Vášeň hodná monarchy: František Josef I. celoživotně holdoval lovu a myslivosti

Pořádání honů a výpravy za divokou zvěří vnímal císař nejen jako něco zcela samozřejmého, ale také jako velké vzrušení. Setkával se s nimi od dětství a sám se v doprovodu zkušených myslivců honů účastnil. Ti na něj dohlíželi a loveckému umění jej učili. V mládí lovil všechnu zvěř, později dával přednost vysoké. 

Ošuntělá garderoba 

František Josef I. si nikdy nepotrpěl na parádu a móda jej příliš nezajímala. Jeho dlouholetý věrný komorník Eugen Ketterl si v pamětech stěžuje, jakým problémem bylo přimět ho k nákupu nového kabátu nebo třeba jen kravaty. Avšak na loveckém oděvu panovníkovi velmi záleželo, a rád ho nosil. Ne náhodou je na většině dochovaných fotografií zachycen ve vojenské uniformě a pak v loveckém. 

Na lov chodil císař pán zásadně v oblečení, které běžně nosili myslivci ve Štýrsku. Tvořil je krátký šedý kabátek se zeleným stojáčkem, zelená vesta, krátké kožené kalhoty a šedé vlněné punčochy. Na hlavě měl šedý, někdy také zelený plstěný klobouk s kamzičí štětkou nebo tetřevím tatrčem. Boty byly důkladné, těžké, okované a osazené silnými hřeby, které mu umožňovaly bezpečnou chůzi i v horách a obtížném terénu. Císař trval na tom, aby boty, stejně jako kalhoty, byly co nejobnošenější. Komorník Ketterl píše, že nové kožené kalhoty „musely býti vydány na pospas větru a dešti, otírány o schody a vůbec pokud možno co nejvíce ošumělé, než je císař oblékl“.

Monarcha tedy chodil na hony oblečen velmi prostě a tomu se – s výjimkou německého císaře Viléma, který se vždy nastrojil do královské pruské uniformy – přizpůsobovali i jeho vznešení hosté, již se honů zúčastňovali. Proto byli často k nerozeznání od poddaných Františka Josefa I. V této souvislosti se v literatuře opakuje příhoda, která se údajně odehrála v lesích kolem Bad Ischlu. Jednou prý panovník se svými společníky ztratili cestu a nedokázali se zorientovat. Náhodou potkali vůz, tažený koňmi, a požádali jeho majitele, aby je do města odvezl. Sedlák jim vyhověl, ale Františka Josefa nepoznal. Ten z toho měl legraci, a když dorazili na kraj Bad Ischlu, řekl sedlákovi: „Víš, koho jsi vezl? Já jsem rakouský císař a tady ti představuji saského krále a toskánského velkovévodu.“ „To by mohl říct každý,“ smál se vozka na celé kolo a neuvěřil mu ani slovo. Když se následujícího dne potvrdilo, koho skutečně vezl, kroutil jen nevěřícně hlavou: „V takových šatech? A krom toho mi nedali spropitné!“ 

Myslivec musí mít holá kolena! 

K císařovu loveckému úboru se váže ještě jeden zásadní požadavek, byla jím holá kolena. František Josef chodil v krátkých kožených kalhotách v létě i v zimě a trval na tom, aby stejně oblečeni byli i ostatní. Pamětníci vzpomínají, že jednou v zimním čase dvorní vlak udělal plánovanou zastávku ve stanici Baumgartnerhaus, kde císaře čekalo slavnostní přivítání. Na peronu byli nastoupení lesníci, hudba hrála, císař vystoupil a spokojeně jim kynul. Pak se výraz jeho tváře změnil. Zakabonil se, beze slova se otočil a nastoupil do vlaku. „Nesnáším, když myslivci mají ke koženým kalhotám dlouhé spodky, to nemohu vystát! Myslivec musí mít nahá kolena!“ řekl otráveně hraběti Kielmanseggovi, který mu dělal doprovod. 

Nahá kolena vyžadoval nejen po lesnících, ale i po svých nejbližších, kteří se s ním honů účastnili. Ve sbírkách zámku Schönbrunn je uložena fotografie, kterou v lesích nedaleko Mukačeva pořídil 21. listopadu 1879 hrabě Wilczek. Zachycuje korunního prince Rudolfa, jak s puškou v ruce, v krátkých kožených kalhotách stojí uprostřed zasněžené krajiny nad mrtvým medvědem, kterého chvíli před tím složil. Ze snímku je zřejmé, jak tuhá zima panovala, a Rudolf měl přesto kolena nahá. 

Věrní společníci 

Když šel císař na lov, měl pokaždé k dispozici dvě pušky. Jednu si nesl sám, druhou měl připravenu jeho osobní myslivec. Panovník mohl samozřejmě využít více zbraní, oblíbil si jich však jen několik. V mládí to byly jednohlavňové, k ústí podpažbené malorážní ručnice se sklopnou hlavní systému Lancaster, které pocházely z dílny puškaře Leithnera z Bad Ischlu a vídeňského puškaře Springerse. Zejména si oblíbil kulovnici Wolfganga Leithnera, která byla vyrobena v roce 1856 a byla dlouhá 95 centimetrů. V devadesátých letech mu Johann Springers vyrobil dvouhlavňovou pušku o celkové délce 115 centimetrů. Právě tu nosil jeho osobní myslivec, nabíjel mu ji a připravenou podával k použití.

