Případ otrávených chlebíčků: Kdo otrávil pronacisticky píšící novináře?

Situace protektorátního premiéra generála Aloise Eliáše byla počátkem září 1941 značně komplikovaná. O jeho dlouhodobých kontaktech s odbojem se gestapo dozvědělo již na podzim 1939 a postupně shromažďovalo důkazy. Na druhou stranu byl Eliáš nucen vykonávat nepříjemné povinnosti plynoucí z jeho úřadu. Šlo především o různá úřední jednání s nacistickými předáky či veřejné projevy obsahově loajální vůči okupační moci. A to nebylo vše. 

Na Eliáše totiž začali útočit proněmečtí, takzvaní aktivističtí novináři. Podle jejich názoru byl ministerský předseda příliš pasivní a nacistický režim otevřeně nepodporoval. Tyto útoky postupně sílily a právě kvůli nim se prý Eliáš nakonec rozhodl k ráznému zákroku, který ho měl nepříjemných pisálků zbavit. Nebo snad ne? 

Aktivističtí novináři 

K předním pronacisticky píšícím novinářům patřili Václav Crha, Vladimír Krychtálek, Jaroslav Křemen, Karel Lažnovský, Vladimír Ryba, Karel Werner a Emanuel Vajtauer. Tito lidé byli nebezpeční zejména z toho důvodu, že vesměs skutečně uměli dobře psát a jejich články, komentáře a knihy tak působily přesvědčivě. Řadu lidí proto mohli negativně ovlivnit a myšlenkový chaos vnášený jejich texty mezi protektorátní obyvatelstvo byl pro odboj nepříjemnou záležitostí. 

Minulost aktivistických novinářů přitom byla dost pestrá – Vajtauer s Lažnovským dokonce v období první republiky patřili k členům komunistické strany. Za protektorátu dalo tyto novináře dohromady společné přesvědčení, že spojení českých zemí s nacistickým Německem je do budoucna trvalou záležitostí. Proto psali články takového obsahu, aby získali chválu okupačních pánů a vytvořili atmosféru vzájemné důvěry. 

Od druhé poloviny roku 1940 pak už zcela otevřeně propagovali nacistickou ideologii, přičemž agresivita jejich textů narostla zejména po zahájení války Německa se Sovětským svazem v červnu 1941. Nešlo přitom pouze o články v novinách, ale i různé propagandistické brožury a také vystoupení v rozhlase. Protektorátní člověk narážel na výtvory těchto lidí všude a bylo dost obtížné je nevnímat.

Někteří z aktivistů propadli své činnosti natolik, že skutečně věřili tomu, co říkali. Redaktor Českého slova Lažnovský například jednou napsal: „Dám se ukamenovat, jestliže mi někdo někdy v budoucnosti dokáže, že má práce nebyla nejvýše vlastenecká, nejvýše odpovědná k budoucnosti národa a nejvíce žádoucí v době, kdy učenci a veleduchové seděli v kavárnách a dívali se jako naivní děti, jak se před jejich očima mění celý svět.“ 

Co s kolaboranty? 

Novináři posléze začali kritizovat i protektorátní vládu, která je prý naprosto pasivní ke „světodějným událostem“, v jejichž centru se nachází Hitlerova Třetí říše. Představovali si také, že by se jim mělo dostávat větší pozornosti. Lažnovský v této souvislosti o vládě prohlásil, že „po celé dva roky neučinila téměř nic, aby pozvedla autoritu novinářů, a neuznala, že aktivističtí novináři jsou jediní z intelektuální vrstvy, kteří se staví pozitivně k současnému vývoji“. Kritizován byl i sám Eliáš, který by se prý měl jasně vyslovit proti Edvardu Benešovi a jeho „zrádné klice v Londýně“ a odsoudit vysílání londýnského rozhlasu. Totéž novináři požadovali po prezidentu Emilu Háchovi, k němuž byli 25. září 1941 pozváni na audienci.

Ministerský předseda měl oprávněné obavy, že starý a nemocný Hácha agresivnímu nátlaku podlehne, a uvažoval, jak celou situaci vyřešit. Eliáš se od roku 1939 přátelil s významným lékařem urologem prof. MUDr. Milošem Klikou, který přišel s nápadem potrestat kolaborantské novináře nějakou neobvyklou a těžko dokazatelnou formou. 

