Trestná výprava: Římské legie dorazily až do oblasti dnešní Moravy

Náš středoevropský prostor byl vždy křižovatkou nejrůznějších etnik a kultur. Fungovala tu dlouhá tradice obchodních a kulturních styků Keltů s antickým světem, římská moc však byla daleko. S pádem keltské civilizace tyto styky neustaly, ale už to nebyli pouze obchodníci, kteří do barbarika za pomyslnou hranicí řek Dunaje a Rýna pronikali. Kolem přelomu letopočtu začali do světa germánských kmenů, které po Keltech převzaly otěže vlády, pronikat také římské legie, šířící a naplňující ideu pax romana (římského míru). Ta udávala směr zahraniční politice císaře Augusta a kultivace světa barbarských Germánů se přímo nabízela.

Za větší slávu Říma

Plán expanze prvního římského císaře Octaviana Augusta počítal s posunutím římské hranice dále na sever, k Dunaji z jihu a k Labi od západu. Důsledně realizovaný plán přinesl své ovoce v podobě podmanění Moesie, Norica, Raetie a Pannonie, kde později vznikly nové římské provincie. V letech 14 až 9 před Kristem pak vojevůdce Drusus vedl další expanzi, vstoupil na území Cherusků a překročil Labe. Římská moc se zdála být nezadržitelná.

Pravděpodobně v této době přišel k Markomanům jejich nový král Marobud, který Markomany odvedl kolem roku 8 př. n. l. z dosahu římských mečů do země dobře chráněné hradbou hor – české kotliny. Vojevůdce Drusus zemřel a velení nad dalšími bojovými operacemi převzal jeho bratr, pozdější císař Tiberius a patrně první římský vojevůdce, který měl vkročit na Moravu.

Obávaný král Marobud

S Římem udržoval Marobud přátelské styky a do svého sídla v srdci bývalé keltské země Boiohaema pozval římské kupce, kteří do barbarika přiváželi vzácné zboží – látky, bronzové nádoby, šperky, zbraně či víno. I Germáni měli co nabídnout, a tak na jih putovaly vozy naložené kožešinami, voskem, obilovinami a zejména otroky, kteří zajímali Římany nejvíce. Nikdo na sever od Alp se Markomanům nevyrovnal. A v tom byl právě ten problém.

Vzestup svobodné říše germánských kmenů, blízkost římským hranicím i Marobudova nezávislá politika, nikoliv loajálně prořímská, vzbuzovaly u Římanů strach. Římská ultimáta Marobud nevyslyšel, pranic se mu totiž nelíbilo, že by se jeho Germáni měli stát součástí římské provincie a tvořit Římu hráz proti kmenům ze severu.

Pokus zlomit vůli Markomanů silou a přimět je, aby se podvolili, přišel osm zim před smrtí císaře Augusta. Tehdy se shromáždilo silné vojsko, složené z pomocných sborů dvanácti legií. Římané zvolili vskutku dobrou strategii, jak Markomany srazit na kolena. Chtěli je sevřít do kleští z východu i západu. Z Carnunta v Pannonii pochodoval sám Tiberius se sedmi legiemi a z Mogontiaca (dnešní Mohuče) táhl Sentius Saturninus v čele pěti legií.

Barbaři pod útokem legií

Velleius Paterculus, přímý účastník událostí, vypráví, že Marobud ozbrojené střety nevyvolával, „ale dával najevo, že v případě napadení má více než dost sil a je odhodlán postavit se na odpor. Na tohoto muže a na tuto oblast se Tiberius Caesar rozhodl zaútočit (…). Caesar již dokončil přípravy v zimním táboře u Dunaje a posunul své vojsko, takže nebyl vzdálen od prvních pozic nepřítele více než pět dní pochodu (…). Ale v tom se celá Pannonie, zvlčilá, protože si užívala výhod dlouhého míru, a plná sil, domluvila na společném plánu s Dalmácií a se všemi kmeny v té oblasti a chopila se zbraní“.

Bylo třeba neprodleně zasáhnout proti rozsáhlému povstání, a tak sešlo z tažení proti Marobudovi. Je pravděpodobné, že vojsko vedené Tiberiem z Carnunta vkročilo na Moravu, a vzhledem k tomu, že bylo římskou praxí stavět během pochodu tábor pro bezpečné přenocování, dá se taková činnost předpokládat i na Moravě. Kde? To samozřejmě nevíme, žádný krátkodobý tábor z tohoto období nebyl na našem území dosud doložen. Nelze však vyloučit, že během Tiberiova tažení roku 6 byla poprvé využita lokalita Hradisko u Mušova, která je velmi dobře strategicky situovaná, ale přesvědčivé doklady o tom nemáme, na rozdíl od osídlení z konce 2. století v době markomanských válek.