Ke stáří se Františku Josefovi kazil zrak, a proto měl pušku osazenou dalekohledem. Neužíval ho ale rád a dával přednost brýlím, byť jejich užívání nebylo zcela komfortní. Dne 26. září 1889 nespokojeně napsal své milence, herečce Kateřině Schrattové: „Předevčírem o půl čtvrté dorazil do Gödöllő můj zeť, bavorský princ Leopold, a už ve čtyři hodiny jsem s ním jel na lov, při němž se mu podařilo složit dva jeleny, zatímco já jsem dva minul, což připisuji svému stáří, slabému zraku a především brýlím, s nimiž vždycky mířím nízko.“ 

Na lov Jeho Veličenstvo skoro nikdy nevyráželo samo. Doprovázeli ho nejen myslivci, náhončí a další lesní personál, ale také mnozí vzácní a milí hosté, skoro by se chtělo říci císařovi přátelé, kdyby si mohl tento přepych dovolit. Stálými druhy mu byli oba zeťové – bavorský princ Leopold, muž jeho dcery Gisely, a arcivévoda František Salvátor, manžel Marie Valerie. Oba byli nejen skvělými střelci, ale také vynikajícími společníky, kteří se netajili úctou, již k panovníkovi chovali. Až do své smrti se občas otcových honů účastnil i korunní princ Rudolf, později císařovi vnuci, bavorští princové Georg a Konrád, a také manžel vnučky arcivévodkyně Alžběty, Otto princ Windischgrätz. Naopak nikdy mezi nimi nebyl císařův synovec arcivévoda František Ferdinand d’Este, jehož společnost monarcha opravdu nevyhledával, protože jej neměl příliš v lásce. 

Po stopách zvěře 

Na lovecké výpravy vyrážel panovník po důkladné přípravě. Večer odcházel na lůžko už ve 21 hodin, zatímco se jeho společníci ještě oddávali kulečníku. V 5 hodin ráno však museli být svěží a připravení do lesa. Císař si potrpěl, aby na loveckých túrách bylo vždy zajištěno něco dobrého na posílení. Dle panovníkových pokynů s sebou sloužící proto brali vydatnou domácí stravu: uzené maso s knedlíky, jelito s kyselým zelím, a jak prozradil Ketterl v dopisu z 30. listopadu 1904, také „lahvičku slivovice, několik jablek a studené maso nebo špek“. 

Na císařových honech většinou nebylo nic improvizovaného, před zahájením se František Josef sešel s hlavním lovčím, který mu předložil plán revíru s rozdělením střeleckých stanovišť, z nichž to nejlepší většinou připadlo panovníkovu zeti a nejmilejšímu hostu výpravy, bavorskému princi Leopoldovi. Monarcha při honech nevyžadoval žádné úlevy ani privilegia. Zatímco třeba František Ferdinand při lovu kamzíků byl pohodlný, nechtělo se mu šplhat po horách a nechal si zvířata sehnat dolů do údolí, kde je střílel, František Josef měl k lovu zcela jiný přístup. Zvířata si nahánět nenechal, naopak, v krátkých kalhotách, okovaných botách a s puškou na rameni lezl za nimi do hor. A nešlo jen o horská zvířata. Ketterl uvádí, že podobně se choval například i „(…) v Gödöllő, kde vyjížděl ve člunu na lov bažantů do bažin. Vždy byl poštípán komáry k nepoznání. Ale vydržel.“ Oblíbené revíry K uspokojení své lovecké vášně měl František Josef I.

Oblíbené revíry 

K uspokojení své lovecké vášně měl František Josef I. nespočet příležitostí, konečně lovit mohl na celém území monarchie. Císařské lesy sousedily se schönbrunnským parkem, lovecký revír se nacházel v blízkosti jeho milovaného Bad Ischlu, oblíbil si hluboké lesy v okolí Reichenau an der Rax a zejména si zamiloval revír nedaleko svého uherského sídla Gödöllő, který obsahoval 28 000 jiter lesa a bažin. Ketterl o posledně uvedeném prozrazuje: „Tento zámek byl darem zemí uherské koruny císařovi ke korunovaci v roce 1867. Císař, a zvláště císařovna měli pobyt v Gödöllő velmi rádi. V Gödöllő byl císař nejvíce přístupen a nejméně císařem.“ 

V tamních lesích žila divoká prasata, která František Josef I. rád lovil. Nebyl ovšem sám, komu se to zamlouvalo, o svolení zastřílet si na ně opakovaně žádal jeho zeť princ Leopold Bavorský. „Jdi si střílet srnce a jeleny,“ odbýval jej císař, „ale na svině mi nechoď!“ 

Jednou se prý však přece jen Leopoldovi podařilo umluvit dvorního lesníka Petteru, aby jej na svině do lesa vzal. Jako z udělání jeho výstřely František Josef uslyšel a chtěl vědět, co ulovili. „Byl jsem s princem Leopoldem na honbě, Vaše Veličenstvo, ale princ složil jen malé prase,“ odpověděl Pettera. „Tak?“, podivil se císař. „To bych chtěl vidět!“ A Petterovi nezbylo než úlovek ukázat. „No, to si můžete hledat službu jinde, Pettero, když nerozeznáte prase od divoké svině!“ prohlásil František Josef rozzlobeně. A trvalo dost dlouho, než hajnému odpustil. 

Vzdor své lovecké vášni nebyl panovník žádným vrahem zvířat. Uvědomoval si nezbytnost péče o své lesy a jejich zvířecí obyvatele a využíval svých možností, aby ji v dokonalé míře zajistil. A stejně tak pokládal za správné zvěř lovit. Lov chápal jako oprávněnou součást ušlechtilého, na etických základech spočívajícího mysliveckého řemesla, jehož kouzlu propadl tělem a duší a až do vysokého věku mu věnoval každou volnou chvíli.