Tajemství Turka: Co se skrývalo v útrobách mechanického šachového robota?
Ač by se mohlo zdát, že jsou roboti a umělá inteligence objevem moderní doby, jejich předchůdci vznikli již v druhé polovině 18. století. Rakouský stroj Turek, který porážel zdatné šachisty v Evropě i Americe, je toho důkazem – třebaže byl nakonec jen podvodem
Psal se rok 1770, když na habsburský dvůr přicestoval francouzský iluzionista François Pelletier. Jeho kouzelnické vystoupení na zámku Schönbrunn tehdy zhlédl kromě císařovny Marie Terezie i státní úředník Johann Wolfgang von Kempelen. Na vášnivého mechanika a znalce fyziky však magie příliš nezapůsobila a před panovnicí se chvástal, že pro dvorské obecenstvo dokáže zorganizovat daleko působivější zážitek. Vzhledem k tomu, že smělý muž patřil k jejím oblíbencům, v bláhovém nápadu jej plně podpořila. A ne nadarmo. Uplynulo několik měsíců a nadšenec dostál slibu, když vyrukoval s robotickým automatem vlastní konstrukce.
K představení zábavného stroje, jenž zájemce vyzval na šachovou partii, došlo v roce 1771 opět za přítomnosti Marie Terezie. Poražený schönbrunnský dvořan Johann Ludwig Cobenzl tehdy ještě nemohl tušit, že se utkal s jedním z nejlepších šachových velmistrů 18. a 19. století. Vznešené panstvo nicméně dávalo svůj údiv najevo už během premiéry, když figurína cizokrajného zjevu porážela všechny vyzyvatele během třiceti minut. Nezalekla se ani Jejího Veličenstva rakouské císařovny, nad níž údajně zvítězila několikrát za sebou.
Děsivý Osman
Za pozoruhodným zevnějškem stroje – skříní s přimontovanou šachovnicí nahoře, za kterou seděl se zkříženýma nohama dřevěný manekýn v životní velikosti – se ve skutečnosti skrýval rafinovaný systém, který diváky dokonale vodil za nos.
Uměle vytvořený protihráč tureckého zjevu byl očividně první, co upoutalo pozornost publika. Zdaleka nebylo náhodou, že mechanická loutka snědé pleti oplývala orientálním županem a na hlavě měla posazený turban. Vzhled kníratého Osmana bafajícího z dýmky měl totiž podvědomě znervóznět protihráče, neboť ve středozápadní Evropě 18. století nebylo zrovna obvyklé setkat se s osobou takto exotického vzhledu. Kromě kulturního šoku Wolfgang von Kempelen zamýšlel v obecenstvu vyvolat jakýsi strach z neznámého – koneckonců na sochu, která se podobá skutečnému člověku, koulí velkýma šedýma očima a hýbe rukama, člověk také nenatrefil každý den.
Bedna z javorového dřeva na čelní straně měla troje dvířka a posuvnou zásuvku ve spodní části, kde se ukrývala sada šachových figurek ze slonoviny. Zatímco pravá část skříně zela, až na několik málo součástek a červenou podušku, prázdnotou, v levé se ukrýval složitý mechanismus plný ozubených koleček, pák a pružin. Spousta komponentů pocházejících z hodinového stroje měla publikum svést na falešnou stopu.
Mezitímco Wolfgang von Kempelen před každým soubojem otvíral jednotlivá dvířka zvědavým pozorovatelům, kteří se ze vzdálenosti asi tří metrů marně pokoušeli porozumět komplikovanosti vnitřního zařízení, skříní se pohyboval člověk. Živý šachista z masa a kostí se nakláněl ze strany na stranu, podle toho, do které části bedny diváci zrovna nahlíželi. Zahajující ukázka dokázala pro svou věrnost udržet iluzi, že lze otevřít kterákoliv dvířka, a prohlédnout si tak každý kout propracovaného stroje.