Povstání barbarů

Válka v Pannonii trvala čtyři roky a vyžádala si nasazení většiny legií, které operovaly v Germánii. Markomani zůstali stranou, silní a nepodrobeni. A do toho přišlo zničení tří římských legií v Teutoburském lese roku 9, které vyneslo na výsluní cheruského náčelníka Arminia a ukončilo římský sen o vytvoření provincie Germania. Ve stejné době tak měl Řím v Germánii dva rivaly. Jedním byl Marobud a druhým Arminius, který se pokusil z porážky legií vytěžit maximum a získat Marobuda jako spojence proti Římu. Marobud však ctil dohody a zachoval ve sporu neutralitu, čímž se vyhnul možné římské odvetě. Tu o několik let později spustil vojevůdce Germanicus a jen přízní osudu se po dvou drtivých porážkách podařilo Arminiovi vyváznout. 

Arminius potřeboval nutně spojence, neboť u mnoha Cherusků upadl v nemilost a Marobud byl jeho největším konkurentem. Aby oslabil Marobudovu pozici a přitáhl k sobě další spojence, začal Marobuda očerňovat jako zrádce svobodných kmenů. Podařilo se mu zlákat Langobardy a Semnony, kteří dosud byli ve svazku s Markomany. K nevyhnutelnému střetu došlo roku 17. 

Boj byl vyrovnaný. Všichni čekali novou bitvu, která by rozhodla, ale Marobud takticky přeložil svůj tábor na návrší, kde se chtěl přeskupit. To Arminius považoval za uznání porážky a patrně to tak pochopili i Marobudovi spojenci, neboť se k Arminiovi připojili Hermunduři a Gótové. Aktuální poměr sil nedával Marobudovi jinou možnost, „ustoupil do území Markomanů a poslal vyslance k Tiberiovi s prosbou o pomoc. Dostal odpověď, že se neprávem dovolává římských zbraní proti Cheruskům, když Římany v boji proti témuž nepříteli nijak nepodporoval,“ dokládá Tacitus.

Rok převratů

Marobud pochopil, že vzájemné soupeření mezi germánskými kmeny Římanům vyhovuje a smlouvou, kterou spolu uzavřeli, si Římané jen koupili čas. Nebylo v zájmu Říma, aby za severní hranicí kvetlo nezávislé království, které by mohlo ohrozit jeho velmocenské plány. A tehdy se chopil příležitosti jistý Katualda, vtrhl na Marobudovo území a silou i úplatky převzal roku 18 vládu. Marobud neztrácel naději a vypravil se na jih, aby požádal o pomoc císaře Tiberia. Pro něj ale věc za římskou hranicí skončila, a tak Marobud zůstal v italské Ravenně, kde žil sice důstojně, ale pod stálým dohledem ještě 18 let.

Katualda se ze svého úspěchu dlouho netěšil. Už roku 19 byl sám poražen, vyhnán a nahrazen Vibiliem z kmene Hermundurů. Jenomže i Vibilius se jevil Římanům příliš nezávislý, a tak se s pomocí Kvádů zbavili i jeho.

Kvádové se nazývali příslušníci germánského kmene, který se přibližně ve stejné době jako Markomani usadil ve střední Evropě, konkrétně v oblasti dnešní jižní Moravy, jihozápadního Slovenska a Dolního Rakouska severně od Dunaje. Zde, v blízkosti římské Pannonie, se Kvádové dostali do římské sféry vlivu, což se projevilo poté, kdy se Marobud a Katualda stali doživotními formálními hosty Říma. Jak píše Tacitus, „barbaři, kteří je oba provázeli, byli usazeni za Danubiem (Dunaj) mezi řekami Marus (Moravou) a Cusus (Váhem), aby nebouřili klidné provincie, kdyby byli mezi ně přimíšeni, a dostali za krále Vannia z kmene Kvádů“. 

Vanniovo království

Když Marobud a po něm Katualda opouštěli své království, neodcházeli sami. Markomani, kteří jim zůstali věrní, odešli s nimi. O ně však Řím neměl zájem. Proto je vojevůdce Drusus přesídlil na Moravu, blíže římskému dohledu a svěřil je pod vládu loajálního kvádského krále Vannia. Tak vzniklo Vanniovo království, první klientský stát severně od Dunaje, a tedy i na našem území.

