V Anglii si najímali profesionální poustevníky jako módní doplněk parků

Při procházce okolo vzrostlých dubů, zurčících potůčků a malebných zřícenin oko nejednoho návštěvníka zahrady upoutal muž sedící před rustikálně vypadající chýší, který se se zjevným zaujetím věnoval studiu Bible. Nešlo o pravého poustevníka, nýbrž o herce, kterého si majitelé panství najímali, aby podpořili svou legitimitu a ukázali své bohatství a vliv. Kde se tato podivná tradice vzala? 

Od moudrých rádců k živé výzdobě 

Kořeny poustevnictví sahají daleko před vznik křesťanství a v jistých formách najdeme tradici opuštěných jednotlivců snad u každého náboženského směru na světě. Do ústraní se muži a v menším počtu i ženy vydávali především kvůli duchovní očistě, často spojené s jistými formami asketismu, které jim měly zajistit prozření, či alespoň klid na vlastní rozjímání. Druhů poustevnického bytí existuje asi tolik, kolik známe náboženských vyznání. Přesto se k tomuto stylu života lidé neuchylovali pouze ze zbožnosti, občas tak utíkali před zákony, nebo je pouze obtěžoval ruch jejich dosavadního života. 

Jednou z proslulých a obzvláště přísných forem poustevnictví se stalo počínání takzvaných stylitů, též známých jako sloupovníci. Toto označení napovídá, že žili na vrcholech sloupů, kde rozjímali, kázali či radili lidem a dlouhé roky nesešli dolů. Prvním představitelem tohoto typu křesťanského asketismu byl byzantský světec Simeon Stylita starší (asi 390–459), který svým chováním inspiroval řadu dalších poustevníků. V českém prostředí se coby zastánce samotářského živobytí proslavil sv. Prokop (asi 970–1053), první opat sázavského kláštera. Pověst poustevníků a tradice poustevnických řádů byla díky jejich dlouhé minulosti spojována s duchovnem, moudrostí a jistou dávkou tajemna, kterou vzbuzovali svou těžkou přístupností a životem v ústraní. 

Právě tyto vlastnosti velká část lidí obdivovala a chtěla se o nich dozvědět víc, nicméně ji nelákala představa něco takového dobrovolně podstupovat, obzvlášť když šlo o příslušníky vyšších vrstev. Ti klid k rozjímání nehledali v asketickém životě, ale ve svých zahradách. Aby podpořili pokojnou atmosféru parku v anglickém stylu, začali si v 18. století k pobytu najímat skutečné poustevníky. Praví zastánci tohoto způsobu bytí však poměrně rychle došli, a tak byla většina majitelů parků nucena hledat jiné osoby, které by se za úplatu byly ochotny smířit se specifickými životními podmínkami. Najatí muži museli také velmi často bavit svými kousky návštěvníky, předvádět jim různá představení a starat se o údržbu prostor.

V obklopení přírody 

Většina pravých poustevníků v Evropě pobývala v lesích, kde si vlastními silami budovali chýše ze dřeva, kamení a dalších přírodních materiálů, nebo se uchylovala třeba do jeskyní. Přesná rekonstrukce jejich příbytků je jen těžko možná, nicméně se zřejmě nejednalo o žádné přepychové a estetické ubytování, na rozdíl od pousteven herců v anglických zahradách. 

Jakkoliv se jejich obydlí mohla jevit jako nahodilá či souznící s přírodou, šlo o pečlivě plánované stavby, které měly stejně jako jejich obyvatelé především vzbuzovat tajemnou atmosféru. Poustevny se pro najímané pracovníky zařizovaly skrovně, v souladu se stylem zhotovené budovy jako neměnného prvku, jenž v zahradě zůstával nehledě na to, jestli uvnitř zrovna někdo žil. Mohlo se jednat o umělou jeskyni, lesní chatu z drnů nebo druidskou chýši, ve které měl žít muž s dlouhým vousem v šatech z přírodních materiálů. Občas se stávalo, že neobsazenou poustevnu využíval sám majitel. Chodil do ní ve chvílích, kdy si potřeboval odpočinout od kontaktu s lidmi, nebo si ujasnit nějaké důležité rozhodnutí. 

Zahradní poustevníci se s nástupem 19. století stali těžko obhajitelnou dekorací (mimo jiné kvůli sílícím myšlenkám abolicionismu neboli hnutí za zrušení otroctví) a začali ze zahrad bohatých pánů pomalu, ale jistě mizet. Jejich estetická obydlí však na místech často přetrvala dodnes a tradice okrasných samotářů v parcích zcela nevymizela. Někteří badatelé označují za jejich duchovní nástupce sádrové zahradní trpaslíky. Tito malí mužíčci s fajfkou v puse a červenou čepičkou na hlavě nicméně symbolizují především hravost a veselí a nejsou na rozdíl od svých předchůdců spojováni s duchovnem.