Temné stíny umělcovy duše: Michelangelo se pro své dílo obětoval

O Michelangelově životě víme poměrně hodně. Zasloužil se o to do značné míry sám. Pečoval o to, čemu bychom dnes řekli mediální obraz, i když v jeho době šlo možná hlavně o to, jak na něj budou nahlížet příští generace. Snažil se získat si náš obdiv. Mnohé o sobě schválně zamlčoval nebo překroutil. Chtěl zkrátka svůj profil co nejvíce vylepšit. Realita ale nebyla tak růžová, jak se pokoušel předstírat. Životopisci mnohdy přebírali nesprávné a zkreslené údaje a Michelangelovi opravdu málem vyšlo vylíčit sám sebe bez poskvrny. 

Andílkem ale rozhodně nebyl. Odborníci, kteří si dali práci s podrobným průzkumem dobových materiálů, se nestačili divit. Ne snad, že by byl Michelangelo úplný vyvrhel. Ale ten velký rozpor mezi idealizovanou představou, kterou o sobě chtěl vytvořit, a skutečnostmi doloženými z archivních zdrojů, přímo bil do očí. Za mnohé Michelangelovy špatné vlastnosti přitom zřejmě mohlo poměrně komplikované rodinné zázemí. 

Zlá sudba

Kdybychom byli v pohádce, asi bychom řekli, že nad Michelangelovou kolébkou se sešly sudičky dobré i zlé. Obdařily ho nevídaným talentem, odvahou být svůj i ambicí prosadit se. Drzost mu rozhodně nechyběla. Na druhé straně musel od dětství zakoušet dost příkoří a možná by se dalo pochybovat, zda byl během svého dlouhého života někdy opravdu šťastný. Všechno to přitom nezačalo tak špatně. Byl urozeného původu, což by mu mělo zaručovat poměrně bezstarostnou budoucnost. Ale chyba lávky! 

Otec si nevedl finančně dobře. A urozenost bez peněz je k ničemu. Rodinu čekal společenský pád, což mělo přímé důsledky pro samého Michelangela, kterého v útlém věku poslali do učení. Nejen, že se musel prací živit. Manuální práce, byť uměleckého směru, představovala totiž pád na společenském žebříčku. Umělec, který se staral o výzdobu domů, byl vnímaný jako nepříliš ceněný řemeslník. Společnost na ně nepohlížela s úctou a většina vyznavačů této profese se nedočkala žádného bohatství. To všechno ale nebylo to nejhorší. 

Největší újma, s níž se musel malý Michelangelo popasovat, byla citového rázu. Vzdálen od svých blízkých, strádal. Chyběla mu láska. Matka mu brzy zemřela, ale ani předtím na něj neměla čas kvůli dalším porodům a starostem o sourozence. Michelangelo zkrátka nikdy úplně nepoznal, co je to šťastná rodina. Nenaučil se milovat své nejbližší, ale paradoxně přitom právě po takovém citu nikdy nepřestal prahnout. V jeho srdci zela prázdnota, kterou nešlo zacelit. 

Mimořádný! 

To, co Michelangelo postrádal v citovém životě, si nahrazoval prací, která se stala v pravém slova smyslu jeho vášní. Sebevědomí měl dost a troufal si i na zkušenější, kteří se pasovali do role jeho rádců či dokonce učitelů. Michelangelo ale zřejmě cítil, že jeho talent je mimořádný a převyšuje i mnohé tehdejší mistry svého oboru. Své mínění o sobě zřejmě uměl dávat najevo a dělal si tak kolem sebe zlou krev. Na druhou stranu se brzy prosadil a dokázal jít svou vlastní cestou. Uživil se. A svému dílu podřizoval prakticky vše. Dokázal být neuvěřitelně disciplinovaný až asketický. Nejdřív práce, potom všechno ostatní. Sám to dokonce vnímal tak, že člověk si musí umět odepřít štěstí, protože to nejde dohromady s pravou uměleckou tvorbou. Za všechno se zkrátka platí. 

A že na sebe uměl být Michelangelo opravdu tvrdý! Proslul například tím, že byl ochoten vzdát se pohodlí a trávit dlouhý čas v kamenolomech, a to i za nepříznivého počasí. Vybrat si správný kámen a dohlédnout na to, aby měl blok odpovídající rozměry a vlastnosti, to byl základ úspěchu. To dobře věděl a nehodlal nic podceňovat. Chyba na začátku často pro sochaře znamenala fatální omezení, které už nešlo nijak napravit. Tenhle sochař ale na nikoho nespoléhal a věřil jen sám sobě. Na lamače kamene si pěkně dohlédl. I to bylo Michelangelovou devizou. Byl na sebe zkrátka přísný a pro zdar díla byl schopen skoro čehokoliv. Právě tyto vlastnosti vedly k tomu, že byl mnohdy obdivován jako člověk plně oddaný vznešeným ideálům umění. Prozradí nám však bližší pohled na jeho kariéru ještě něco jiného o jeho skutečném charakteru? 

