První oběť hitlerovského režimu: Okolnosti atentátu na ministra Walthera Rathenaua
Za první oběť hitlerovského režimu bývá považován německý ministr zahraničí Walther Rathenau, na něhož byl roku 1922 spáchán atentát. Tehdy si totiž podpisem smlouvy se sovětským Ruskem proti sobě poštval představitele německé radikální pravice.
Ráno v sobotu 24. července 1922 před křižovatkou Erdenera Wallotstrasse v Berlíně byl zabit německý ministr zahraničí Walther Rathenau. Smrt ho dostihla ve chvíli, kdy cestoval ze své vily ve čtvrti Grunau do úřadu v centru hlavního města. Granát vhozený do otevřeného ministrova auta z projíždějícího vozidla a pět výstřelů z automatické pistole roztrhaly tělo téměř na kusy. Pachatelům jejich čin usnadnilo přibrzdění ministrova kabrioletu před křižovatkou. Úder proto dopadl plnou silou.
Jak se později ukázalo, atentátníky byli teroristé z nacionalistické organizace Consul. Jejich útok na Žida Rathenaua měl být odplatou za to, že se ministr údajně snažil dostát závazkům, jež poraženému Německu vyplývaly z mírové smlouvy podepsané před třemi roky ve Versailles.
Pozadí atentátu
Pro čtyřiapadesátiletého Rathenaua nepřišla smrt nečekaně, byl na ni už několik měsíců připraven. Od konce dubna proti němu vedly radikální pravicové kruhy štvavou kampaň a žádaly jeho hlavu. A tyto výhrůžky nebyly míněny jen symbolicky. V zuřivých útocích, kterým byl ministr zahraničí soustavně vystavován, se často ozývalo slovo: Rapallo.
Rapallo je čisté a úhledné lázeňské městečko na ligurském pobřeží asi 30 kilometrů jihovýchodně od Janova. Začátkem dubna je tady již vše v květu a od moře vane teplý vítr. V dubnu 1922 se sice lázeňská sezona teprve pomalu rozbíhala, ale všude se to už začalo plnit hosty. Důvodem byla velká událost, ke které se schylovalo v nedalekém Janově. Dne 10. dubna tam měla být zahájena mezinárodní diplomatická konference, jež přitahovala do tohoto koutu Itálie mnoho lidí z Evropy i ze zámoří.
Do Janova se sjeli zástupci 29 zemí, desítky diplomatů a stovky novinářů i národohospodářských odborníků. Úkolem konference bylo hledat na mezinárodním poli řešení neurovnaných hospodářských a politických poměrů mezi evropskými státy a najít východisko z propletence problémů, ve kterých se zmítal starý kontinent poválečných let. Tehdy se Evropa mohla ještě považovat za střed světa, a tak byla janovská konference událostí vskutku světovou.
Co zájem o konferenci v očích lidí žijících politikou jen zvyšovalo, bylo několik nových okolností. Janovská konference byla totiž prvním diplomatickým fórem od světové války, na kterém se vítězové i poražení sešli jako formálně rovnocenní partneři. Zvlášť významné bylo, že k účasti na tuto politickou akci prvořadého významu bylo přizváno i sovětské Rusko a že pozvání přijalo.
Nenaplněná očekávání
Britský premiér Lloyd George, který se o pozvání sovětských zástupců zasadil přes protesty svých vnitropolitických odpůrců, vycházel z přesvědčení, že hospodářská obnova Evropy – a o tu tady přece šlo – není možná bez Ruska. Většina západních politiků, hlavně Francouzi, však od sovětské účasti očekávala aspoň částečné uznání a splacení starých dluhů, které u západních států nadělalo carské Rusko a Prozatímní vláda.
Představitelé německé Výmarské republiky si od konference slibovali, že zde za široké mezinárodní účasti a především v dvoustranných rozhovorech budou moci vyhladit některé rozpory, které se stavěly do cesty sblížení Německa s bývalými protivníky. Němci také doufali, že se jim podaří snížit těžké břemeno válečných reparací, vysokého odškodnění vítězům války, k jehož placení je zavazovala mírová smlouva z Versailles.
