Otto Carius: Tankové eso 2. světové války

Otto Carius se jako dobrovolník přihlásil k tankovému vojsku, a to i přes to, že šlo o jedinou zbraň, u které mu jeho otec zakázal sloužit. Jak se později ukázalo, rozhodl se správně. Sám později napsal: „Nikdy jsem toho kroku nelitoval, a kdybych se měl znovu stát vojákem, je bez debat, že tankové vojsko by byla moje jediná volba!“

Cesta do armády však nebyla jednoduchá, protože mladíka odvodová komise hned dvakrát odmítla jako neschopného služby pro podvýživu. Napotřetí se mu již podařilo dosáhnout cíle a nastoupil ke 104. pěšímu záložnímu praporu, u kterého začal svůj základní výcvik. Během něj se opět jako dobrovolník přihlásil k tankovému vojsku, znovu se tak stal rekrutem a plnil funkci nabíječe v osádce tanku československé konstrukce PzKpfw 38(t) vedené Unteroffizierem Augustem Dehlerem.

Seznámení s tigerem

Po ukončení výcviku se Carius v rámci 20. tankové divize účastnil útoku na Sovětský svaz. Pro většinu jednotky se jednalo o bojový křest a u všech bylo cítit velké napětí. Po prvních 120 km, během kterých nenarazili na odpor nepřítele, se již však cítili téměř jako veteráni. Až do 8. července se posádce Augusta Dehlera mohlo zdát, že jejich největším nepřítelem je všudypřítomný prach na cestách, avšak toho dne dostal jejich PzKpfw 38(t) přímý zásah od sovětského protitankového kanónu. Carius přitom přišel o několik zubů, nicméně již den nato se hlásil zpět ke své jednotce. Brzy následovalo povýšení na Unteroffiziera a převelení zpět do Říše, kde se stal účastníkem kursu důstojnických čekatelů.

Ten však nedokončil a byl odeslán zpět na frontu, aby se účastnil mimo jiné těžkých bojů v okolí Vjazmy. Konečně v listopadu roku 1942 přišlo povýšení do důstojnické hodnosti Leutnant der Reserve (poručík v záloze). Jako velitel čety dál bojoval na východní frontě a při jedné z akcí byl raněn do ruky, ale opět zůstal se svými muži.

V lednu roku 1943 Carius trávil dovolenou doma v Německu, kde jej zastihlo převelení k 500. doplňkovému tankovému oddílu v Paderbornu, kam se mimo něj přesunula celá řada zkušených frontových tankistů k seznámení se zcela novým obrněncem, kterým byl PzKpfw VI Tiger.

Po krátkém období výcviku v okolí Bretaně došlo ke zformování nových rot dohromady tvořících 502. těžký tankový oddíl (schwere Panzer-Abteilung 502). Vyzbrojena tigery se „pětsetdvojka“ vypravila na východní frontu, konkrétně na její severní úsek. Již od poloviny roku 1942 tam experimentálně působila první rota a teprve nyní, v polovině roku 1943 měl být oddíl nasazen v plné síle tří rot.

Carius působil jako velitel tanku v rámci druhé roty, která od 22. července osm týdnů nepřetržitě bojovala v takzvané třetí bitvě u Ladožského jezera. Carius si k tomu poznamenal: „Byli jsme zklamaní, že se úspěch, který jsme si slibovali od nových strojů, nedostavoval. Co víc, velitelé našeho oddílu se střídali skoro stejně tak rychle jako to, která strana zrovna ovládala výšiny u Siňavina. Spousta kamarádů padla.“

Následovaly boje u obklíčeného města Nevel severně od Vitebska a pak na začátku roku 1944 ústupové boje, během nichž tigery kryly stahování německé armády od Leningradu na novou obrannou linii.

Bitva evropských SS

Když se 502. těžký tankový oddíl stahoval ke starobylému estonskému městu Narva ležícímu na stejnojmenné řece, dozvěděli se jeho muži o mohutných opevněních a vybudovaných protitankových opěrných bodech, které měly zadržet postup Rudé armády. Jako zkušení frontoví vojáci však byli skeptičtí a jejich očekávání se po příjezdu na místo potvrdilo – linie existovala v podstatě pouze na papíře. Carius, který neoficiálně velel 2. rotě, měl se svými muži za úkol podporovat v boji 11. divizi pancéřových granátníků SS „Nordland“, spadající pod III. tankový sbor SS.

Jejího velitele, SS-Brigadeführera Fritze von Scholtze, nalezl Carius až po delším hledání, a sice na velmi nezvyklém velitelském stanovišti – v autobuse. Tankista se zde dočkal velmi přátelského přijetí a až po skleničce něčeho ostřejšího a familiárním rozhovoru obdržel úkoly pro tigery na frontě u Narvy. Bojovou morálku mu pak ještě více posílilo zcela náhodně setkání s polním maršálem Walterem Modelem, který jej nejprve naoko „zpražil“ za ústup na západní břeh řeky, a posléze jej učinil osobně zodpovědným za to, že se žádný sovětský tank nedostane přes poslední zbývající most přes Narvu.

Carius tedy postupně se třemi obrněnci, nad kterými měl velení, pomáhal odrážet sovětské útoky jižně od města a jeho skóre utěšeně narůstalo o další a další nepřátelské stroje, zejména střední tanky T-34 a lehké T-60. To vše i přes skutečnost, že jeho vlastní stroj byl také několikrát zasažen. Díky těžkému pancéřování však vždy vyvázl bez většího poškození.

Zvláště dobře se osvědčila spolupráce s Feldwebelem Albertem Kerscherem, který velel druhému ze tří tigerů. Pouze mezi 17. a 22. březnem se třem Cariusovým strojům podařilo vyřadit úctyhodných 38 sovětských tanků, čtyři útočná děla a 17 kanónů. Tyto úspěchy nemohly zůstat bez odezvy, a tak byla rota jmenovitě zmíněna v denním hlášení Vrchního velitelství Wehrmachtu a Cariuse jeho nadřízení navrhli na udělení Rytířského kříže, který obdržel 4. května 1944.

Dokončení za týden