Nové objevy na planině Nazca: Vědci odkryli stovky nových geoglyfů. Jaký je jejich význam?

V učebnicích a encyklopediích se stále ještě uvádí, že na planině Nazca – jedné z nejsušších lokalit na úpatí And – se nachází kolem čtyř stovek geoglyfů. Původně se přitom vědělo jen o několika z nich, protože na cílený průzkum oblasti docházelo až po roce 2000. Do té doby podávali svědectví o obrazcích pouze pasažéři letadel, která nad lokalitou prolétala. Pomocí moderních metod se nicméně ukázalo, že je planina rytinami doslova posetá: Při prvním systematickém zkoumání jich badatelé napočítali přes 430. Ostatně jen v roce 2004 objevil japonský archeolog Masato Sakai 318 obrazců, a ani zmíněné číslo nemělo být konečné. Loni v září totiž tým vědců z Japonska, Německa, Francie a Spojených států pod Sakaiovým vedením publikoval v odborném časopise PNAS zprávu, že pomocí technologie strojového učení nalezl dalších 303 rytin.

Umělá inteligence, jež dokáže rozpoznávat vzorce v jazyce, hudbě či třeba na fotografiích, umí také mezi stovkami linií v krajině odlišit ty přírodní od uměle vytvořených. Zvládne tudíž nelehký úkol, který je pro lidské oči takřka neproveditelný. Většina čar totiž dosahuje hloubky pouhých deseti až patnácti centimetrů. V průběhu staletí od jejich vzniku je navíc zanesl písek a prach, takže splynuly s okolním povrchem pokrytým červenohnědým oxidem železitým. „Umělá inteligence proces objevování výrazně urychluje,“ tvrdí Sakai.

Stovka ke stovce

Jeho tým spolupracoval na vývoji potřebného programu se společností IBM a následná analýza zahrnula 1 309 snímků. „Umělá inteligence znamená pro archeologii podobný technologický průlom, jakým se stalo letecké snímkování,“ uvádí studie. Tempo objevování se tak zásadně zrychlilo: Zatímco do roku 2004 se dařilo odhalit v průměru 1,5 nového geoglyfu ročně, v následujících šestnácti letech vzrostlo uvedené číslo díky kvalitnější technologii satelitního snímkování téměř na 19 obrazců (viz Starší, než jsme mysleli). Práce Sakaiova týmu však přinesla až šestnáctinásobné zrychlení stávajícího tempa.

Terénní průzkum probíhající od září 2022 do února 2023 si vyžádal 1 440 hodin práce. Počet známých rytin tzv. liniového typu, jež obvykle znázorňují divoká zvířata a rostliny, se s nově objevenými geoglyfy zvýšil na 50. Vedle nich pak víme o dalších 638 reliéfních obrazcích, které nejčastěji zachycují lidské postavy. Dohromady vědci na planině Nazca popsali již více než 700 symbolů a ani uvedené číslo není konečné – umělá inteligence by podle nich mohla odhalit ještě nejméně 240 dosud ukrytých obrazců. 

Na cestě do města 

Ve skupině nejnovějších objevů tvoří většinu reliéfní geoglyfy s průměrnou velikostí kolem devíti metrů, takže se řadí mezi ty menší. Třetina z nich přitom vyobrazuje useknuté hlavy. Sakai se domnívá, že se zmíněný motiv vztahuje k praktikování lidských obětí. Mohlo by se tak jednat o nový vhled do života a rituálů starověkých obyvatel oblasti. Jelikož se mnohé reliéfy nacházejí v blízkosti někdejších poutních cest směřujících do Cahuachi, hlavního náboženského a obřadního centra civilizace Nazca, mohlo jít rovněž o určitý druh ukazatelů.

„Geoglyfy představovaly zastávky pro poutníky. Čárové obrazce je provázely po celé cestě, zatímco ty reliéfní se nacházely přímo vedle stezek,“ líčí Sakai. „Je vysoce pravděpodobné, že se na obřích liniových geoglyfech prováděly rituály před poutí skrz planinu anebo po ní,“ uvádí se dále ve studii. Sakai však nevylučuje ani jiné hypotézy, například že obří obrazce sloužily jako kalendáře, astronomické mapy či coby prostředek k záchytu dešťové vody. Teorií o jejich účelu existuje nespočet, nicméně orientace v čase a v astronomických jevech se dlouho uváděla jako hlavní důvod vzniku rytin. Popsanou myšlenku prosazovala i německá badatelka Maria Reicheová, jež výzkumu planiny zasvětila bezmála celý život. Mimo jiné tak zjistila, že se linie některých obrazců sbíhají v místě, kde v době letního slunovratu na jižní polokouli zapadá slunce.

