Vyhrazeno urozeným: Lov býval prestižní záležitostí určenou jen nejvyšším vrstvám

Lov se stal součástí výchovy rytíře. Prostý lid k němu přístup neměl, jedině snad jako posluha urozené společnosti. Pokud se poddaný dopustil lesního pychu, byl za to tvrdě trestán. Lovecké právo se stalo jedním z výrazů společenské nadřazenosti aristokracie. Byla to pro ni zábava i sport, který sílil tělo a byl vlastně průpravou na válku a boj. 

Královský koníček 

Snad všechna česká knížata a králové se bez výjimky věnovali lovu. Kníže Oldřich, kterému vděčí za své založení Sázavský klášter, se podle legendy za honu setkal uprostřed sázavských lesů s poustevníkem Prokopem a dílo bylo hotovo. Kníže Břetislav II., syn prvního českého krále Vratislava, byl v prosinci roku 1100 při návratu z lovu u Zbečna úkladně zavražděn. 

Někteří panovníci trávili na honech spoustu času a věnovali se své zálibě více než vládnutí. Zapáleným lovcem byl král Václav I., a jak napsal František Palacký, „nejmilejší jeho zábavou bývala honba, které hověl často v lesích křivoklátských a týřovských a v nichž déle bloudíval, než mu bylo prospěšné a poddaným jeho milo“. Při jedné štvanici dokonce přišel o oko. Podobně na tom byl i Václav IV., který si vydržoval smečku psů a rád s ní trávil čas na svých oblíbených hradech. Objev karlovarského vřídla je přisuzován jeho otci Karlu IV., k němuž došlo při štvanici na jelena. 

V tomto výčtu bychom mohli pokračovat přes Jagellonce po Habsburky, kteří v Čechách s oblibou lovili v královské honitbě v Brandýse nad Labem a v oborách, jako byly pražská Štvanice nebo obora při letohrádku Hvězda. Z posledních Habsburků byl císař František Josef I. úspěšným střelcem při šoulačkách v alpských revírech či v lužních lesích při Dunaji, zatímco následník trůnu František Ferdinand d’Este smutně proslul lovy, při nichž klátil zvěř po stovkách. 

Loveckými zbraněmi středověku byly luky, oštěpy a tesáky. Později se staly oblíbenou a spolehlivou zbraní kuše. Ty v 16. století vystřídaly palné zbraně, ručnice s kolečkovým zámkem, které byly bohatě zdobené a dodnes patří k ozdobám loveckých sbírek na někdejších panských sídlech. 

Počátky myslivosti 

Způsob lovu procházel proměnami a začal se postupně řídit pevnými pravidly, cílem už nebylo jen usmrcení kořisti. Zrodila se myslivost, která zahrnovala hospodaření s lesním bohatstvím včetně chovu zvěře a organizování honebních revírů, vznikl kult trofejí, ale šlo zde také o loveckou hudbu, volbu zbraní a kroje. S tím souvisela péče o výcvik koní a psů, o zřizování bažantnic, kačeníků a dalších chovných míst. 

Během 16. století se vyvinul ve střední Evropě nákladný způsob honů s početným loveckým personálem a sedláky, kteří v rámci roboty sloužili jako honci. V lesních revírech byly organizovány volné štvanice na koni za doprovodu psů, obvykle na jednoho silného jelena. Oblibě se těšil rovněž uzavřený plachtový hon. Při něm byla zvěř naháněna z širokého území do lesních průseků vymezených na obou stranách silnými plachtami přímo před hlavně vznešených lovců, kteří byli rozmístěni na tribunách zřízených k tomuto účelu. Takový způsob honu se uplatňoval na vysokou a spárkatou zvěř, ale též na divočáky. 

U císařského dvora byly kromě toho populární i lovy vodního ptactva s použitím člunů a zaječí hony, jichž se účastnil omezený počet osob zpravidla jen se dvěma nebo třemi psy. K nejméně nákladným pak patřila šoulačka (německy Pirsch), tedy aktivní způsob lovu pěšmo, při kterém se jedinec snaží tiše a nepozorovaně přiblížit ke zvěři a zastřelit ji. Všechny uvedené způsoby našly mezi aristokracií široké uplatnění. 

Byla to doba, kdy byly jako nový prvek myslivosti zřizovány obory. Jejich zakládání se u bohatých šlechtických rodů stalo vyhledávanou zálibou, která vrcholila v 17. a 18. století. Barok byl zlatým věkem myslivosti. Příkladem šli panovníci, pro něž představoval dvorní lov jeden z projevů mocenského absolutismu. Pro korunované hlavy byl nejen potěšením, ale i demonstrací moci a příležitostí k rozvinutí barokní nádhery. Šlechta pak podle svých možností monarchy napodobovala. 