Morava se stala součástí nového mocenského centra, které se z Marobudových Čech přelilo na Vanniovu Moravu. Dalších zhruba 30 let vládl Vannius, nejprve prý svými krajany oblíben, později ale upadl v nemilost. Z Tacitova vyprávění vyplývá, že ostatním germánským kmenům (Hermundurům a Lugiům) mohla vadit Vanniova poplatnost Římu, ale zároveň je lákalo bohatství, které během své vlády shromáždil. Na scéně se opět objevil hermundurský král Vibilius, který se spojil s Vangiem a Sidem, syny Vanniovy sestry, a společně postavili silné vojsko. Vývoj událostí sledovali i Římané, císař Claudius se nechtěl do půtek mezi barbary vměšovat, ale pokud by byl Vannius poražen, nabídl mu azyl. Napsal také správci Pannonie, „aby soustředil jednu legii a pomocné sbory, sebrané přímo z provincie, na břehu Dunaje k ochraně poraženým a pro postrach vítězům, aby nepohrdli vítězstvím a nerušili náš mír“.

Vannius čelil značné přesile, a tak se rozhodl bránit v pevnostech a válku protahovat. Bohužel, sarmatští Iazygové, kteří ve Vanniově vojsku tvořili jízdu, byli uvyklí volnému pohybu a obležení se jim příčilo. To nakonec zapříčinilo bitvu, v níž byl Vannius roku 50 poražen. On i jeho družina se pak usadili v římské Pannonii a vlády nad Kvády a Markomany se ujali bratři Vangio a Sido. Tacitus uvádí, že oba Římu „osvědčovali mimořádnou věrnost“, avšak mezi svými Germány oblíbeni nebyli.

Bojůvky císaře Domitiana

Další události pak známe až po 30 letech, kdy se opět objevily zprávy o dění na římské dunajské hranici. V osmdesátých letech 1. století došlo k válečným operacím na Dunaji, neboť měl císař Domitianus potíže s Decebalovými Dáky. Proto požádal o pomoc zadunajské Markomany a Kvády, ti však odmítli. Domitianovi se nakonec podařilo s Dáky sjednat příměří, následně se roku 89 obrátil proti Markomanům a Kvádům a vpadl za Dunaj.

Konkrétnější zprávy o průběhu těchto válečných akcí nemáme, ale víme, že Římané byli poraženi a stáhli se zpět. O Markomanech se opět dozvídáme po třech letech, kdy napadli sousední Lugie. Ti žádali o pomoc Řím, ale dostali ji jen nepatrně. Nicméně i to popudilo Markomany, kteří společně se Sarmaty vpadli do Pannonie a rozdrtili jednu římskou legii. Následná odvetná římská akce přiměla Germány vrátit se za Dunaj. 

Domitianovy nepříliš úspěšné bojůvky, vydávané v Římě za velký triumf, představovaly krátkou válečnou epizodu v jinak poměrně dlouhém období klidu, kdy se rozvíjely vztahy mezi Římany a Germány, kvetl vzájemný obchod a přes hranici proudilo zboží, lidé i myšlenky.

Prolomení hranice

Období klidu trvalo pravděpodobně i za vlády dalších císařů, kterým říkáme adoptivní. Sestercius (římská mince) Antonina Pia s nápisem REX QUADIS DATUS (Král dán Kvádům) svědčí o klientských vztazích Kvádů vůči Římanům, kteří si patrně podrželi kontrolu nad děním za Dunajem. Dnešní Morava tak spadala i ve 2. století do římské sféry vlivu a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo změnit. I Marcus Aurelius, který nastoupil na trůn roku 161 (do roku 169 jako spoluvládce Lucia Vera), si přál vládnout v míru, avšak nebylo mu to dopřáno. Psal se rok 166, když „šest tisíc Langobardů a Obiů překročilo Ister (…). Rovněž mnozí Germáni zpoza Rýna postoupili do Itálie a Římanům způsobili četné škody“. Tak začalo vleklé období markomanských válek, které vedl císař Marcus Aurelius bezmála patnáct let s barbarskými kmeny na dunajské hranici i hluboko za ní.

Co se stalo? Kmeny ze severu Evropy, zejména Gótové, se daly do pohybu, čímž spustily lavinu stěhování dalších kmenů. To byl i případ Markomanů a Kvádů, kteří se pod nečekaným tlakem spolu s dalšími převalili přes římskou hranici. Teprve o dva roky později je Římané zastavili, přešli do ofenzivy a postoupili za Alpy, aby „zařídili vše potřebné k obraně Itálie a Illyrika“. A tak přitáhli do Carnunta, centra provincie Pannonia Superior v dnešním Rakousku. Teprve přítomnost silné římské armády přiměla barbary stáhnout se. V souvislosti s první invazí barbarů se dozvídáme o jistém Ballomariovi, králi Markomanů, který byl hlavním vyjednavačem za barbarskou stranu. Po téměř sto letech je to první významnější zmínka o Markomanech.