Promyšlený klam
Poté, co majitel zavřel všechna dvířka, probudil se první domněle inteligentní automat, jemuž se přezdívalo pro svůj vzhled Turek, k životu. Stačilo pouhé potočení velkým železným klíčem a figurína se začala hýbat. Jakmile k ní lidský vyzyvatel přistoupil čelem, šachové klání mohlo začít. Důmyslný poloautomatický mechanismus byl ve skutečnosti v moci geniálního šachisty – zprvu neznámé identity – skrčeného uvnitř bedny.
Pod šachovnicí se ukrývala velmi tenká deska, která umožňovala magnetické spojení. O tazích protihráče se tím pádem ukrytý asistent dozvídal skrz pohyby figurek, k nimž byly zespodu přitahovány magnety připevněné k drátkům. Obsluze navíc k lepší orientaci posloužila čísla 1–64, popisující hrací desku zespoda. Stejně tak měla k dispozici kódové dorozumívací zařízení pro komunikaci s uvaděčem představení. Přesto zdaleka nešlo o jednoduchou práci. Kromě sledování šachové partie musel hráč v utajení ovládat i gestikulaci manekýna, a to vše za svitu jediné svíčky, jejíž kouř ze stroje odvětrávalo potrubí ústící uvnitř Turkova turbanu.
Pomocí panelu spojeného se sadou pák dokázal skrytý šachista hýbal levou rukou Turka. Pohyb mírně ohnuté paže svírající dýmku vycházel z principu pantografu a umožňoval přesun nahoru a dolů, vždy však v pravém úhlu. Otáčení páky Turka přimělo k otevření či zavření dlaně, díky čemuž zvládal poměrně snadno uchopit šachovou figurku. V případě neúspěšného úkonu ruka naznačila záměr svého pohybu a uvaděč táhl namísto ní. Zatímco levá ruka měla plno práce, ta pravá většinu času odpočívala na horní desce a zmohla se maximálně na nervózní poklepávání v momentě, kdy protivníkovi trval tah přespříliš dlouho.
Hra s lidskými emocemi
Pokud nedůvěřivé přihlížející o funkčnosti stroje nepřesvědčily všechny zmíněné okolnosti, učinil tak zvuk typický pro soukolí hodin, zaznívající při každém Turkově tahu. Rámusení navíc umocňovaly mimické výrazy figuríny, jež v případě výhry triumfálně pohybovala hlavou na všechny strany, nebo s ní nesouhlasně vrtěla, kdykoliv protihráč táhl nesprávně a pokoušel se stroj podvést. Právě v těchto chvílích pozorovatelé zažívali okamžiky největšího údivu, když se Turek nenechal zmást – klepal prsty do bedny a vracel protivníkovy figurky do předešlé pozice, čímž soupeře obral o tah. Při opakované chybě dokonce ukončil hru prudkým úderem do šachovnice. Není divu, že s takto agresivním a sebevědomým přístupem hravě porazil i ty nejnadanější šachové mistry.
Kromě šachového umění diváky ohromoval i fakt, že je celé zařízení vyrobeno ze dřeva a kovu. V 18. století totiž první automaty a obecně mechanické stroje zažívaly zlatý věk. Technologická úroveň sice prozatím nedovolovala využít základní výpočetní techniku, tehdejší vynálezci i přesto dokázali obecenstvo oslnit lidskými stroji, které uměly psát či hrát na hudební nástroj. Kempelenův výrobek nepochybně veškeré pokusy zdánlivě předčil, „na rozdíl od nových strojů průmyslové revoluce“ totiž Turek „nabídl variantu, že by stroje mohly být nakonec schopné nahradit i duševní činnost,“ jak podotýká současný britský novinář Tom Standage ve své knize Turek (The Turk). Ostatně přestože šlo o pouhý, i když propracovaný trik, dost prozrazoval o schopnostech jeho tvůrce, který musel kromě technického nadání do hloubky rozumět lidské psychice, s níž si během celého představení pohrával.
