Tajemství královské dynastie Oudh: Skutečná historie princů z džungle

Od smrti Cyruse - údajného prince z Oudh uplynulo několik dalších měsíců a já jsem stoupala po schodech Malcha Mahalu plná zvědavosti, která se nebezpečně blížila posedlosti.

Předchozí část: Neuvěřitelné pátrání po potomcích indické královské dynastie

Cyrus a jeho rodina žili v době obrovského historického zlomu, dělení země. Něco mi napovídalo, že všechny odpovědi ležely tam, v činech vlády, jež rozbila životy poloviny lidí subkontinentu. Ale co mě vedlo k přesvědčení, že dokážu jejich příběh rozplést po půl století? Co by mohlo být zajímavější než to, co o sobě vyprávěli sami? 

Dopis mění všechno

To všechno mi běželo hlavou, když jsem vcházela do zámku. Cyrusova smrt přitáhla spoustu pozornosti médií v Indii i jinde ve světě. Nespočet zvědavců poté prošel komnatami Malcha Mahalu a natáčeli si své dobrodružství na mobilní telefony v naději, že zachytí ducha. Ve vstupní hale i pokojích ležely papíry vyházené ze skříní a zásuvek. Probrala jsem dopisy, hledala pasy, rodné listy, cokoliv, co by rodinu ukotvilo v reálném světě. A dvě věci mě upřímně překvapily: Zaprvé šlo o účtenky od nevelkých plateb, jež pravidelně přicházely přes Western Union z malého průmyslového města na severu Anglie. Dobrodinec se na nich podepisoval jako „nevlastní bratr“. 

Druhou věcí byl ručně psaný dopis datovaný do roku 2006. Nesl se v rozmrzelém tónu, přesto si zachovával intimitu a obsahoval současně podrážděnost i starost. „Mám takové bolesti, že nedokážu ani dojít na záchod,“ začal pisatel, a když vyjmenoval nesčetné zdravotní problémy, přesunul se k obtížím, jež mu činí neustálá finanční podpora Wilayat a jejích dětí.

Očividně nešlo o bohatého člověka. „Proboha, zkuste se nějak postavit na vlastní nohy a dát si dohromady finance pro případ, že se se mnou něco stane,“ pokračoval autor a připojil poznámku o datu příštího transferu přes Western Union. „Bože, pomáhej nám všem,“ doplnil. Dopis byl podepsaný jménem „Šahíd“ a odešel z Bradfordu v hrabství Yorkshire. 

Plačící město

Na chvíli se nyní zamysleme nad tragédií, která postihla dynastii Oudh. V polovině 19. století urychlila britská Východoindická společnost svoji nenasytnou misi za uchvácením indických království. Poté, co pohltila Paňdžáb a Sindh, upřela zrak na říši Oudh, rozkládající se zhruba na stejné ploše jako dnešní Česko. V té době ji spravoval Vadžíd Alí Šáh v pozici navába, tedy vládce na úrovni krále. Zasněný estét trávil čas pořádáním okázalých večírků a návštěvami svého harému, jemuž přezdíval „příbytek víl“. Považoval Brity za spojence, protože jim jeho strýc půjčil ohromné množství peněz. 

Jenže Britové měli na věc jiný názor. Zbavili Šáha vlády kvůli údajné neschopnosti a donutili ho podepsat smlouvu, podle níž měly být země Oudh „od nynějška vloženy do rukou k bezpečnému držení ctné společnosti Východoindické na věky věků“. Naváb prý zaplakal, obřadně si sňal turban a předal jej poslovi. Poté se uchýlil do exilu v Kalkatě a Lakhnaú se ponořilo do smutku. Jak se píše ve svědectví o tehdejších událostech: „Smutek stékal z každé zdi i dveří. Tělo města bylo ponecháno bez duše. Nebylo v něm ulice, bazaru ani příbytku, který by nenaříkal v agonii nad odloučením.“ Oudh skončilo. Zaniklé království zůstalo nad městem viset jako kouř z pohřební hranice. 

