Turci před branami: Jak vypadalo obléhání Vídně v roce 1683?

Na konci 17. století byla habsburská říše, kde vládl císař Leopold I., zaměstnána především zastavením expanze Francie Ludvíka XIV. na Rýně a byla ochotna na svých východních hranicích k ústupkům výměnou za klid zbraní. Tuto „ochotu“ si ovšem sbor poradců vládnoucího sultána Mehmeda IV. vyložil jako habsburskou slabost. Sultán se rozhodl využít vhodné chvíle a zahájit velké tažení s  cílem dobýt Vídeň, označovanou Turky jako „Zlaté jablko“.

Tažení začalo

Zpráva o tureckém postupu, byť ne zcela nečekaná, vyvolala ve Vídni zděšení. Leopold I. opustil se svým dvorem město a přesunul se do Pasova. K obraně Vídně ponechal 11 000 mužů řadové pěchoty pod velením hraběte von Starhemberga, posílených o 5 000 dobrovolníků z řad měšťanů. Vídeň měla nové opevnění, ale bylo zřejmé, že v konfrontaci s celou osmanskou mocí může odolávat pouze dočasně. 

Klíčovým faktorem se proto stala pomoc zvenčí. Habsburské oddíly, kterým velel vévoda Karel Lotrinský, byly slabé na to, aby se samy pokusily porazit  turecké vojsko, proto čekaly na posily z německých států a také z Polska, s odvoláním na smlouvu o vzájemné pomoci v případě tureckého útoku na Krakov či Vídeň, uzavřenou mezi císařem Leopoldem I. a polským králem Janem III. Sobieskim.  

Obležená Vídeň

Dne 14. července 1683 přitáhli Turci k hlavnímu městu a vyzvali posádku ke kapitulaci, což von Starhemberg odmítl. Ihned po zahájení obléhání začali turečtí minéři hloubit složitý systém zákopů, které je měly územím nikoho dovést k vídeňským hradbám a tam položit podzemní miny. Hradby však nebylo možné tak lehce vyřadit, neboť tehdejší moderní opevnění již s tímto způsobem dobývání počítalo a zesílené pevnostní stěny nešlo při použití tehdejšího střelného prachu rozbít jedním výbuchem.

Škody na opevnění se však již stávaly kritickými. Za výbuchy min následovaly okamžité zteče turecké pěchoty, které se za využití ručně vrhaných zápalných granátů podařilo opakovaně proniknout přes příkopy až na hlavní linii vídeňských hradeb. Všechny útoky však obránci v bojích muže proti muži nakonec odrazili, ovšem za cenu těžkých ztrát. Po osmi týdnech začínala být situace obránců tísnivá... 

Zatím se sice dařilo hasit požáry vzniklé tureckými zápalnými střelami a k přežití zatím stačily omezené zásoby jídla, ale těžkou ránu, která podlomila morálku, jim zasadila epidemie úplavice. Ta kácela i zdravé muže účinněji než turecké šavle a šrapnely, vojáci postižení těžkými vodnatými průjmy nebyli schopni udržet zbraň a řady obránců nebezpečně řídly. Počátkem září již činil počet bojeschopných mužů na hradbách Vídně asi 4 000 a osud města visel na vlásku.

Rozhodující bitva

Na levém břehu Dunaje se mezitím scházela pomoc k vysvobození Vídně. Základ tvořily vlastní císařské oddíly, k tomu se postupně připojovala vojska dalších německých států a nakonec polská armáda pod velením samotného krále Jana III. Sobieského. U Tullnu překročila spojenecká vojska v počtu asi 67 000 mužů Dunaj a pod velením polského krále zahájila postup na pomoc těžce zkoušené Vídni. Vlevo podél řeky postupovali habsburští vojáci, ve středu sestavy jednotky německých spojenců a pravé křídlo tvořila polská vojska. V této chvíli již Kara Mustafa pochopil hrozící nebezpečí, ale stále věřil, že dobude Vídeň před příchodem spojeneckých vojsk.

Polský úspěch

Mezitím spojené armády udeřily. První boje bitvy, která se nazývá u Kahlenbergu, začaly 12. září 1683 na levém křídle sestavy u habsburských vojáků, k útoku se postupně připojily německé jednotky ve středu uskupení a společně pomalu zatlačovaly osmanské voje. Odpoledne se připojily i polské jízdní korouhve, které musely překonat kopcovité převýšení a až na rovině před Vídní se rozvinuly do útoku.

Klíčovou roli hrála těžká polská jízda v kyrysech a s vlajícími péry na zádech. Úder 14 000 mužů polské kavalerie představoval jeden z největších jízdních útoků v dějinách válek a jeho dopad byl pro Turky zdrcující. Osmanské obranné linie byly prolomeny a polská jízda v jediném náporu vnikla přímo do tureckého ležení a tím i do zad vojsk obléhajících Vídeň. 

TIP: Turci u Vídně: Jak pomohli čeští vojáci v obraně města?

V táboře vypukl zmatek, který nezvládly ani útvary elitních janičářů, otočené náhle od hradeb města proti novému útočníkovi. Jejich odpor však umožnil velkovezírovi vydat rozkaz ke zrušení obléhání a k ústupu. Jádro osmanské armády se ve zmatku, ne však v panice, stáhlo. Bitva o Vídeň byla rozhodnuta během několika hodin a polský král se stal hrdinou dne.