Od rozpaků k turné
Zpráva o unikátní novince se rychle rozlétla po celém kontinentu a vzbudila okamžitý zájem mnoha významných Evropanů se s mechanizovaným hráčem utkat. Jenže Wolfgang von Kempelen se k turné po zámcích šlechticů dvakrát neměl. Nabytá popularita jej příliš netěšila, navíc měl plné ruce práce s jinými projekty, a proto se vymlouval, že je Turek dlouhodobě porouchaný, a nakonec ho pro jistotu celého rozebral.
Jenže když v roce 1781 přijel na státní návštěvu vídeňského dvora ruský velkokníže Pavel, dostal vynálezce od rakouského císaře Josefa II. nařízeno, aby dal stroj neprodleně dohromady. Vladař se zkrátka chtěl před vzácným hostem pochlubit, a tak konstruktér neměl na výběr. Vystoupení opět sklidilo úspěch a tentokrát se iluzionista už nechal mocnějšími pány přemluvit ke dvouletému turné, v rámci něhož procestoval Francii a Anglii. Evropské cesty, během kterých se jeho přístroj utkal s celou řadou inteligentních a slavných osobností, pak zakončil v Německu.
Na samotném počátku své cesty roku 1783 se ukázalo, že ani zmechanizovaný, napohled neporazitelný mistr není bezchybný, když mu uštědřila porážku spousta francouzských přeborníků v šachu – ať už ve městě Versailles nebo v pařížské kavárně Café de la Régence. Neobstál ani před největší šachovou hvězdou Evropy 18. století. Hudební skladatel François-André Danican Philidor – jenž se s Turkem utkal ve Francouzské akademii věd, nicméně podle slov jeho syna údajně prohlásil, že šlo o „nejnáročnější partii, jakou kdy sehrál“. Návštěvu Paříže zakončila osmanská loutka pro ni vítěznou hrou s Benjaminem Franklinem. Politika, jenž stál u zrodu Spojených států amerických a zastával tehdy roli amerického velvyslance ve Francii, partie zaujala natolik, že o stroj projevoval zájem po zbytek svého života – tomu napovídal i obsah jeho osobní knihovny.
Obdiv velikánů
Další rok strávil rakouský technik se svým robotem v Londýně, kde jej podle všeho denně vystavoval obecenstvu za pět šilinků. Po návratu na pevninskou Evropu putoval po velkých městech včetně Lipska, Drážďan či Amsterdamu. Následně se měl odebrat na zámek Sanssouci v Postupimi, kde si Turka vyžádal pruský král Fridrich II. Veliký, který jako milovník šachu sehrával korespondenční partie s francouzským básníkem a osvícenským filozofem Voltairem (dalším vyzyvatelem Turka). Ohromený panovník, jemuž dal stroj šach mat, se vytasil s nabídkou, že strůjci zaplatí tučnou sumu, pokud ho zasvětí do tajů fungování mechanismu. Na zjištěnou pravdu prý reagoval protažením obličeje, ale přes očividné zklamání Kempelenovo tajemství nikdy nevyzradil. Toto setkání však nelze prokázat.
Sedmdesátiletý Wolfgang von Kempelen se s koncem svého života pokoušel Turka neúspěšně prodat. Mašina, která pravděpodobně posledních dvacet let strávila zaprášená někde v zámku Schönbrunn, se nakonec dostala do rukou novému dlouhodobému majiteli, a to až čtyři léta po smrti tvůrce, k níž došlo 26. března 1804. Bavorský hudebník Johann Nepomuk Mälzel, jenž proslul vynálezem předchůdce moderního metronomu, zakoupil šachový automat od pozůstalého syna zesnulého a po opravách se vrhl do objíždění evropských měst – s předsevzetím povznést trik na ještě vyšší úroveň.
Jedním z prvních hráčů, co se osmělil se znovu s oživeným manekýnem utkat, nebyl nikdo jiný než francouzský císař Napoleon Bonaparte, který v roce 1809 zavítal do Vídně. Automatu nic neříkal strach před majestátem a sláva francouzského vojevůdce jej nevyvedla z míry, i když mu figurína před začátkem hry údajně nezapomněla zasalutovat. Vůdce, před kterým se v těch dobách třásla celá Evropa, musel hned dvakrát uznat porážku, přičemž první hru měl ukončil samotný Turek – když se pyšný Korsičan vícekrát pokusil o nepovolené tahy, udeřil do stolu natolik silně, že z něj setřásl veškeré figurky.
