Čína: Mamutí země s tygřím sebevědomím

Každý šestý obyvatel planety je Číňan. Země má obrovskou armádu čítající víc členů než Slovinsko obyvatel a zdejší ekonomika roste nepředstavitelným tempem. Není divu, že Čína je považována za budoucí supervelmoc a rozhodující sílu 21. století

28.04.2013 - Marek Telička



Alt text

Čínská vlajka byla v této podobě poprvé vyvěšena v roce 1949. Rudá barva představuje revoluci a pět hvězd, z nichž jedna je dominantní, symbolizují jednotu čínského lidu pod vedením komunistické strany

Čína je společně s Vietnamem, Laosem, Severní Koreou a Kubou jednou z posledních pěti komunistických zemí. Její současná politická charakteristika se ovšem zcela vymyká jednoduchému popisu. Autoritářská vláda na socialistických a komunistických základech v mnoha případech (jako třeba v oblastech osobních svobod) uplatňuje tvrdá omezení. Na druhou stranu výrazně uvolňuje a podporuje obchod a ekonomiku. Režim bývá často označován termínem „socialismus s čínskými prvky“.

Čína je pro obyvatele malých států těžko představitelná země. Hraničí s celkem 14 státy (tolik sousedů má už jen Rusko) a má nejdelší pozemní hranici na světě – delší než polovina obvodu rovníku. Její velikost a obrovská síla hrají při prosazování čínských zájmů zcela specifickou roli. Čínská vláda příliš nezohledňuje zájmy jiných velmocí, tím méně malých států. V roce 1971 nahradila Čína Tchaj-wan (stát antikomunistických čínských nacionalistů) mezi pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN. Už dlouho je uznávána jako legitimní dědic čínských práv většinou zemí světa a uznání této pozice je klíčovým bodem vztahů s ostatními státy. Země, které udržují přátelské vztahy s Tchaj-wanem, nemohou mít zároveň dobré vazby s Čínou. Podmračeně pohlíží čínská vláda i na oficiální návštěvy dalajlámy, exilového představitele Tibetu – země, která je formálně považována za součást Číny.

Velká a populačně silná Čína má i obrovskou armádu. Bezmála dva a půl milionu čínských vojáků tvoří nejsilnější ozbrojenou sílu světa a vyjádření komunistických vůdců nenechávají nikoho na pochybách, že je stále připravena do akce. Například na konci roku 2011 vystoupil prezident Chu Ťin-tchao s projevem, v němž vyzval čínské námořnictvo, aby se připravilo na válku. Nepřímá výstraha zřejmě patřila všem konkurentům v oblasti Jihočínského moře, které Čína považuje za své teritorium a nárokuje si zde veškeré nerostné bohatství.

Více lidí, více peněz

Čína má sice obrovské nerostné zdroje, ale při ekonomické apetitu minulých desetiletí a populaci přesahující 1,3 miliardy lidí není divu, že se stále poohlíží po dalších. Počet obyvatel je klíčovým faktorem budoucnosti země a jako takový je vládou ostře sledován. Již dlouhá léta je v zemi uplatňováno pravidlo „jedno dítě na jednu rodinu“ a při snaze omezit populační expanzi prý dochází i k nuceným potratům a sterilizacím. Vláda doufá, že růst lidské masy se stabilizuje a v roce 2025 nebude mít země více než 1,6 miliard obyvatel.

I při rostoucí populaci ovšem životní úroveň průměrného Číňana roste. Od ekonomické liberalizace, která odstartovala v roce 1978, totiž čínská ekonomika roste neuvěřitelným tempem. Podle údajů Mezinárodního měnového fondu mezi roky 2001 a 2010 poskočila každý rok vždy o 10,5 % a v dalších letech by neměla příliš zpomalit. V přepočtu na hlavu je sice až na zhruba devadesátém místě světa, ale v celkovém měřítku je po USA druhou největší ekonomikou světa. I její výkonnost v minulých letech ovlivnila krize v Evropské unii, která je jedním z nejvýznamnějších obchodních partnerů.

