Akupunktura: Pravda a mýty o léčivých jehlách

V roce 2006 mohli televizní diváci spatřit šokující záběry britské stanice BBC. Její dokument nazvaný Alternative medicine: the evidence (Alternativní medicína: důkazy) ukazoval mladou ženu, která právě podstupovala operaci srdce za plného vědomí. Místo celkové anestezie však čínští lékaři pod vedením profesora Ťia Čoua použili jehličky. „Akupunktura představuje efektivní lék proti bolesti a není pro tělo tak škodlivá jako celková anestezie,“ vysvětloval Ťia.

Pro mnoho lidí šlo o ten nejpádnější argument, že má prastará léčebná metoda takřka zázračné účinky. Jenže už v roce 2006 zmiňovaný dokument ostře kritizovali vědci i lékaři. Ukázalo se totiž, že mladá žena byla ve skutečnosti pod vlivem tří druhů silných sedativ a do hrudi jí doktoři vpíchli velkou dávku lokálních anestetik. Použití akupunktury se v tomto světle jeví jen jako divadlo pro televizní kamery, které na úspěch operace nejspíš nemělo žádný vliv. Je tedy možné zbavit pacienty bolesti vpichováním jehliček, nebo ne? Odpověď se snažili najít lékaři v Číně už před několika desítkami let. 

Západ objevuje čínskou medicínu

V roce 1971 dostal novinář New York Times James Reston během své návštěvy Číny zánět slepého střeva a musel tam podstoupit operaci. Po zákroku však trpěl bolestmi, proto lékaři sáhli po akupunktuře. Za hodinu prý bolest zmizela. Američan později o svém zážitku napsal článek a vyvolal tak u veřejnosti i odborníků vlnu zájmu o tradiční čínskou medicínu, o níž mnozí z nich nikdy předtím neslyšeli.

O dva roky později se do asijské země vydala delegace amerických lékařů. Byl mezi nimi i slavný anesteziolog italského původu John Bonica, který měl zkoumat, jak tamní kolegové využívají akupunkturu na sále. Zjistil, že jde o poměrně nový fenomén: Poprvé byly jehličky v Číně při operaci použity až v roce 1958. Zpočátku se akupunktura uplatňovala pouze u relativně jednoduchých zákroků, například při odstraňování krčních mandlí. V některých čínských nemocnicích se však od ní už v 60. letech upustilo. „Z opatrných komentářů několika anesteziologů jsem dospěl k závěru, že se jednalo o důsledek závažných selhání metody u významné části pacientů,“ poznamenal později Bonica.

Zhluboka dýchat

Akupunktura jakožto náhrada anestezie se v Číně používala nanejvýš u několika procent nemocných. Vhodní pacienti navíc prošli pečlivým výběrem – nesmělo se jednat o „nervózní“ či úzkostné jedince a přednost měli lidé v dobré fyzické kondici. Anestezie se původně prováděla pomocí 50–90 jehel, časem jich však zůstalo pouze 3–5, někdy dokonce postačila jediná.

Bonica se osobně zúčastnil patnácti operací a později na stránkách lékařského časopisu popisoval: „Z těchto patnácti pacientů dva zjevně křivili obličej, třásli se a vykazovali další známky bolesti. Na dotaz to však popřeli.“ Asi u třetiny operovaných se objevily výrazné změny srdečního rytmu a krevního tlaku, rudnutí obličeje, napětí ve svalech a další reakce na bolestivé podněty. V případě nepříjemných pocitů lékaři pacientovi poradili, aby dýchal podle instrukcí nebo myslel na něco pozitivního, například na učení vůdce Mao Ce-tunga. Pokud ani to nepomohlo, dostal dotyčný dávku narkotik a sedativ. A jestliže nic nezabralo a operace by nemohla pokračovat, přišla na řadu celková anestezie. 

Léčba pod taktovkou vůdce

Číňané uváděli u operací úspěšnost akupunktury kolem 90 %, Bonica však zjistil, že do těchto čísel započítávali i pacienty trpící různě silnou bolestí. Zkrátka pokud se podařilo zákrok „nějak“ dokončit, připisoval se úspěch akupunktuře. Bonica ovšem hodnotil její výsledky ve srovnání s anestezií jako neuspokojivé. Navíc ho zaujalo, že o ní čínští lékaři hovořili ve frázích, které jako by vypadly z nějaké stranické brožury. A nebyl daleko od pravdy.

Zůstává totiž málo známým faktem, že za dnešní proslulost vděčí akupunktura čínské komunistické straně, především již zmíněnému Mao Ce-tungovi. Před nástupem komunismu nebyla popularita této metody nijak závratná, a mnozí přední intelektuálové země ji dokonce považovali za pověru a přežitek. Mao si však uvědomil, že tradiční čínská medicína jako celek by mohla v lidech posílit pocit národní hrdosti.

