Války kolem knížete míru: Soše sv. Václava zasvětil Myslbek přes třicet let života
Poté, co byl barokní jezdecký pomník sv. Václava přenesen na Vyšehrad, měla být na Václavské náměstí umístěna nová socha českého světce. Po mnoha peripetiích ji vytvořil Myslbek. Kníže Václav na koni se pro něho nadosmrti stal tvůrčím traumatem, ale také nejpůsobivějším sochařským výkonem, na němž pracoval s přestávkami 35 let.
Sotva asi bylo náhodou, že si Josef Václav Myslbek vybral právě toto téma. Jednak se Pražané už delší dobu přeli, zda se má na Václavské náměstí vrátit roku 1879 odstraněný Václavův barokní pomník od Jiřího Bendla, a za druhé (v souvislosti s chystanou výstavbou Národního muzea) mělo být Václavské náměstí zcela nově urbanisticky řešeno.
Kam s ním?
Otázka umístění jezdecké sochy se řešila s typickou českou hašteřivostí. Někomu by se svatý Václav líbil na původním místě, kde stávala Bendlova socha, čili uprostřed Václavského náměstí, jinému zase připadalo, že by měl stát o něco výš. Objevil se i nápad postavit ho až dolů na Můstek, nicméně rozhodující slovo si přisvojoval projektant obnoveného Národního divadla a teď už i Národního muzea, muž stejně autoritativní jako suchopárný, profesor Josef Schulz. Ten trval na tom, aby byl doslova přilepený na Muzeum, na rampě přístupového schodiště. Ale nejenom to – měl se stát součástí alegorického sousoší, na němž už pracoval Antonín Wagner, autor vnější sochařské výzdoby Národního divadla. Pro Myslbeka nepřijatelné řešení. Jeho Václav by se zpola ztratil mezi cizími „panáky“.
Musela být povolána komise uměleckých odborníků z ciziny. Závěry zněly: 1. Václav by měl být v dostatečném odstupu od Národního muzea (tedy tam, kde se nachází dnes); 2. vzhledem k významu věci je třeba vypsat, jak bývá obvyklé, regulérní konkurs.
Myslbek v soutěži vyhlášené v lednu 1894 v podstatě oprášil svůj starší pokus (ideou jezdecké sochy se začal zabývat již roku 1887), opatřil Václava jen trochu vyšší knížecí čapkou a přidal jeho příliš mladistvému vzhledu poněkud na mužnosti. První cenu v hodnotě tří tisíc zlatých porota neudělila. V rozpačité snaze o spravedlnost odměnila formou dvou druhých cen návrhy Myslbeka a Bohuslava Schnircha. Když byly soutěžní modely vystaveny, veřejné mínění i umělecké kruhy se přikláněly spíš k řešení Schnirchovu. Jeho Václav víc vyhovoval tenkrát uznávané představě moudrého a mírumilovného světce, zatímco ten Myslbekův ztělesňoval v dosti značném rozporu s dobovým vkusem spíše energického, k boji odhodlaného rytíře.
Zmanipulovaná umělecká soutěž?
Rozhořel se spor, který z Václavů je lepší, což bylo vyhrocováno podezíravými novinovými zprávami: „Porota, pokud jde o skutečné odborníky, navrhla jednohlasně, aby první cenou vyznamenán byl model páně Schnirchův. Avšak dobré zdání jejich nelíbilo se jiným pánům neumělcům, a ti způsobili, že stalo se v zemském výboru usnesení, jež znaleckému posudku neodpovídá.“
U zrodu patrně nejslavnějšího českého sochařského monumentu stála jako zlá sudička určitá křivda. Můžeme připustit, že při obtížném rozhodování kladli kompetentní činitelé na misku vah i nesporný fakt, že profesor Myslbek byl už v té době bezkonkurenčně nejlepším českým sochařem. Navíc v následujících letech dospěl Myslbek ke zcela nové, vyšší kvalitě, takže konečný výsledek byl ve srovnání s jeho původním soutěžním návrhem mnohem lepší. V případě, že by se téhož úkolu ujal Schnirch, nebyl by patrně ochoten a možná ani schopen vložit do realizace tolik úsilí, vůle, hledačství.
Nicméně platí, že Myslbekovi byla tenkrát galantně dána přednost. Z klání vyšel Myslbek se skvrnou na štítě a rozkmotřen s konkurentem Schnirchem. Navíc ke skutečné realizaci měl ještě hodně daleko. Byla to ale situace, jakou z dřívějších konkursů už znal a v níž ožíval jako ryba ve vodě. Byl to bojovník. Sám moc dobře věděl, že v koncepci pomníku zatím ulpěl na povrchu. Má-li zakázku udržet, musí tentokrát vyjít vstříc připomínkám posuzovatelů, i kdyby se mu některé sebevíc zajídaly.
