ohromné podpoře starších lidí: Celých 82 % občanů nad 65 let si myslí, že má monarchie pokračovat. Jenže ve věkové skupině 18–25 let zastává tentýž názor jen 35 % lidí. Může za to nejspíš řada skandálů, která „royals“ v posledních desetiletích provází, ať už šlo o rozpad manželství prince Charlese s Dianou, o kontakty jeho bratra Andrewa s americkým finančníkem Jeffreym Epsteinem, jenž pořádal orgie s nezletilými dívkami, či o trucovitý odchod prince Harryho s manželkou Meghan do Ameriky.

Na severu Evropy se však podmínky diametrálně odlišují. Když královna Markéta II. nastupovala na trůn, měla monarchie podporu pouhých 42 % Dánů, zatímco dnes se jedná o 77 %. Ještě vyšší popularitu si vysloužila norská královská rodina s 81 %. Ve Švédsku s 60 % panuje mírně vlažnější situace a podobně si vede Španělsko, což je vlastně překvapivé: Předešlý král Juan Carlos I. totiž dokázal obraz tamní monarchie takřka dokonale zničit. Coby čestná hlava španělské pobočky Světového fondu na ochranu přírody se nechal fotit při lovu slonů. Později se dokonce ukázalo, že mu saúdský panovník poslal sto milionů dolarů jako poděkování za pomoc s výstavbou vysokorychlostní železnice do Mekky – a Juan Carlos I. je ukryl na účtech svých známých a milenek, to vše navíc v době, když se jeho země zmítala ve finanční krizi a tamní nezaměstnanost dosahovala 23 %. 

Naštěstí Juan Carlos I. v roce 2014 abdikoval a na trůn nastoupil jeho syn Felipe VI., jenž se snaží navrátit monarchii její lesk. Jeho snahy však podkopává sestra Cristina, která si vzala reprezentačního házenkáře a ekonoma Iñakiho Urdangarina. Manželé čelili obvinění ze zpronevěry fondů charitativní organizace Nóos, jíž předsedali, a podle obžaloby utratili na večírky, drahé safari a rekonstrukci vlastní vily zhruba šest milionů eur. Ačkoliv Cristinu soud obvinění zprostil, jejího muže zbavil na šest let svobody. A oba obratem přišli o pozici v královské rodině.

Vyhrňte si rukávy

Jak moc „modrá krev“ vlastně pracuje? Minimálně v Británii musí být monarcha a jeho nejbližší vidět. Deník Guardian spočítal, že „oficiální denní záznamy o královských událostech, jako jsou zahradní slavnosti, květinové výstavy, státní večeře, účast na sportovních akcích, královské oslavy a slavnostní přestřižení pásky“ zabírají Karlovi III. veškerý čas. V jeho případě se jedná v průměru o 521 podobných akcí ročně a stejně aktivní je i jeho sestra princezna Anna s 528 akcemi. Zdaleka nejpopulárnější členové rodiny, princ William a jeho žena Catherine, navštíví za rok „jen“ 120 akcí. Markantní rozdíl oproti králi však způsobují rodičovské povinnosti.

Aktivně nyní pracuje jedenáct členů britské královské rodiny. Současný trend ovšem velí daný okruh spíš omezovat, protože veřejnost příliš dobře nenese vyplácení apanáže vzdáleným rodinným příslušníkům, kteří se na oficiálních příležitostech nijak nepodílejí. Před dvěma lety například odňala dánská královna Markéta II. tituly princů hned čtyřem svým vnukům a vnučkám, kteří se tak museli spokojit s neplacenou identitou vévodů a vévodkyň. Ačkoliv se cítili „zmatení a zničení“, tehdy 82letá panovnice trvala na svém, protože sypání peněz do méně důležitých členů rodiny ze státní kasy poškozovalo obraz monarchie. Podobně v roce 2019 švédský král vyřadil z oficiálního „týmu“ pět vnuků. Karel III. se přitom nechal slyšet, že stejné zeštíhlování čeká i Británii; zatím se však nic konkrétního nestalo.