Hrozba i naděje

Přes celkovou váhu je ovšem čínská ekonomika velmi neefektivní. Například průmyslové procesy jsou zde o 20–100 % energeticky náročnější než v ostatních ekonomicky rozvinutých zemích. V důsledku toho se roku 2010 Čína stala největším světovým spotřebitelem energie, ale tyto potřeby jsou stále ze 70 % pokrývány spalováním uhlí.

Není ani překvapivé, že navzdory existujícím ekologickým pravidlům jsou v zájmu ekonomického růstu faktory životního prostředí přehlíženy. Proto je v zemi 20 ze 30 světově nejznečištěnějších měst, 40 % v sobě má stopy průmyslových splašků a plných 300 milionů Číňanů nemá přístup k nekontaminované pitné vodě. Na druhou stranu je Čína největším světovým investorem do obnovitelných energetických zdrojů, jako jsou solární a větrné elektrárny. V současné době je bezmála pětina potřeb země pokrývána z ekologicky čistých zdrojů, zejména z hydroelektráren.

Svět se od této mamutí země může ještě mnohého dočkat. Jediná jistota je, že nepůjde o nic nevýznamného.

Čínský Tibet

Když po občanské válce opanovala vláda komunistické Číny celou pevninskou část země (s výjimkou Tchaj-wanu, kam se uchýlili antikomunističtí čínští nacionalisté), obrátila se pozornost komunistických vůdců i na Tibet – někdejší vazalský stát. S nově zvoleným 14. dalajlamou vyjednala čínská vláda sedmnáctibodovou dohodu, která zaručovala Tibetu autonomii pod správou Číny. Dalajlama ovšem po svém útěku do exilu v roce 1959 smlouvu jednoznačně zavrhl a mnohokrát opakoval, že byla vynucena vojenským nátlakem. V indické Dharamsale ustanovil exilovou vládu, která funguje dodnes, ale má stále více pouze symbolický význam. 

Čínský vliv v Tibetu totiž v posledních desetiletích zřetelně převažuje nad starobylou a bohatou původní tibetskou kulturou. Likvidace tibetské svébytnosti pokračuje dál, i když nemá tak zjevné projevy, jako v době „Velkého skoku vpřed“ (1958–61). Tehdy přišlo o život odhadem až milion Tibeťanů. Později, v době „Kulturní revoluce“ (1966–76, všimněte si, jak nevinná pojmenování bývají obecně dávána likvidačním projektům komunistických režimů) bylo zase srovnáno se zemí kolem 6 000 tibetských klášterů. V zemi jsou na veškerá zodpovědná místa dosazováni stále výhradně Číňané a správa země potlačuje jakékoli nepokoje a myšlenky volající po osvobození Tibetu.

Faktum

Dva a půl milionu vojáků tvoří nejsilnější ozbrojenou sílu světa a vyjádření čínských vůdců naznačují, že zdaleka není jen na okrasu

 

 

 

Stručné dějiny

Čínské předhistorické období má mnoho legendárních vladařů, první historicky doloženou je však až dynastie Sia (2100–1600 př. n. l.).

V čínském starověku byla prý moc soustředěna do rukou jediného císaře, ale od roku 770 př. n. l. neustále probíhaly války mezi lokálními vládci, kteří měli moc nad menšími regiony. Ve stejné době Čína neustále čelila náporům barbarských kmenů, proti nimž byla vybudována Velká čínská zeď. Až v roce 221 př. n. l. sjednotil Čínu Čchin Š'-chuang-ti, všeobecně známý jako První císař.

Prosperitu země v prvním tisíciletí našeho letopočtu výrazně ovlivnila Hedvábná stezka, jejíž používání dosáhlo vrcholu v polovině 8. století za dynastie Tchang. Šlo nejen o obchodní, ale rovněž o informační cestu.