Rod Medici 

Michelangelo se nejprve prosadil ve Florencii. Zde v té době vládli Medicejští. Mladý sochař jim snaživě sloužil svým uměním, a dokonce se s nimi přátelil. Aspoň to tak vypadalo. Když se ale nad pány města začala stahovat mračna a bylo jasné, že se blíží jejich politický pád, Michelangelo se lekl. Rozhodně nehodlal být spojován s mecenáši bez příznivé budoucnosti. Aby se nechal stáhnout dolů i on? Ani náhodou. Řídil se heslem, kdo uteče, vyhraje. Jako by s Medicejskými neměl nic společného. Začal novou kapitolu svého života. 

Přihlásil se k ideálům republiky, tedy zřízení, které vládu Medicejských nahradilo. Dříve mu však práce a příjmy od nich nevadily. Později dělal, že se svými někdejšími chlebodárci nemá nic společného, aby si od nich nakonec dal zase platit za svou práci.

Spory o peníze 

Michelangelo však toužil nejen po tom zanechat po sobě překrásná díla. Hnaly ho také pohnutky nižšího rázu. Chtěl prostě hodně vydělávat. Na jeho obranu ale nutno dodat, že nemyslel ani tak na sebe, jako na své příbuzné. Sám žil velmi skromně a trávil dny prací. Stíhal toho víc než jiní. A vydělával víc než ostatní. Peníze z vyplacených honorářů ale posílal domů. Otci a sourozencům. Těm zajistil opět návrat mezi movitější část společnosti. 

Vytouženou rodinnou lásku a pohodu to však Michelangelovi nepřineslo. Spíš naopak. Rodina se o finance hádala. Michelangelo zuřil, když někdo peníze použil na něco jiného, než co by on sám schválil. Zbytek rodiny tento dohled nesl pochopitelně dost neblaze a Michelangelo jim připadal spíš jako despota než jako dobrodinec, který je tahá z nouze. Oheň byl na střeše raz dva. K tomu se přidávala také Michelangelova podezíravost. Když se například roznemohl a příbuzný se přijel podívat, jak je na tom, nemocný umělec to vnímal jako krkavčí snahu dohlédnout, aby dotyčnému neuniklo tučné dědictví. Že by někdo přijel z čistého zájmu o jeho zdraví? Tomu nevěřil. Za vším viděl vypočítavost a své blízké tím pochopitelně urážel. Usmiřování pak trvalo dlouho. Peníze zkrátka nepřinesly do rodiny štěstí. 

Malá domů 

Michelangelo si nakonec dost dovoloval i ke svým zaměstnavatelům, bez ohledu na to, že za umělecká díla vynakládali značné prostředky. Michelangelo se nestyděl říkat si o vysoké honoráře a ani to mu nestačilo. Neustále měl další a další požadavky na nutné výdaje. Přitom se neostýchal si značnou sumu i přivlastnit. Peníze od papeže Julia II., určené na výrobu náhrobku si neváhal prostě ulít. Neodolal touze koupit si lukrativní statek. Není divu, že to vznešenému investorovi hnulo žlučí a vypadalo to, že Michelangelo skončil. 

Ale jak už to bývá, milovníci a mecenáši umění mívají pro tvůrce slabost a kvůli jejich genialitě jim nakonec odpustí různé poklesky. Další papežská zakázka tedy připadla zase Michelangelovi a svět díky tomu nebyl ochuzen o výzdobu Sixtinské kaple. Pokud jde o Michelangelovy výstřelky, tak koupě statku za cizí peníze nebyla zdaleka jedinou vykutáleností, jíž se mistr dopustil. Pokoušel se například vydělat tím, že prosazoval, aby kámen na připravovanou zakázku pocházel ze vzdáleného lomu, kde měl zároveň majetkový podíl. Tím by vlastně na zakázce profitoval hned několikrát. To mu ale dohlížející kardinál zatrhl. 

Život bez lásky 

Houževnatý Michelangelo se dožil na svou dobu mimořádného věku téměř 90 let. Do poslední chvíle se snažil pracovat. Když zemřel, čekalo na návštěvníky jeho skromného příbytku překvapivé zjištění, kterému mnozí současníci nemohli věřit. Takový slavný umělec a žil bídněji než většina lidí? Tato skutečnost je asi nejjasnějším dokladem Michelangelovy rozporuplné povahy. Myslel na peníze, ale ne kvůli vlastnímu požitkářství. Chtěl zajistit své blízké. Jako by si toužil koupit něco, co se za peníze koupit nedá, a co mu celý život tak chybělo. Lásku a teplo rodinného krbu. 

Nikdy se neoženil. O ženách smýšlel dost špatně asi i proto, že v jeho hledáčku byli spíše muži. O jejich kráse napsal spoustu obdivných slov. Někteří badatelé mají zato, že jeho texty jsou jasným svědectvím o homosexuální orientaci pisatele. Mohla by snad tolik obdivovaná socha Davida, jehož nahé tělo opěvují znalci umění dodnes, vzniknout bez láskyplného citu? 

Smutnou ironií je, že Michelangelo, který zřejmě nikdy nepoznal opravdu naplněný vztah ke svým nejbližším, je vyzdvihován za to, kolik bolesti dokázal vložit do výrazu Madony, truchlící nad mrtvým synem. Slavný Ital dokázal vdechnout cit do chladného kamene možná právě proto, že mu pozitivní emoce v osobním životě tak zoufale chyběly.