Dokumentární přesnost
Přesvědčit pochybovače – to byl Myslbekův program pro rok 1895. Jak to činil vždy za podobných okolností, vložil do úkolu „všechno sádlo“, jak říkával. Okysličen novou energií začal pozměňovat podstatné i marginální prvky, ověřovat nápady, jež jako by teď sypal z rukávu. Přistoupil na věcné výtky k nehistoričnosti Václavova plátového brnění a požádal odborníky, aby mu v souladu s vědeckými poznatky pomohli „ušít pro Vaška“ věrohodný raně středověký knížecí šat.
Myslbekova odpovědnost při práci na postavě knížete Václava šla tak daleko, že uprosil vedení kapituly chrámu svatého Víta, aby mu byly – k preciznímu provedení detailů odění – zapůjčeny jako modely vzácné předměty za svatovítského pokladu: totiž brokátový plášť, drátěná košile, meče, přilba, přezky a ostruhy. Sám si uvědomoval, jak lpěním na dokumentární přesnosti práce neustále protahuje, jak neplní termíny a jak napíná trpělivost zadavatelů. Dílčí úkoly proto musel svěřit spolupracovníkům. Z Myslbekova ateliéru se stala huť, v níž vedle sebe pracoval tým specialistů, vesměs jeho žáků. Jaroslav Krepčík pracoval na Václavově rouchu a jeho výšivkách, Ludvík Herzel měl na starosti drátěnou košili, Bohumil Kafka modeloval třmeny, praporec, ruce, a tak dále.
Vítězství a bolest
Dostal také geniální nápad, že Václava obstoupí čtyři samostatné sochy a vznikne tak skulpturální pyramida, na jejímž vrcholu bude o to působivěji čnít On! Na konci horečnatě uskutečňované proměny byl vlastně úplně jiný pomník, tentokrát přijímaný s všeobecným obdivem. Po dobrozdáních znalců, nyní jednoznačně ladných, se dostavuje fanfára: V lednu 1896 uzavřel zemský výbor s Mistrem Myslbekem smlouvu na realizaci pomníku (a to včetně souhlasu s jeho návrhem rozpočtu, i když naň zatím nebyly peníze) v celkové výši tří set padesáti tisíc korun. Bylo to vítězství v důležité bitvě. Dlouhou válku, přesněji křížovou cestu, měl však teprve před sebou.
Svému korunnímu dílu, knížeti Václavovi, zasvětil Myslbek (s přestávkami arci) neuvěřitelných třicet pět let života. Vypracoval přes padesát různých modelů a bezpočet dílčích trojrozměrných studií. Například když roku 1899 vytvořil sedmý model, v jeho nitru se náhle cosi zlomilo a on svůj model se vším temperamentem sobě vlastním zlikvidoval a do kalendáře si napsal „Vaška shodil!“. Přehnal to. Z vládce a bojovníka, jakého viděl na začátku, nezbylo nic; vyšel cizím radám přespříliš vstříc; stvořil nakonec figuru přepjatě pokornou, nábožnou, svatou. Ale začal zase znovu… Zkrátka, ideou jezdecké sochy se začal zabývat v roce 1887, za devět let nato získal objednávku, přičemž se ve smlouvě zavázal pomník dokončit do roku 1901.
Úžas Pražanů, rozpaky Mistra
V dohodnutém termínu ale dokázal po těžkém hledání udělat jen jezdeckou sochu (jako modely knížete mu stáli „profesionálové“ z Akademie pánové Hatina a Rak), přičemž v řadě dalších studií i nadále měnil pojetí hlavy sv. Václava. Do nadživotní velikosti, odpovídající reálu, byl patron české země v sádře přiveden a odevzdán k odlití v roce 1904. Firma Bendelmayer a Červenka odevzdala bronzovou skulpturu o výšce pěti metrů šedesáti centimetrů v roce 1908. Až do roku 1913 zůstaly veškeré pokroky instalace pomníku skryty před zrakem veřejnosti dřevěnou ohradou. Poté, co byla odstraněna, nastal obecný úžas. Po dlouhé týdny se shromažďovali Pražané kolem Myslbekova monumentu v upřímném obdivu a úctě, i když dva světci z doprovodu knížete stále chyběli.
Myslbek se v té době opakovaně vracel na Václavské náměstí, aby z velkého odstupu, z jeho dolní části, zadumaně hleděl vzhůru. Postupně dospíval k závěru, že pochybil. Jezdecká socha měla být ještě o něco větší. A kníže na koni přece jen sedí maličko toporně – nesrostl úplně se zvířetem, protože byl na koně posazen až dodatečně. Celý takřka nekonečný příběh skončil až v éře první republiky, a sice odlitím do bronzu v detailech i tak nedokončeného sv. Vojtěcha. Sochařovo veledílo bylo takto zkompletováno v roce 1924, dva roky po Myslbekově smrti.
