Tři rozdílné koncepce: Francouzští, britští a němečtí pěšáci v bitvě o Francii (2)

Jatka na západní frontě první světové války znamenala pro britskou armádu strašlivý šok, ale jejich meziválečná doktrína se od té francouzské dramaticky lišila. V mírových časech nechali vojenskou službu dobrovolnou a jádro armády představoval profesionální sbor, jenž měl za úkol „policejní“ akce v koloniích britského impéria. Rozsáhlejší válku na kontinentě generální štáb sice nevylučoval, ale předpokládal, že se bude podobat té z let 1914–1918. Lze říci, že britské ozbrojené síly 20. a 30. let téměř dokonale ilustrovaly úsloví, že se generálové vesměs připravují na minulou válku.

Předchozí část: Tři rozdílné koncepce: Francouzští, britští a němečtí pěšáci v bitvě o Francii (1)

Pokusy s motorizací

Velká Británie disponovala velmi vyspělým strojírenským průmyslem, jenž dokázal zajistit obrněná vozidla, automobily i další mechanizované prostředky, s nimiž tudíž britští vojáci nasbírali dostatek zkušeností. S tím ale kontrastovaly diskuse o správném uplatnění „motorů“. Sice se ozývali vizionáři jako John Fuller či Basil Liddell Hart, kteří pokládali vozidla za cestu k vítězství, ale silné slovo dosud měli i tradicionalisté hájící klasickou roli pěchoty a jízdy. Ostatně ani Fuller a Hart se úplně neshodovali, jelikož ten první nekompromisně sázel na dominanci tanků, kdežto druhý prosazoval vyváženou spolupráci obrněnců a mobilní pěchoty.

Britská armáda tedy provedla řadu experimentů s motorizací, ale s dosti proměnlivými výsledky, které konzervativce ve velení nepřesvědčily. Ti se nakonec rozhodli pro kompromis, který ale řešil málo. Každá pěší četa dostala nákladní automobil, který měl sloužit k přepravě vybavení a podpůrných zbraní, zvláště minometů, avšak samotní vojáci se museli standardně přesouvat pěšky. Vznikaly sice i vyšší motorizované jednotky, ale ty tvořily jen menšinu a často v nich sloužil spíš druhořadý personál.

Neefektivní výběr důstojníků 

Vedle onoho skutečně kvalitního profesionálního jádra britské ozbrojené síly zahrnovaly také takzvanou Teritoriální armádu, která působila jen na domovských ostrovech. Tvořili ji především záložníci, jejichž služba v mírových časech čítala jedno delší letní a čtveřici víkendových cvičení ve zbytku roku. Důstojnický sbor se skládal převážně z profesionálů, avšak většinou ne tak schopných jako ti v onom „expedičním“ jádru armády, které slibovalo lepší kariéru. 

Ostatně celý přístup k důstojníkům se dá označit za jeden z největších nedostatků meziválečné britské armády. Ta se někdy popisuje jako vyhraněná „třídní“ instituce, jelikož její důstojníci pocházeli téměř výlučně z vyšších vrstev společnosti. Klišé v podstatě odpovídá skutečnosti, protože výběr důstojníků se dlouho neodehrával na bázi testů dovedností a zkušeností, nýbrž jen podle rozhodnutí komise, kterou tvořili další místní velitelé. 

Rozmanitá výzbroj

Noví důstojníci často neměli zkušenosti a před válkou jen okolo 5 % z nich pocházelo z dobrovolně sloužících mužů. Jinými slovy, šance na kariérní postup v tehdejší britské armádě zůstávaly minimální. Souviselo to i s faktem, že vysocí britští velitelé měli sklon řídit téměř všechno, jelikož tvrdili, že muži přímo na frontě postrádají celkový obraz situace. Žádalo se precizní plnění rozkazů, nikoliv iniciativa.

TIP: Tajná zbraň britského impéria: Když byl čaj důležitější než munice

Britská pěchota trpěla i slabinami v oblasti radiostanic a podpůrných zbraní. Vysílaček měla málo a šlo o nespolehlivé typy, britské minomety srážela enormní hmotnost a slavný kulomet Bren nedokázal (přestože nepochybně šlo o velice kvalitní konstrukci) zastat úlohu univerzálního zbraně. Naopak mezi nejsilnější stránky britské pěchoty patřil velký počet protitankových pušek Boys – tuto na konci 30. let ještě dosti účinnou zbraň obdrželo každé pěší družstvo.

Dokončení: Tři rozdílné koncepce: Francouzští, britští a němečtí pěšáci v bitvě o Francii (3)