Pěchotní tank Valentine: Nejpočetnější britský obrněnec 2. světové války

Obrněnec Valentine navrhla v rámci soukromé iniciativy firma Vickers-Armstrong. Tloušťkou pancíře a výzbrojí se řadil mezi tanky označované ve Velké Británii jako pěchotní, ale výkonností se blížil tanku bitevnímu. Ministerstvo války projekt schválilo v dubnu 1939 a již v červenci objednalo sériovou výrobu 275 kusů.

Výroba v Anglii i Kanadě

První sériová vozidla sjela z výrobní linky v květnu 1940 a po absolvování zkoušek byl typ přijat do výzbroje britské armády. Počáteční produkce firmy Vickers-Armstrong činila deset strojů Valentine měsíčně, postupem času vzrostla na 45 kusů. Kromě toho byla jeho výroba zahájena v dalších dvou britských podnicích a také v Kanadě. Do roku 1944, kdy sériová výroba končila, vzniklo ve Velké Británii 6 855 kusů, dalších 1 420 (někdy se uvádí 1 450) exemplářů bylo zkompletováno v Kanadě.

Tank Valentine se vyráběl v celé řadě variant, které se lišily typem pohonné jednotky, výzbrojí a dalším vybavením, například radiostanicí, dodatečnými (vnějšími) palivovými nádržemi apod. Kromě toho na bázi tohoto obrněnce vznikla celá řada speciálních vozidel, například odminovací Valentine Snake, obojživelný Valentine DD, nosič světlometu Valentine CDL a další. Pojezdové ústrojí tanku využívala také samohybná děla Archer a Bishop.

S naftovým motorem na přání Sovětů

Nejméně 2 700 kusů odešlo v rámci Zákona o půjčce a pronájmu do SSSR. Rudá armáda zařadila do své výzbroje téměř všechny tanky Valentine vyrobené v Kanadě a na přání Sovětů kanadské stroje poháněl vznětový motor. Tato modifikace se ukázala být natolik zdařilá, že do pozdějších verzí vyráběných ve Velké Británii se rovněž montovaly diesely.

Vývojem prošla také výzbroj. Zatímco první typy disponovaly kanónem ráže 40 mm, Valentine VIII měl jako hlavní zbraň dělo ráže 57 mm a Valentine X 75mm zbraň. V SSSR některé tyto obrněnce získaly kanón ráže 76,2 mm. Jeden z hlavních nedostatků těchto tanků ale představovala příliš malá věž.

Osádku verze Valentine I tvořili tři muži, z nichž dva – velitel a střelec – měli bojové stanoviště ve věži. Později se osádka rozrostla o nabíječe, což uvolnilo ruce veliteli, který se mohl lépe soustředit na obsluhu radiostanice. Když dostaly tanky Valentine děla vyšší ráže, prostor uvnitř věže se zmenšil natolik, že se osádka musela obejít bez čtvrtého člena. Naopak jednou z oceňovaných předností byla relativně nízká silueta vozidla.

20 let v aktivní službě

Bojový křest absolvoval tank v listopadu 1941 na severoafrickém bojišti během operace Crusader (prolomení blokády Tobruku). Do bojů v Evropě po spojeneckém vylodění v Normandii se zapojilo jen málo Valentinů přestavěných na velitelská vozidla jednotek vyzbrojených stíhači tanků Archer. Stroje novozélandské armády zasáhly do bojů v jihozápadním Tichomoří ještě v květnu 1945 a sovětské modely Valentine poprvé válčily v bitvě u Moskvy a v první linii se udržely až do května 1945.

TIP: Britská Matilda II: Obávaný protivník Němců v Africe

Se spojeneckým vítězstvím v druhé světové válce operační kariéra těchto obrněnců neskončila. Nový Zéland vyřadil poslední z nich v roce 1955, poslední doložené bojové vystoupení typu se odehrálo v roce 1960 na Kypru: pravděpodobně pouze jediný Valentine s demontovanou věží, kterou nahradilo improvizované pancéřování chránící střelce z kulometu Bren, se během etnicky motivovaného konfliktu angažoval na řecké straně a později byl zařazen do výzbroje Kyperské národní gardy (řeckokyperské armády).