Vláda dynastie Tchang byla vrcholným obdobím, kdy byla Čína hlavní mocností Asie a nejsilnějším státem světa. Populace tehdejšího hlavního města Si-an přesáhla milion a dařilo se i obchodu a kultuře. Na začátku 13. století dobyl mongolský vládce Čingischán velkou část země a roku 1279 ovládl Kublaj-chán celou Čínu a založil mongolskou dynastii. Hlavní město bylo přesunuto do Pekingu. Ve 14. století byli Mongolové vyhnáni dynastií Ming, která panovala do 17. století. Od poloviny 17. století, za dynastie Čching, zavládlo v zemi opět období stability a míru, přerušené až Opiovými válkami s Velkou Británií. V roce 1912 byla svržena dynastie Čching a nastolena konstituční republika. Roku 1949 vznikla pod vedením Mao Ce-tunga komunistická Čína. Po reformách na konci 20. století se čínská ekonomika stále víc prosazuje na mezinárodní scéně.

Lidé

Obyvatelstvo

Počet obyvatel: cca 1,343 miliardy, nejpočetnější stát světa; Očekávaná doba dožití: 74,84 let; Prům. počet dětí: 1,55 na jednu ženu; Kojenecká úmrtnost: 15,62 z 1 000 živě narozených; Věková struktura: 17,6 % děti do 15 let, jen 8,9 % obyv. starších než 65 let, polovina obyvatel mladších než 35,5 let; Městské obyvatelstvo: 47 % (Šanghaj 16,5 mil. obyv., Peking 12, 2 mil. obyv.); Etnické složení: Chanové (etničtí Číňané) 91,5 %, zbylých 8,5 % tvoří 55 dalších národností; Náboženství: buddhismus až 50 %, taoismus 20–30 %, křesťanství 3–4 %, islám 1–2 %; Jazyky: mandarínská čínština, kantonština a různé dialekty; Obyvatelstvo žijící pod hranicí chudoby: neznámý údaj; Gramotnost: 92,2 %

Politika

Typ vlády: komunistický stát; Vznik státu: od 1. října 1949 existuje komunistická Čína (od roku 221 př. n. l. se datuje sjednocení pod dynastií Čchin; 1. ledna 1912 byla dynastie Čching nahrazena Čínskou republikou; Hlava státu: prezident Si Ťin-pching (od 14. března 2013); šéf vlády: premiér Li Kche-čchang (od 16. března 2013); vláda má i čtyři vicepremiéry; Volby: prezident a viceprezident jsou voleni Národním lidovým kongresem (NLK) na dobu pěti let (mohou být zvoleni i pro následující funkční období, další volby budou v březnu 2013); premiér je nominován prezidentem a schvalován NLK

Ekonomika

HDP na hlavu: 8 400 USD (odhad 2011), o něco více než Ukrajina nebo Turkmenistán, méně než Tunis nebo Thajsko; Měna: yuan (CNY), 1 USD = cca 6,3 yuanů, 1 yuan = cca 3 Kč

Geografie

Rozloha: 9 596 961 km2, prakticky stejně velké jsou Kanada a USA, výrazně větší pouze Rusko
Délka pobřeží: 14 500 km; Hranice: 22 117 km s celkem 14 státy, nejdelší hranice s Mongolskem 4 677 km, s Ruskem 3 645 km, s Indií 3 380 km a s Barmou 2 185 km
Charakter území: většinou hornaté s náhorními plošinami, na západě pouště, na východě roviny, delty řek a pahorkatiny
Podnebí: nesmírně různorodé, od tropického na jihu po subarktického na severu
Minimální noční/maximální denní teploty (°C) v Pekingu: leden–březen -9 až 0/2–12, duben–červen 8–19/20–30, červenec–září 22–15/31–26, říjen–prosinec 8 až -6/19–4
Průměrné měsíční srážky (mm/dny) v Pekingu: leden–březen 3–8/2–3, duben–červen 21–78/4–10, červenec–září 185–46/14–8, říjen–prosinec 22–3/5–2
Nejnižší a nejvyšší bod: Turpan Pendi -154 m / Mount Everest 8 850 m

  • Zdroj fotografií

    Shutterstock


Další články v sekci