Podle dochovaných Klikových strojopisných vzpomínek se celá věc odehrála následovně. Lékař navrhl použít kultury bakterií tyfu, tuberkulózy a klobásového jedu botulotoxinu k otravě jídla, které by novináři požili na oficiálním setkání s Eliášem, jež mělo proběhnout 18. září 1941 v sídle Úřadu vlády v Kolovratském paláci. Nyní šlo o to, vymyslet, jakým způsobem aktivistům bakterie podat. 

Bylo pochopitelně důležité, aby gestapo při vyšetřování nezjistilo původ nákazy. Novináři proto nesměli zemřít hned, ale nejlépe až několik dní po audienci u Eliáše, aby podezření nepadlo na jeho osobu. Nakonec prý bylo dohodnuto, že Eliášova manželka Jaroslava doma vyrobí chlebíčky obložené pomazánkou a sardinkami, které se během setkání novinářům předloží. Pět z nich mělo být infikováno různými bakteriemi a každý novinář měl dostat na talíř společně s několika normálními chlebíčky i jeden otrávený. Infikaci pak Klika údajně provedl přímo ve své ordinaci pomocí injekční stříkačky. Přitom poučil Eliáše, jak má s chlebíčky manipulovat, aby se sám nenakazil. 

Den akce 

Osudný den 18. září 1941 připadl na čtvrtek. Eliáš měl podle Klikových vzpomínek společně s úředníky Ctiborem Melčem a Jaroslavem Vorlem předem určit zasedací pořádek. U každého talíře s několika chlebíčky byla připravena jmenovka dotyčného aktivisty, uprostřed stolu pak ještě stála mísa nezávadných chlebíčků, ze které si mohl každý brát podle své chuti. K navození zdánlivě příjemné atmosféry bylo připraveno i červené víno. 

Po příchodu sedmi novinářů všichni zaujali své pozice a začala debata. Aktivistům šlo hlavně o to, aby jim vláda vyslovila plnou podporu. Eliáš se však zpočátku úspěšně vyhýbal diskusi o politice a probíral hlavně otázky zásobování, pěstování zemědělských plodin a jejich cen. Horlivě diskutovali především Krychtálek, Werner a Lažnovský, který mimo jiné prohlásil, že „vláda se až dosud nepostarala o převýchovu národa“. Také si stěžoval, že aktivistickou práci vlastně zatím prováděli jen novináři a že „v národu vzniká dojem, že jsou zaprodanci Němců a zrádci národa a visí ve větru jako utrženci“. 

Krychtálek poté Eliášovi řekl, že by si protektorátní vláda měla vzít příklad ze Slováků a jejich spolupráce s Třetí říší. Ministerský předseda však nic konkrétního neslíbil a diskuse skončila asi po hodině bez hmatatelného výsledku. Novináři si pak stěžovali, že kvůli neustálému přísunu jídla vlastně nebylo možné něco pořádně projednat. Několik dní po schůzce se nic nedělo. Teprve okolo 24. září onemocněli Lažnovský, Vajtauer, Křemen a Krychtálek chorobou, která byla prezentována jako chřipka. 

Umírá jen jeden 

Svědectví se však různí, takže je těžké odhadnout, jak vše ve skutečnosti proběhlo. Smrtelné následky nemoc měla jen pro pětatřicetiletého Lažnovského, který byl 27. září převezen s podezřením na zápal plic do Vinohradské nemocnice. Přijal jej zde MUDr. Bohumil Svoboda a jako první určil, že jde o břišní tyfus. Dva dny nato byl redaktor přemístěn do bedlivě hlídaného sanatoria SS v Praze-Podolí. Sem potom nacisté odvezli další tři nemocné, přičemž Krychtálek a Křemen ve svých poválečných výpovědích uváděli, že byli v sanatoriu léčeni proti své vůli a jednalo se spíš o internaci. Lékaři jim prý aplikovali injekce, po nichž se jejich stav zhoršil a horečka stoupla na více než 41 stupňů. 