Nouzový stav

Nedlouho po prvním vpádu následovala nečekaná, mnohem větší a drtivější invaze. „Proti Římu se spojily všechny kmeny od illyrského pomezí až do Galie – Markomani, Naristové, Hermunduři a Kvádové, Svébové, Sarmati, Lakringové a Burové (...). S velkým osobním úsilím přemohl tehdy (císař) nejdivočejší kmeny, přičemž ho napodobovali vojáci, velitelé vojska i praefekti praetoria,“ vypráví Iulius Capitolinus. Markomanský náčelník Ballomarios, jenž stanul v čele koalice germánských kmenů, se nedaleko významné pevnosti Carnuntum střetl s dvacetitisícovou římskou armádou a zničil ji. Nyní Markomanům a jejich spojencům nestálo nic v cestě. Pleněním byly těžce postiženy provincie Raetia, Noricum i Pannonia. Markomani pronikli až do severní Itálie, kde vypálili město Opitergium (Oderzo) a oblehli Aquileiu. Sevření se pokusil uvolnit pretoriánský prefekt Furius Victorinus, jeho armáda však byla poražena a on zabit. V římských ulicích zavládla panika. Císař musel rázně zasáhnout.

S obrovskou armádou se Marcus Aurelius přesunul k Dunaji, kde posílil římskou říční flotilu a za svůj hlavní tábor zvolil Carnuntum. Roku 171 bylo římské území zbaveno nájezdníků a císař přešel od války k diplomacii. Někteří barbaři dostali zaplaceno, jiní hledali pod ochranou Říma bezpečí a bylo jim povoleno usadit se v provinciích, „Kvádové žádali o mír, který jim byl zaručen, v naději, že se osamostatní od Markomanů a také proto, že mu (císaři) věnovali mnoho koní i dobytka a slíbili mu vydat všechny dezertéry a zajatce“. Když se však Germáni, usídlení poblíž Ravenny, vzbouřili a město na čas obsadili, císař poslal migranty zpátky domů. Cesta k vlastní římské ofenzivě proti Markomanům za Dunajem byla volná.

Podmaněná Germanie

K roku 172 se datuje Aureliovo první tažení za Dunaj, v pramenech uváděné jako expeditio Germanica prima, které trvalo až do roku 175. Markomani se museli sklonit před římskou mocí, ale k ukončení války bylo daleko. Podrobnosti ze samotného tažení neznáme, ale víme, že si císařské legie podmanily vedle Markomanů i jejich spojence Naristy a Kotiny. V tomto roce Marcus Aurelius přijal titul Germanicus a mince ozdobil výmluvný nápis Germania capta (podmaněná Germánie).

Roku 173 se Římané obrátili proti Kvádům a postoupili hluboko do barbarika. Právě tehdy došlo k pozoruhodné události se „zázračným deštěm“, kdy se římský sbor ocitl v obklíčení Kvády na neznámém místě v srdci barbarika. Nečekaná bouře s prudkým deštěm dodala žíznícím Římanům sílu, zatímco barbary zahnala na útěk. Výjev dokumentující událost lze dodnes spatřit v podobě reliéfu na monumentálním sloupu Marka Aurelia. Kvádové se podrobili a císař jim dosadil prořímsky orientovaného krále Furtia. Jenomže už následujícího roku Kvádové příměří porušili, Furtius byl odstraněn a na jeho místo si zvolili na impériu nezávislého Ariogaesa. Císař nového krále neuznal a na jeho dopadení vypsal vysokou odměnu.

Římská invaze na Moravu

Roku 174 se i Kvádové ocitli v područí Říma. Podle běžné římské praxe museli odevzdat rukojmí, postavit pomocné sbory pro římské vojsko a smířit se s usazením okupačních jednotek na svém území. Nyní měl Marcus Aurelius volné ruce k tomu, aby definitivně zlomil sarmatské Iazygy. Tažení, označované jako expeditio Sarmatica, skončilo roku 175 úplným vítězstvím Říma. Jenomže dosažené vítězství nemělo mít dlouhého trvání.

Kvádové ve spojenectví s Markomany znovu povstali a nepokoje zachvátily i východní dunajskou hranici. Marcus Aurelius byl tak nucen zahájit druhou trestnou výpravu (expeditio Germanica secunda). V srpnu 178 jej opět nalézáme v Carnuntu, odkud řídil mohutnou ofenzivu za Dunajem. Právě tehdy došlo k masivnímu průniku římského vojska na území Moravy s cílem jednou provždy vyřešit problém s Markomany. To se sice dočasně podařilo, jenže už roku 180 Marcus Aurelius zemřel a jeho nástupce Commodus se rozhodl Moravu opustit.