S automatem do světa
Mechanismus stroje mezitím Mälzel neustále vylepšoval, dokonce Turkovi opatřil „hlasovou skříňku“, s jejíž pomocí dokázal francouzsky zvolat „Šach!“ („Échec!“). Po více než deseti letech, kdy majitel sklízel další úspěchy v městech loutce již dobře známých – Paříži a Londýně – usoudil, že mu evropský světadíl začíná být příliš malý, načež se s Turkem roku 1819 zabydlel ve Spojených státech amerických. Sice i zde dosáhl stroj značné popularity, jenže se Bavorovi dlouho nedařilo získat zkušeného šachistu, který by navíc uměl ovládat stroj. Začaly se tak množit kritické novinové články, ale i anonymní vzkazy, vyhrožující, že vyzradí dosud neodkrytou záhadu. Nakonec se do útrob skříně posadil zkušený Francouz William Schlumberg, který v druhé polovině dvacátých let přispěchal z Evropy. Nakonec zachráněné turné, v rámci něhož Turek sehrál partii kupříkladu se signatářem Deklarace nezávislosti Spojených států Charlesem Carrollem, přerušila Mälzelova roční odpočinková návštěva Evropy (1828–1829).
Ve třicátých letech se muzikant k americkému putování opět navrátil, přičemž doputoval až do Kanady či na Kubu. Právě tento ostrov se stal majiteli osudným. Když se totiž roku 1838 vracel z druhé návštěvy Havany, ve svých šestašedesáti letech při plavbě k venezuelskému přístavu zesnul. Tímto byl zpečetěn i dobrodružný „život“ Turka, kterého zesnulý zanechal u kapitána lodi. Několik let ještě strávil u osobního lékaře Edgara Allana Poea, Johna Kearsleyeho Mitchella z Filadelfie, nakonec však skončil opuštěný v rohu místního muzea, kde jej 5. července 1854 zničil vypuklý požár. Bývalý majitel John Mitchell později tvrdil, že během tragické události zaslechl robota zpoza plamenů naposledy volat: „šach, šach“.
Dešifrování mystéria
Absolutní pravda o šachovém stroji pronikla na veřejnost až poté, co z ohořelého Turka zbylo pouhých několik součástek. Trik v roce 1857 objasnilo americké periodikum The Chess Monthly v rámci několika článků. Přestože tajemství pověstného unikátu zůstalo po dobu více než osmdesáti let neprozrazeno a konstruktéři nad strojem bezradně kroutili hlavami, našlo se plno skeptiků, jimž se přílišná genialita automatu nepozdávala. Sice tušili, že za šachistickým uměním stojí lidský mozek, leč se jim díky mistrovskému provedení nepodařilo najít pádné důkazy.
Někteří spekulanti přišli se značně originálnějšími variantami, a sice, že se uvnitř stroje ukrývala cvičená opice, válečný veterán po amputaci dolních končetin, malé dítě, nebo dokonce nadpřirozená bytost. Koneckonců již v Paříži roku 1785 při prvním pokusu o rozluštění hádanky se odhadovalo, že se strojem – vzhledem k jeho malé velikosti – manipuluje trpaslík.
K hloubavcům, kteří „na to kápl“, patřil matematik Charles Babbage. Turkem poražený Angličan v roce 1819 pochopil, že musí jít o eskamotáž, za níž stojí lidská mysl. Objev ho nicméně inspiroval ve snaze vytvořit skutečně funkční, programovatelný stroj. Díky svým progresivním návrhům je dnes považován za jakéhosi pradědečka digitálního počítače. Stejně tak trik úspěšně prohlédl – celých dvacet let před oficiálním odhalením – i americký spisovatel Edgar Allan Poe, který ve své eseji s názvem Maelzelův Šachista (1836) uvedl, jak se mohl do stroje vměstnat dospělý člověk běžné výšky.