Zůstává tedy otázkou, proč vlastně nacisté redaktory do podolského sanatoria umístili – zda je chtěli mít pod kontrolou, nebo za tím bylo ještě něco jiného. Lažnovský nakonec 10. října 1941 zemřel, ale ostatní aktivisté se uzdravili a byli po několika týdnech propuštěni.

Dne 12. října provedli nacisté v Patologicko-anatomickém ústavu Německé Karlovy univerzity pitvu Lažnovského těla. Proběhla pod dohledem lékaře SS, jehož poslal nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, který do funkce nastoupil teprve před dvěma týdny. Výsledky ukázaly, že novinář skutečně umřel na břišní tyfus. 

Jeho pompézní pohřeb proběhl o tři dny později ve velké obřadní síni strašnického krematoria. Největší věnec položený u Lažnovského katafalku pocházel od Heydricha a nad rakví promluvil další významný kolaborant – Emanuel Moravec. Mezi smutečními hosty se nacházela celá protektorátní vláda, nyní již s novým úřadujícím předsedou Jaroslavem Krejčím. Eliáš byl totiž ihned po Heydrichově příjezdu do Prahy za své dlouhodobé kontakty s odbojem zatčen a odsouzen k trestu smrti. 

Přetrvávající otazníky 

Nacisté původně chtěli do žaloby proti Eliášovi zahrnout i zavinění Lažnovského smrti. Odsouzení ministerského předsedy jako sprostého traviče by totiž pro Heydricha mělo zásadní propagandistický význam. Jenže v době procesu ještě vyšetřování zdaleka neskončilo a podíl bývalého ministerského předsedy na této akci nešlo prokázat. Gestapo sice vyšetřovalo také Jaroslavu Eliášovou a profesora Kliku, ale žádné poznatky o jejich podílu na akci nezískalo. 

Kriminální policie důkladně prohledala vilu Eliášových a paní Jaroslavu vyslýchali 11. října příslušníci gestapa, kteří ji také ve věznici konfrontovali s manželem. Další pátrání ve vile následovalo dva dny poté, přičemž se hledaly i stopy po nějakých jedech, virech či bakteriích. Nacistům nepomohli ani dva odborníci z ústavu pro tropické nemoci v Hamburku, protože jakýkoliv důkaz spojitosti s údajnou otravou novinářů se nepodařilo nalézt. 

Zhodnocení celé záležitosti s údajnými otrávenými chlebíčky je tedy složité. Podle některých svědectví si navíc Lažnovský stěžoval na nevolnost už 18. září večer. Inkubační doba tyfu trvá 7 až 21 dní, takže pokud by tato svědectví byla správná, musel být redaktor infikován už několik dní před schůzkou s Eliášem. Diagnóza u ostatních nemocných navíc nebyla nikdy oficiálně sdělena a Krychtálek roku 1943 prohlásil, že prý u něj zjistili nějaký druh tropických nemocí, a to jednu indického a druhou afrického původu. 

Proti Eliášově účasti svědčí i skutečnost, že šlo o zásadového člověka silně dbalého vojenské cti. Představa, jak někdo takový tráví své politické odpůrce pomocí nakažených chlebíčků, je proto dost obtížná. Je tu však ještě jedna možnost. Celá chlebíčková aféra mohla být jen předem připravenou provokací nacistického policejního aparátu. Pokud ano, tak se svým strůjcům nevydařila.

Neslavný konec aktivistů 

Skutečnou pravdu týkající se chlebíčkové aféry zřejmě nikdy nezjistíme. Někteří aktivisté však nakonec svému osudu neunikli. Nejzajímavější byl případ Emanuela Vajtauera, který byl údajně dvojitým agentem a pracoval jak pro nacisty, tak pro britskou tajnou službu IS. Ta mu prý v květnu 1945 pomohla k útěku z Prahy, ale jeho další osudy jsou neznámé. V nepřítomnosti pak nad ním československý soud vynesl rozsudek smrti. 

Z účastníků porady u Eliáše neminul stejný trest ani Vladimíra Krychtálka a Karla Wernera, kteří skončili 22. dubna 1947 na šibenici v pankrácké věznici. Tvrdost rozsudku nevyplývala ani tak z jejich publicistické činnosti, jako spíš z faktu, že gestapu udali řadu lidí a přímo tím zavinili jejich smrt.