Tradiční čínská medicína: Tisícileté kořeny čínské medicíny sahají jen 70 let nazpět

Dozvuky módní vlny 70. let 20. století vnímáme ještě dnes. Jak se to má s tradovanými úspěchy čínské tradiční medicíny doopravdy? Zbaví nás akupunktura, cvičení tai-či, vykuřování, aromaterapie, bylinky, výluhy a zvláštní diety všech tělesných a duševních neduhů? Neměli bychom se raději ptát, jaké jsou ve skutečnosti kořeny údajně nepřekonatelné tradiční čínské medicíny?

Problémy v ráji

Jen necelá 2 % čínské populace v roce 1964 žila ve městech, zatímco drtivá většina obyvatel sídlila na venkově. Pro půl miliardy lidí život mezi rýžovými poli znamenal mimo jiné i nedostupnost jakékoliv lékařské péče. Ta byla k dispozici jen ve městech a pouze hrstce vyvolených. Jen na ošetření zmíněných dvou procent obyvatel padl prakticky celý státní lékařský rozpočet. Pro mladou komunistickou velmoc to znamenalo vážný problém. Četná úmrtí narušovala představu stranického ráje a blahobytu. Lidé často umírali z banálních příčin, jež byly ještě před Velkou kulturní revolucí běžně léčeny. 

Lékařem si zaslouží být každý

Předseda komunistické strany Mao Ce-tung se pokusil reformovat zaostalé čínské zdravotnictví už od roku 1949, ale bez valných výsledků. Snaha motivovat kvalifikované lékaře k dobrovolnému odchodu na venkov se minula účinkem, a další úbytek vzdělaných zdravotníků přinesly i následující politické čistky.

Velký kormidelník přišel v polovině sedmdesátých let s radikálním řešením. Místo přesídlení městských lékařů na venkov jednoduše udělal zdravotníky z rolníků. Velký přerod přitom trval jen několik měsíců. Tříměsíční nebo půlroční kurzy v městských nemocnicích a školicích centrech absolvované politicky spolehlivými vesničany daly vzniknout 150 000 „lékařů“ a 350 000 „zdravotníků“. Takový výsledek však zažehnal krizi plynoucí z nedostupné zdravotní péče jen zdánlivě.

Nic než holé ruce

Dlužno dodat, že absolventi těchto kurzů, přezdívaní „Bosí lékaři“, měli na masy vesničanů ohromný uklidňující efekt. A to i přes to, že kromě základní prevence, hygienických doporučení a několika zásad první pomoci neovládali už nic jiného. Část dne věnovali ošetřování nemocných, ale obživu si zajišťovali obděláváním polí a hloubením říčních kanálů.

Později přibližně pětina z nich skutečně vystudovala medicínu a získala reálné lékařské vzdělání. Neprosperující hospodaření však způsobilo další problém čínského zdravotnictví, a to nedostatek léků. Půl milionu Bosých lékařů a 150 000 lékáren žádalo od státu jediné: účinné léky. Nemocných totiž neubývalo, a medikamenty nebyly dostupné.

Rodí se nová Kniha knih

Diktátor, který měl na svědomí desítky milionů mrtvých, byl bezpochyby mužem s invencí. Jeho přičiněním roku 1971 vydal Revoluční výbor pro veřejné zdraví v provincii Hunan nevšední knihu. Její titul zněl Manuál Bosých lékařů. A je skutečnou Knihou knih Číny, protože vyšla v bezpočtu edicí, ale i v mnoha úpravách, jak v cenzurovaných verzích, tak i regionálních rozšířeních. Dodnes najdete tento literární klenot v různých podobách a rozsahu.

Co obsahuje? Kromě základního seznámení s lidskou anatomií úrovně odpovídající středoškolské učebnici i rady o osobní hygieně, základní diagnostice běžných nemocí a asistovaném porodu. Pro soudobé pojetí tradiční čínské medicíny jsou však zásadní další kapitoly.

Chce to jen trochu fantazie

Ty se zabývají domácí výrobou léků. Popisují, jak léčivé rostliny rozpoznat, sbírat a dále upravovat. Především se věnují způsobu jejich podání, které mělo vzbuzovat důvěru pacienta. Nekvalifikovaní lékaři byli prakticky poučeni, jak vhodně nakládat s důvěrou pacientů a jak nahradit nedostupná léčiva přírodní alternativou.

Při jejich výrobě byla Bosým lékařům zcela ponechána volnost, a proto se můžeme setkat s bezpočtem „tradičních“ variant. Jedním ze základních doporučení této mimořádné knihy bylo důkladné seznámení pacientů s faktem, že se jedná o „tradiční medicínu“. V zemi, kde nevěřit Straně a jejím doporučením bylo rouháním a zločinem současně, byl úspěch tohoto mýtu zaručen.

Alternativa si podává ruku s antibiotiky

Pozdější edice Manuálu Bosých lékařů už zahrnovaly obšírnější popisy jednotlivých neduhů a nabízely mimo alternativních postupů i konvenční způsoby. Bylo volbou každého lékaře, zda použije skutečné léky, nebo jen bahenní zábaly, vonné tyčinky či sekret z žab. Léků, tedy alespoň těch „tradičních“, bylo tím pádem již dostatek.

Čína nezůstala v politické izolaci navždy a spolu s příchodem západních lékařů do Pekingu došlo k renesanci této knihy. Američtí, němečtí a francouzští lékaři se v pečlivě zcenzurovaných verzích dozvídali neuvěřitelné věci. Léčba rakoviny pomocí akupunktury? Skutečně dokážete vyléčit tuberkulózu vonnými mastmi? I na tu nejzákeřnější chorobu byla v Manuálu jednoduchá odpověď. 

Cesta do světa otevřena

Tisíce údajně vyléčených se nadšeně hlásily o slovo a blahořečily tradiční čínské medicíně. Společenská atmosféra západní civilizace sedmdesátých let dychtila po všem alternativním a přírodním. A pokud řešení všech neduhů vychází z tisícileté tradice Říše středu, co by ho mohlo překonat?

TIP: Akupunktura: Pravda a mýty o léčivých jehlách

Je však na místě uznat snahám Velkého kormidelníka i jistý kredit. Rozšíření základního povědomí o hygieně, první pomoci, diagnóze neduhů a případně i porodní asistenci dozajista umožnilo ulevit velkému množství lidí, kteří by bez těchto znalostí pravděpodobně zahynuli, nebo se museli potýkat s daleko závažnějšími neduhy.