Proto se na janovskou konferenci vypravili hned čtyři říšští ministři s velkým štábem expertů. V čele delegace stál sice německý kancléř Joseph Wirth, ale její spiritus agens byl zahraniční ministr Walther Rathenau. Sovětská delegace přijela do Janova přes Berlín, kde navázala první přímé kontakty s německou vládou. Delegaci vedl padesátiletý komisař zahraničních věcí Georgij Vasiljevič Čičerin. Cíle, které si vytkla pro janovská jednání, byly ryze praktické. „Jedeme do Janova jako obchodníci, protože obchod s kapitalistickými zeměmi je pro nás naprosto nezbytný,“ řekl tehdy Lenin.
Jednání začala pro sovětské diplomaty slibně. Zdálo se, že se jim podaří prolomit mezinárodní politickou izolaci, v níž se sovětské Rusko nacházelo od revoluce. Pak ale Francouzi vystoupili s požadavkem splacení starých ruských dluhů a byl konec nadějím. Čičerin tento požadavek rázně odmítl a předložil jménem své delegace protinávrh: účet za škody, které jeho vlasti způsobila vojenská intervence cizích mocností. Sověti rovněž zamítli poskytnout náhradu za znárodněný majetek cizinců. Dohoda se západními velmocemi, jež se už zdála na dosah ruky, byla náhle tatam. Jednání vedená v zákulisí konference uvázla na mrtvém bodě.
Tajná jednání
Také německá delegace narazila na nesmlouvavý postoj vítězných velmocí. Otázka revize versailleských mírových smluv ani možnost snížení válečných reparací se nedostala do oficiálního programu konference. Ke všemu byli Němci jen velmi málo informováni o skutečném stavu jednání mezi sovětskými a západními dohodovými diplomaty, a tak v řadách německé delegace rostla obava, že mezi nimi mohlo dojít ke sblížení na úkor Německa. Tím by byla mezinárodní izolace německé Výmarské republiky dovršena. Němci v Janově začali podléhat panice. Avšak krátce po půlnoci z 15. na 16. dubna zazvonil v hotelu německé delegace telefon. Volal sovětský zmocněnec Sabinin a navrhl německým kolegům dvoustranné jednání, které by mohlo vést ke konkrétním dohodám.
Němečtí diplomaté, vyrušení ze spánku, dali hned hlavy dohromady a zvažovali všechna pro a proti nového sovětského návrhu. Po dlouhé a vzrušené debatě, pro kterou se později vžilo označení „konference v pyžamu“, se rozhodl ministr Rathenau pro jednání a vyslovil svůj souhlas k sovětské nabídce.
Následujícího dne se sešli zástupci obou delegací potají v hotelu Palazzo Imperiale v nedalekém Rapallu a ještě téhož dne byla uzavřena sovětsko-německá smlouva. Obě strany v ní rezignovaly na vzájemné dluhy a náhrady škod z poslední války, Němci se zřekli nároků na znárodněný německý majetek v sovětském Rusku. Obě země navázaly diplomatické styky a poskytly si největší výhody v obchodních stycích. Tak se stalo to, co nikdo neočekával: dva státy vyloučené dohodovými velmocemi z velké politiky, ti dva vyděděnci se za jejich zády sblížili. Vzniklo tak nové partnerství bez požadavků a nároků.
Vítěz janovské konference
Když se v pondělí 17. dubna zpráva o tomto diplomatickém tahu roznesla po Janově a prostřednictvím tiskových agentur dále do světa, zapůsobila jako blesk z čistého nebe. Byla to snad největší politická senzace od konce války. Konference neměla od té chvíle mnoho důvodů pokračovat v jednání a její zasedání také skončilo během několika týdnů bez dalších výsledků.