A visí tam dodnes – z posledního navába se stala ikona, z nostalgie průmysl. Šáhův portrét shlíží z každého rohu, a protože měl stovky konkubín, jeho potomky se to v úzkých uličkách jen hemží. O to, kdo k rodové linii skutečně patří a kdo nikoliv, se ve městě běžně vedou divoké spory, připomínající rvačky koček. Suleiman Naqvi, starosta čtvrti a vysloužilý armádní šifrant, okamžitě smetl tvrzení Wilayat ze stolu. Kdysi si údajně zahrál na novináře, aby od rodiny získal nějaké průkazné dokumenty, ale neuspěl. Prý se sice jednalo o podvodníky, ale nehnala je chamtivost. „Podle mě ta dáma trpěla megalomanií. Měli ji vyšetřit psychiatři.“ Potomci však dle jeho slov nenesli žádnou vinu: „Věřili své matce. Byly to přece její děti.“

Bratr na scéně

Vrátila jsem se do Londýna se skutečnými stopami. Nastoupila jsem do vlaku jedoucího do Bradfordu a poté dorazila až na adresu z obálky. Objevila jsem úhledný cihlový domek, obklopený zahrádkou plnou keramických slonů, lvů a Buddhů. Když se otevřely dveře, stanul přede mnou muž v pyžamu s tygřím vzorem, se širokým hrudníkem i rameny, zjevně na prahu osmdesátky. Oči měl zvlhlé a působil, jako by byl celý zkroucený do sebe. Ale měl Cyrusovu tvář, vysoké lícní kosti a orlí nos. 

Uvedl mě dovnitř, nabídl mi židli a sám si lehl na válendu. Jeho pohyby byly pomalé a unavené. Na fotografie, které jsem s sebou přinesla, se díval zcela netečně. Když jsem navrhla, že mu přehraju záznam Cyrusova hlasu, jen zavrtěl hlavou a řekl, že by to bylo příliš bolestné. Vedle postele měl zarámované dvě fotografie Wilayat. Byl to Šahíd, Cyrusův bratr. A já jsem konečně získala nějaká fakta. 

Vždycky šlo o obyčejnou rodinu. Otec Inayatullah Butt působil jako matrikář na univerzitě v Lakhnaú. Jméno mého přítele neznělo Cyrus nebo Alí Ráza, natož aby byl princem. Jmenoval se úplně obyčejně, Mickey Butt. Tady, v cihlovém domě v západním Yorkshiru, jsem objevila tajemství, které rodina tak dlouho a úzkostlivě skrývala. Šahíd desítky let pracoval ve slévárně a vzpomínal si na život před celou záležitostí s Oudh, na dobu, kdy měli doma služebnou a nosili školní uniformy. Na čas, kdy jeho matka nebyla vznětlivou královnou, nýbrž ženou v domácnosti. 

Když mu bylo čtrnáct, utekl z domu a emigroval do Británie. O tvrzeních matky se však nechtěl bavit. Kdykoliv na ně přišla řeč, vyhýbal se odpovědi. Prohlásil, že dokonce neví, jestli je vlastně Ind, nebo Pákistánec. „Nevím, kdo jsem. Jsem zmatený. Ztracený jako ptáček, jako jehně.“ Mluvit o matce či sourozencích pro něj bylo zjevně bolestné. 

Jedna klíčová facka

Během mé čtvrté návštěvy v Bradfordu – naposledy, kdy jsem Šahída viděla – byl jeho hlas velmi chraptivý, ale pověděl mi víc než během všech předchozích setkání dohromady. Příběh, tak jak ho vyprávěl, začal během dělení Indie: 3. června 1947 oznámil britský místodržící, že po odchodu impéria vzniknou dva nezávislé státy, hinduistická Indie a Pákistán vytvořený pro indické muslimy. Vzdělaní muslimové z Lakhnaú prakticky přes noc sbalili kufry a zamířili do nové pákistánské metropole. Motivovaly je dopisy slibující rychlé povyšování a značné odměny. Druhým dobrým důvodem k odchodu se stala šeptanda o možném násilí, k němuž se každým dnem schylovalo. 

