Éra baroka představovala zlatý věk poustevníků v Čechách

Poustevnictví se v českých zemích těší dlouhé tradici. Jak hluboko sahají jeho kořeny, se dnes dozvíme už jen stěží. Legendami bývá za prvního poustevníka v Čechách označován svatý Ivan, jenž se údajně ukrýval v lesích poblíž dnešní obce Svatý Jan pod Skalou v 9. století. Mezi českými svatými ovšem nejde zdaleka o jediného reprezentanta eremitů. Osamělý asketický život vedl také svatý Prokop, stejně jako jeho současník svatý Vintíř. Nicméně právě Ivan byl v barokním období považován za hlavního ochránce a přímluvce poustevníků.

Druhý život světce

Stoupající zájem o postavu svatého Ivana lze vysledovat již v předbělohorských Čechách. V 80. letech 16. století se údajně podařilo nalézt jeho ostatky a roku 1598 uskutečnili pražští jezuité první pouť k jeho hrobu. Jejich příkladu poté následovaly početné zástupy věřících, takže krátce před třicetiletou válkou a v prvních letech konfliktu se Svatý Jan pod Skalou řadil mezi nejnavštěvovanější poutní místa v Čechách. Mezi poutníky dokonce nechyběli ani čeští panovníci; úctu svatému Ivanovi prokázal císař Matyáš ( 1611–1619), Ferdinand II. ( 1619–1637) i Ferdinand III. ( 1637–1657).

Vlivným podporovatelem svatoivanského kultu se stal Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka, pozdější královéhradecký biskup a pražský arcibiskup. Sobek působil od roku 1649 jako opat pražského staroměstského benediktinského kláštera a od roku 1652 také jako opat benediktinů ve Svatém Janu pod Skalou. Právě díky němu začal být nad hrobem svatého Ivana budován raně barokní chrám podle plánů slavného italského stavitele Carla Luraga (položení základního kamene v roce 1657 se dokonce zúčastnil sám císař Leopold I.). Sobek v roce 1656 umožnil i vydání spisu o světcově životě. Že sílící kult „prvního poustevníka v Čechách“ také výrazným způsobem ovlivnil barokní poustevnictví u nás, asi není třeba více zdůrazňovat. Zvláště když byl sv. Ivan uctíván jako jeden z českých zemských patronů.

Ze života askety

Poustevníci v Čechách nebyli už od raného středověku ničím výjimečným. Husitské války a následující éra ovšem rozvoji tohoto způsobu života příliš nepřály, ačkoli ani tehdy u nás eremité zcela nevymizeli. Rozkvět poustevnictví v českých zemích ovšem nastal teprve v souvislosti s pobělohorskou rekatolizací. Život barokního poustevníka měl být naplněn modlitbami, rozjímáním, posty a nejrůznějšími skutky kajícnosti. Kromě toho tito samotáři často pečovali o svěřenou kapli či kostel, mnohdy nacházející se na osamělém místě. Svatyni měli ráno otevírat a večer zase zavírat, dbát o její stav, udržovat čistotu v interiéru, zdobit oltáře, případně zvonit v danou dobu. Poustevníci tak leckde zastávali funkci kostelníka, zvoníka a hlídače. 

Kromě toho si ještě dále přivydělávali například vyráběním a prodejem růženců, svíček či svatých obrázků. Tradičně se věnovali také bylinkářství a přírodnímu léčitelství. Mohli se však zabývat i osobitější činností, kupříkladu knihvazačstvím, hodinářstvím, dokonce i výrobou optických přístrojů. Jako ochránci osamocených staveb a tvůrci výrobků s náboženskou tematikou byli poustevníci usazováni zejména na poutních místech, kterých v časech protireformace vzniklo jako hub po dešti.

Podpora mocných

Barokní eremitáže zakládala a jejich obyvatele následně vydržovala především šlechta. V tomto ohledu vynikal zejména František Antonín Špork, na jehož panstvích bychom napočítali celkem deset pousteven. Mecenášství tohoto aristokrata do dnešních dní připomíná například výklenková kaple svatého Václava se sochami dvou andělů po stranách, jež se nachází poblíž Lysé nad Labem. Jedná se o skromný pozůstatek kdysi velkolepého areálu zahrnujícího domek poustevníka, rozsáhlé okrasné i užitkové zahrady, panský letohrádek, dokonce i vodní mlýn. Obydlí poustevníků se však mohla nacházet na nejrozmanitějších místech. Stála na lesních samotách, ale také třeba na vysokých a obtížně přístupných skalách a kopcích. Přitažlivá byla v tomto ohledu zejména krajina severních a severovýchodních Čech se svými bizarními skalními útvary.