Navíc v asijském státě v 50. letech a předsedovi komunistické strany tak nezbývalo než se spolehnout právě na tradiční doktory. Britský popularizátor vědy Simon Singh a lékař a odborník na alternativní medicínu Edzard Ernst napsali v knize Trick or Treatment (Trik, či pomoc): „Mao slíbil, že zajistí dostupnou lékařskou péči ve městech i na venkově, což bylo možné jen s využitím sítě léčitelů, takzvaných bosých doktorů. Vůdce nezajímalo, jestli tradiční čínská medicína funguje – dokud dokázala udržet masy spokojené.“

Správně proudící čchi

Spojování tradičního pohledu na lékařství s moderním však nebylo jednoduché. Akupunktura i tradiční čínská medicína se opírají o pojem „čchi“, který označuje životodárnou energii proudící mimo jiné lidským tělem po drahách zvaných meridiány, jež spojují všechny orgány. Na těle se pak údajně nacházejí stovky tzv. aktivních bodů, které akupunkturisté využívají k léčbě.

Nemoci podle nich způsobuje nerovnováha či zablokování toku čchi – a vpichováním jehliček do aktivních bodů je možné to napravit. Čínští léčitelé také stavěli na nauce o pěti elementech, podle níž všechno na světě vychází z různých kombinací a vzájemného ovlivňování pěti prvků – dřeva, vody, ohně, země a kovu. A uvedené rozdělení se pak aplikovalo i na lidské tělo. Bylo jasné, že tyto „středověké“ představy je v moderní Číně potřeba aktualizovat.

Několik vědeckých ústavů v zemi tak dostalo pověření, aby z nesourodých lidových nauk vytvořily standardizovaný systém, v němž se měly vyzdvihnout materialistické prvky a potlačit ty duchovní jako energie čchi. Ačkoliv ovšem v roce 1958 Mao Ce-tung prohlásil čínskou medicínu za národní poklad, svému osobnímu lékaři jednou řekl: „Přestože si myslím, že bychom měli čínskou medicínu propagovat, osobně v ni nevěřím. Nepoužívám ji.“

V asijské zemi každopádně začaly vycházet propagandistické učebnice a knihy – a to i anglicky –, které kromě nezbytného opěvování „velkého kormidelníka“ Maa přičítaly takřka zázračné účinky právě akupunktuře: Podle jedné z nich dokáže tato metoda vrátit hluchoněmým sluch i řeč a chromé postavit na nohy.

Pouhé placebo…?

Dnes používá akupunkturu řada prestižních nemocnic, včetně slavné americké kliniky Mayo, přestože ta se o účinnosti metody vyjadřuje na svém webu zdrženlivě: Nejlépe prý funguje u pacientů, kteří očekávají, že fungovat bude. Velmi podobně se k akupunktuře staví Národní institut pro zdraví a příkladnou péči, jenž ji doporučuje tam, kde experimentální studie prokázaly nějaký pozitivní efekt – především při redukci bolesti dolních zad a migrén. Jedním dechem však dodává, že odborníci se neshodnou ani na způsobu, jak výsledky aplikace jehel spolehlivě měřit, a že zaznamenaná zlepšení mohou jít na vrub placebo efektu.

V současnosti už existují tisíce studií, jež se zabývají účinkem akupunktury na celou řadu zdravotních potíží. Některé přitom vyznívají v její prospěch, jiné nikoliv. Aby vědci dokázali odlišit vliv placeba, musejí pacienty v klinických studiích rozdělit na dvě skupiny: U jedné se akupunktura uplatňuje, u druhé nikoliv, obě však musejí věřit, že podstupují skutečnou léčbu. U kontrolního vzorku se proto používá „falešná“ akupunktura – jehly se ve skutečnosti zavedou jen povrchově nebo mimo akupunkturní body. Řada prací na dané téma dospěla k závěru, že si obě skupiny vedou přibližně stejně. Skeptici tak mají v rukou pádný argument, že se skutečně jedná o pouhé placebo. Jenže obhájci akupunktury kontrují.

…nebo účinná metoda?

V roce 2012 vydal vědecký tým pod vedením Andrewa Vickerse z prestižní americké nemocnice Memorial Sloan Kettering Cancer Center v odborném časopise Archives of Internal Medicine článek, který vyvolal mediální senzaci. Vyhodnotil totiž 29 studií vlivu akupunktury na léčbu chronické bolesti a dospěl k závěru, že je uvedený postup účinný: „Významné rozdíly mezi skutečnou a falešnou akupunkturou naznačují, že jde o víc než jen o placebo,“ uvedli autoři v článku.

O jak významný rozdíl se jednalo? Představme si pomyslnou stupnici bolesti od nuly do sta, přičemž průměrná hodnota u testovaných pacientů dosahovala 60 bodů. Ve skupině s falešnou akupunkturou pak došlo ke snížení na 35 bodů a ve skupině se skutečnou léčbou na 30. A zde tkví podle skeptiků problém: Rozdíl pěti bodů je natolik malý, že by jej pacienti ani neodlišili.

Americký neurolog Steven Novella tvrdí: „Navzdory tisícům studií neexistuje jediná indikace, u které by se s vysokou mírou jistoty ukázalo, že akupunktura funguje.“ Podle něj je metoda z vědeckého hlediska „zralá na odpis“ a vynakládat peníze na další studie je zbytečné. Vzhledem k neutuchajícímu zájmu o léčbu jehlami však jeho slova zůstanou nejspíš nevyslyšena.