V lesních oborách se budovaly průseky, jimiž mohl dobře projet lovec na koni. Často měly tvar hvězdy nebo podobu lesních parků. V Čechách a na Moravě existovaly desítky panských obor na majetcích známých rodů: v Ohradě na Hluboké Schwarzenberků, v Lysé nad Labem hraběte Šporka, v Kroměříži olomouckých biskupů, v Židlochovicích Sinzendorfů a Ditrichštejnů, v Náměšti nad Oslavou Haugwitzů či při zámku Jemčina na panství Černínů. 

Okázalé zábavy 

S vrcholným barokem k nám z Francie Ludvíka XIV. přišla móda parforsních honů. Název je odvozen z francouzského la chasse par force de chiens, tedy „silový hon se psy“. Jde o předem připravené štvanice na jelení zvěř, již pronásleduje ve volném terénu společnost na koních provázená psí smečkou. Způsobem lovu se parforsní hon nevymykal z dosud pořádaných štvanic domácí šlechty. Odlišoval se však vznešenou atmosférou, noblesou a precizností. Byla to vrcholná společenská záležitost s pevnými pravidly a ustáleným ceremoniálem. 

Celá organizace honu byla složitá a předcházela mu nákladná příprava. V lese bylo třeba předem vysekat průseky a personál musel ovládat nejen jízdu na koni, ale také hru na lesní roh, která k těmto honům neodmyslitelně patřila. Náročná byla rovněž drezura ušlechtilých psů. Za jejich smečku odpovídal pikér, jenž je provázel na koni během honu. Vše se řídilo podle francouzského vzoru, i terminologie pocházela převážně z francouzštiny. Nejvyšší osobou byl pán honu – majitel panství a hostitel. U dvorních honů to byl panovník, v případě Francie král nebo některý z princů. 

Vypuštěný jelen, respektive daněk byl pronásledován do úplného vyčerpání, kdy mu poslední ránu zasadil tesákem pán honu, případně některý z vážených hostů. Na stopu zvířete naváděli lovce fanfárami a zavedenými signály hornisté. Když byl jelen spatřen, troubilo se á la vue, česky „na dohled“. Při dostižení jelena pak troubili hornisté halali, což je výraz pocházející rovněž z francouzštiny 17. století „Ha, la ly!“ a lze jej volně přeložit jako „Hrrr na něj!“. 

Následovalo curré, kdy došlo k předávání trofejí. Jelenovi byla oddělena hlava s parožím a předvedena lovcům. Pán honu obdržel jako trofej jelenův pravý přední běh. Poté bylo tělo zvířete vyvrženo a droby předhozeny psům. Vše probíhalo s velkou obřadností a v poctách uštvanému zvířeti. Podobně vypadal postup při honu na kance včetně troubení. 

Od vybíjení k ochraně 

Módu parforsních honů přinesl do Čech po návštěvě Francie hrabě František Antonín Špork (1662–1738). Nutno říct, že v Rakousku a v českých zemích příliš nezdomácněly pro svoji nákladnost a komplikovanost. Sami Habsburkové upřednostňovali uzavřené hony, které se rovněž neobešly bez barokní obřadnosti. Tato forma se u nás prosadila až řadu let po třicetileté válce, neboť krátce poté byl stav zvěře povážlivě nízký. Zvířata byla vybita za průchodu válčících armád, přičemž největší podíl na tom měli Švédové. V lesním hospodářství se po válečném konfliktu prosadila tvrdá racionalita, která pomohla úbytek zvěře zastavit a její stavy navýšit. 

Císařové Leopold I. a jeho syn Karel VI. vydali lovecké řády, kterými stanovili pravidla závazná pro provozování myslivosti. Zvláště Karel VI. byl fanatickým lovcem a tomuto koníčku věnoval po celý život maximální pozornost. Jeho posedlosti padly za oběť stovky kusů zvěře, a to hlavně při uzavřených plachtových honech. Svou vášní nakazil i císařovnu Alžbětu Kristýnu. Je doloženo, že jen v roce 1721 při návštěvě u hraběte Jana Josefa z Valdštejna skolila v lesích u Křivoklátu vlastnoručně 105 jelenů, 25 laní a osm kolouchů. Panovníkovu zálibu v masovém vybíjení zvěře nezkrotila ani tragická událost, při níž v roce 1732 zastřelil za lovu v Brandýse nad Labem knížete Adama Františka ze Schwarzenbergu. 

TIP: Tady je prezidentovo: Co jste nejspíš nevěděli o Lánské oboře

Císařova dcera Marie Terezie se na rozdíl od otce snažila rozbujelou loveckou činnost šlechty omezit, když roku 1751 vydala v zájmu poddaných zákaz ničit při honech zemědělskou půdu a úrodu na polích. O sto let později, 7. března 1849, byl pod vlivem revoluce vydán lovecký patent, který ukončil letitý střet zájmu mezi lovci a zemědělci. Ten také stanovil, že má být udržován přiměřený početní stav zvěře, a bral ohled na majitele půdy.