Ukryto před lidmi

Celková délka všech struktur vyrytých na planině Nazca přesahuje 1 300 kilometrů a rozkládají se na ploše 500 kilometrů čtverečních. Většinu z nich tvoří prosté linie a ta nejdelší měří 370 metrů. Lokalitu proslavila vyobrazení zvířat, kterých však zatím vědci objevili „jen“ necelých sedmdesát, přičemž nejčastěji jde o ptáky. Linie vznikly odstraněním svrchní vrstvy červené zeminy s vysokým obsahem oxidu železitého, pod nímž vykouklo žlutočerné vápenité podloží. V kombinaci s každodenní ranní rosou pak vápno ztuhlo a „obrnilo“ struktury proti erozi.

Zásadní roli v dlouhodobém uchování obrazců ovšem sehrálo suché a bezvětrné klima. Oblast se rozkládá na odlehlé náhorní plošině, takže zůstala stovky let chráněna nejen před rozmary počasí, ale i před okolním světem. Teprve v roce 1553 se o ní ve svých zápiscích zmínil španělský dobyvatel a kronikář Pedro Cieza de León, jenž obrazce rovněž považoval za ukazatele pro poutníky. Na počátku 20. století na ně potom upozornilo jak vojenské letectvo Peru, tak civilní piloti. A v roce 1939 o nich na odborné konferenci promluvil peruánský archeolog Toribio Mejía Xesspe, který zastával názor, že se jednalo o ulice sloužící ke shromažďování davů při náboženských obřadech.

Pohled obrácený k nebi

Skutečně do hloubky prozkoumal obrazce teprve americký historik Paul Kosok z newyorské Long Island University – a přišel také s jejich astronomickou interpretací. V letech 1940–1941 pobýval v Peru kvůli studiu původních zavlažovacích systémů a při jednom z přeletů nad planinou si povšiml obrazce ve tvaru gigantického opeřence. Neušlo mu přitom, že se část jeho linií sbíhá na horizontu v místě, kde na jižní polokouli při zimním slunovratu zapadá slunce.

Jeho kolegyně Reicheová připojila domněnku, že dávní obyvatelé nejprve vytvořili konkrétní obraz v malém měřítku a teprve poté jej překreslili do krajiny v několikanásobném zvětšení. Podle ní tak na planině postupně vznikla starověká hvězdná mapa. Ve své knize Tajemství na poušti badatelka uvádí, že astronomickou orientaci vypozorovala hned u několika obrazců, jejichž konkrétní linie směřují k místu západu Slunce 21. prosince. Jiné pak určují směr k jasné hvězdě nebo hvězdnému uskupení, například k Siriovi či Plejádám. A další probíhají přímo severojižně, přičemž se po obou jejich stranách nacházejí symetricky seskupené linie, jež by mohly dle Reicheové umělecky vyjadřovat pohyb nebeských těles. 

Obrazce a voda

Vedle astronomických teorií se nicméně v průběhu let vynořily i další. Švýcarský novinář Henri Stierlin přišel v roce 1983 s tvrzením, že peruánští tkalci využívali obrazce jako plochu pro tvorbu svých látek. Technické uplatnění naznačuje i hypotéza, podle níž se na planině sušily plodiny či vyráběla dlouhá lana. Za zmínku stojí také myšlenka, že rytiny souvisejí se zdroji pitné vody, konkrétně se zavlažovacím systémem podpovrchových akvaduktů zvaným puquios. V roce 2016 totiž italští archeologové pod vedením Rosy Lasaponaraové objevili v lokalitě stovky vstupních otvorů do podzemní sítě tunelů, které zřejmě časem zanikly.

„Je skutečně působivé, jakou námahu a spolupráci si vybudování těchto studní a jejich udržování vyžádalo,“ uvedla odbornice pro BBC. „Musela je vytvořit organizovaná společnost, která se velmi podobala kultuře tvůrců nedalekých rytin, z nichž některé se zcela jasně týkají vody.“ Do spekulací o případné souvislosti mezi puquios a záhadnými obrazci se ovšem zatím žádný odborník na Nazcu nepustil. 

---

Čtěte také:

Dávní inženýři z planiny Nazca: Po stopách geniálního zavlažovacího systému

Na jednom z nejsušších míst Země zanechali lidé kultury Nazca geniální systém akvaduktů. Je možné, aby měli „primitivní“ indiáni rozsáhlé znalosti hydrologie? A jak se studnami souvisejí...