Například Ferdinand Hroznata Kokořovec z Kokořova využil osamoceného pískovcového suku s pozůstatky skalního hradu Sloup, aby jej proměnil ve vskutku impozantní domov poustevníků. Prvním eremitou se zde stal Konstantin, původním povoláním stavitel, který místo upravil pro potřeby poustevníků. Nejznámějším obyvatelem takzvaného Poustevnického kamene byl ovšem Samuel Görner, jehož socha doposud zdobí zdejší vyhlídku. Görner před svým pobytem na Sloupu údajně strávil dlouhých 17 let životem v jeskyni, kde se věnoval výrobě optických pomůcek. Kromě broušení čoček pro brýle a dalekohledy pak po příchodu na Sloup využil i svého někdejšího vzdělání a jako vyučený zahradník začal na tamních terasách pěstovat víno a obilí. Roku 1742 však ze strachu před Prusy odešel do Prahy, později vykonal pouť do Říma a nakonec se usadil na Svaté Hoře u Příbrami. Zde pak Görnerův život ukončili vrahové-lupiči.

Bratrstvo pod ochranou sv. Ivana

Co se organizace poustevníků týče, obvykle se jednalo o členy třetích řádů, převážně františkánů (ačkoli nechybí ani ojedinělé zprávy o zcela odloučených jedincích). Tito lidé se neřídili žádnou společnou řeholí, a proto i denní rutina toho kterého poustevníka byla navýsost individuální. Způsob života konkrétních eremitů si tak mohl vysloužit ostrou kritiku místních, nadto leckdy nechyběly ani spory s duchovními. Dochované jsou i stížnosti, že někteří eremité nepracují a nečiní duchovní cvičení, nýbrž se pouze potulují a žebrají. Postupně tak sílil tlak na jejich sjednocení. 

Ústřední postavou v této záležitosti se stal někdejší učitel a měšťan Antonín Dominik Stoy. Ten v únoru roku 1729 poslal arcibiskupské konzistoři v Praze list ohledně založení nové kongregace. K ustavení kongregace ivanitů dále výraznou měrou přispěl také pražský arcibiskup František Ferdinand Khünburg (1651–1731), nicméně ke schválení jejich řehole došlo až za arcibiskupa Daniela Josefa Mayera z Mayernu (1656–1733). Antonín Dominik Stoy se při formulování pravidel pro ivanity inspiroval v sousedních německých zemích, kde kongregace poustevníků vznikaly z iniciativy biskupů již od přelomu 17. a 18. století. 

Zajímavostí přitom je, že česká statuta měla záměrně 42 kapitol, tedy počet připomínající 42 let, která svatý Ivan podle tradování strávil v pustině. Schválení stanov pro zakladatele ivanitů ovšem neznamenalo dosažení vysněné mety, spíše naopak. Stoyovým ambiciózním přáním kupříkladu bylo, aby do kongregace povinně vstoupili všichni poustevníci v pražské arcidiecézi; jinak by o svou poustevnu přišli. Každý eremita měl navíc žít výlučně v poustevně fundované některou vrchností (stanovy ivanitů přímo zakazovaly žebrání). Uvést tyto požadavky v život se však nikdy zcela nepodařilo. 

Jak již bylo naznačeno výše, jednalo se o diecézní kongregaci, která byla podřízena pražskému arcibiskupovi (zatímco kupříkladu moravští eremité nebyli sdruženi v žádném zvláštním společenství). Při obláčce měl každý člen kongregace získat kromě ivanitského hábitu hřebíčkové barvy také nové jméno, skládající se ze jména některého z takzvaných otců pouště a přídomku „od Panny Marie“ (sám Stoy se například podepisoval „Pavel od Panny Marie“). Následně dotyčného čekal roční noviciát a po něm složení řeholních slibů, přičemž tři obvyklé (chudoba, čistota, poslušnost) doplňoval ještě závazek života o samotě. Začlenění poustevníka do kongregace s sebou mimo jiné přinášelo „hrozbu“ možné vizitace, které prováděl vicekomisař neboli vizitátor. Komisařem pak měl být duchovní (jinak byli ivanité téměř výlučně laikové), který nebyl členem kongregace.

Soumrak poustevnictví v Čechách

Temná mračna se nad následovníky sv. Ivana začala stahovat od počátku 70. let 18. století. Na základě dvorního dekretu z roku 1771 začaly být shromažďovány informace o jednotlivých ivanitech, o jejich obživě, právním postavením atp. Tehdy byl také vydán zákaz přijímání nových členů, s jehož uplatňováním si však nikdo příliš hlavu nelámal. Definitivní tečku za příběhem kongregace ivanitů pak učinil císař Josef II. ( 1780–1790), když dekretem z 12. ledna 1782 zcela zakázal poustevnický život v Čechách. Ivanité tehdy mohli vstoupit do některého povoleného řádu jako laici, živit se řemeslem, případně sloužit jako kostelníci či hrobníci. 

A co se dosavadních obydlí poustevníků týče, zubu času obvykle nikterak dlouho neodolávala. Jedinou výjimku v tomto ohledu u nás představuje unikátně dochovaná eremitáž v Teplicích nad Metují. S osamělými askety se sice můžeme setkat i později (respektive dodnes), jedná se však o ojedinělé případy. Zlatý věk poustevníků v Čechách představovala éra baroka.