Přesto se stal Janov důležitou křižovatkou evropské politiky po první světové válce. Vyšel odtud nový sovětsko-německý blok, který podstatně měnil mezinárodní situaci. Počínaje rokem 1922 nastalo období plodné spolupráce mezi sovětským Ruskem a německou Výmarskou republikou, ukončené až nástupem nacismu. Kromě hospodářských a politických aspektů zde sehrály svou úlohu i vojenské otázky, když Sovětský svaz účinně pomohl při tajném vyzbrojování a výcviku německé říšské armády. Německá radikální pravice sice vykřikovala, že komunismus, který se v Německu neprosadil revolucí z roku 1919, chce prý Rathenau vpustit do země zadními dveřmi, nic to však nezměnilo na skutečnosti, že Německo uznalo vládu sovětů de jure.
Spolupráce obou států, u jejíhož zrodu stál Rathenau, přinesla Výmarské republice mnoho výhod a sama smlouva z Rapalla pozvedla její mezinárodní prestiž. Jako hlavní vítěz odcházelo z Janova Rusko, přeměněné o několik měsíců později na Svaz sovětských socialistických republik. Fakt, že Německo anulovalo své finanční nároky vůči mladému sovětskému státu, byl důležitým precedentem pro případná další jednání s ostatními věřitelskými státy. Z hlediska mezinárodní politiky bylo ale mnohem důležitější, že smlouvou z Rapalla byl prolomen dosud jednotný blok států, které bojkotovaly vládu sovětů. Bolševici mohli být spokojeni. Leninova taktika, usilující „o posílení proletářského státu pomocí rozporů mezi imperialistickými státy“, slavila v Rapallu triumf.
Tragický hrdina
Rapalla Walther Rathenau svůj úspěch z Rapalla dlouho nepřežil. V čele německé zahraniční politiky stál jen krátce – od konce ledna do července 1922, ale zanechal v ní hlubokou stopu. Sám se jako představitel liberálních průmyslových kruhů a čelný činitel akciové společnosti AEG, jež se vydatně podílela na válečném zbrojním průmyslu, vždycky stavěl kriticky k vládnoucímu systému vilémovského císařství. Na začátku světové války varoval berlínskou vládu a upozorňoval ji na to, že Německo nemá dost surovinových rezerv. Přesto během války zachoval loajalitu a dokonce podporoval plán deportace belgického civilního obyvatelstva a jeho zapojení do nucených prací v Německu a ještě v roce 1918 se zasazoval o pokračování ve válce.
Po německé kapitulaci se stal jedním ze zakladatelů liberálně orientované Německé demokratické strany (DDP). Vstoupil do politiky a uplatnil se především jako obratný vyjednávač v několika diplomatických misích. Jako Žid byl přes osobní nasazení v hospodářství i v politice, které jednoznačně sloužilo zájmům Německa, vystaven útokům nacionalistických a antisemitských kruhů a ocejchován jako zrádce národních zájmů. Stejně jako řada německých Židů byl upřímným německým vlastencem snažícím se splynout s většinovou společností a těžce nesl, že z ní byl vyřazován. Sám k tomu s trpkostí poznamenal: „V mládí každého německého Žida nastane bolestný okamžik, na který po celý život nezapomene, že totiž přišel na svět jako občan druhé kategorie a že ho z toho žádná schopnost ani zásluha neosvobodí.“
Pachatele atentátu brzy dopadli. Provedli ho členové šovinistické bojůvky, kteří komplot dobře připravili. Třináct zatčených bylo v říjnu 1922 postaveno před nově zřízený soudní dvůr na ochranu republiky. Deset z nich bylo odsouzeno k tvrdému žaláři v trvání od patnácti do dvou let. V roce 1925 byl ještě uspořádán dodatečný proces se spolupachateli hlavních viníků, z nichž byl jeden odsouzen na čtyři roky. Vzpomínka na zavražděného ministra nezapadla. Jeho jméno nese dnes v Německu několik škol a vědeckých i hospodářských institucí, jeho knihy vycházejí v nových vydáních. Německá publicistika po roce 1945 označila Walthera Rathenaua za první oběť Hitlerova nacistického režimu.