Šahídovi rodiče se museli okamžitě rozhodnout mezi oběma zeměmi. Wilayat se v Lakhnaú cítila naprosto šťastná, navíc byla hrdá, vznětlivá a tvrdohlavá – jednoduše odmítla odejít. Jenže pak se Šahídův otec, distingovaný muž středního věku v elegantních brýlích s tenkými obroučkami, jednoho odpoledne ocitl v úzké, rozpadající se uličce Starého města: Jel domů na kole, když ho obklopila skupina hinduistických mladíků a zbila ho holemi. Rodinu to popohnalo, aby zamířila do Pákistánu, kde dostal Inayatullah nabídku vést civilní letecký úřad. 

Wilayat nakonec manžela následovala, ale jeho rozhodnutí mu nikdy neodpustila. Šahíd mi řekl, že neustále přemýšlela o všem, co za sebou musela zanechat. Tento ústrk zapustil v její mysli kořeny, jež během let narůstaly a košatěly, zatímco se chovala stále méně předvídatelně. A pak její manžel zemřel, takže z ní spadly všechny okovy, které ji držely při zemi. Zahořklá a rozhněvaná kvůli krádeži rodinného majetku v Lakhnaú začala na veřejném shromáždění dotírat na pákistánského předsedu vlády – a po krátké výměně názorů mu dala facku. Pro Wilayat to znamenalo konec: Už nebyla vdovou s dobrými styky, ale něčím mnohem nižším. 

Nová identita

Úřady ji nechaly na šest měsíců zavřít do domova pro choromyslné v Láhauru, což byla podle Šahída spíš laskavost: Šlo o jediný způsob, jak se vyhnout dlouhým rokům ve vězení. Když ji nakonec pustili, vzala své nejmenší děti, napěchovala truhly koberci a šperky a všechno propašovala do Indie, aby se tam přihlásila o svůj majetek. Šahíd vyjel s nimi, ale nakonec se rozhodl se vším skoncovat a utéct. „Dělení země moji matku zničilo a vyslalo ji na cestu k rozbořenému zámečku,“ řekl mi. „Museli jsme začít úplně znova.“ Byla to jeho poslední slova ke mně. Krátce nato zemřel, doma, ve svém pokoji. Držel při tom za ruku svou ženu. 

Počátkem 70. let, zcela bez prostředků a čím dál excentričtější, oznámila Wilayat světu, že je královnou Oudh a začala se dožadovat rozsáhlých statků dávno neexistující říše. Obyčejná křivda, kterou nikdo nenapravil, metastázovala do nevídaných rozměrů. I děti získaly novou identitu: Farhad se stala princeznou Sakinou nebo také Alexandrinou. Mickey se převtělil do prince Alího Rázy a později si říkal Cyrus. Od té chvíle už nikdy nezmínili své pákistánské příbuzné či rozlehlý dům, který v Láhauru čekal na jejich návrat. Možná zapomněli, že existoval. Minulost hodili za hlavu, jako by se nikdy neodehrála, aby se nová rodina mohla zjevit zdánlivě odnikud.

Ztracený hrob

Zbytek příběhu už znáte. Byli tak přesvědčiví, že jim lidé věřili po čtyřicet let. A já? Já jsem vydrancovala pokladnici jejich tajemství. Cyrus by mě za to nenáviděl. Nemluvit o minulosti tvořilo základ našeho přátelství. Zkouším si představit, jak by na to všechno reagoval. Na druhou stranu – pozvete si do života novináře, a současně upřímně věříte, že se nic neprozradí? 

TIP: Podvodníci a lžikrálové na trůně: Legenda o vzkříšené Norské panně

Pochovali ho na veřejném hřbitově jako neznámou osobu, pod číslem DD33B. Těla bez identity, k nimž se nikdo nehlásí, se označují pouze úlomkem kamene a jejich hroby, znatelné jen coby malé kupky hlíny, se táhnou do nekonečné dálky. Najít jeden konkrétní je nad lidské síly. Procházela jsem pohřebištěm celé hodiny, zpocená a v mizerné náladě, až jsem si sedla, vytáhla notes a zapsala si: „Je ztracený ve městě mrtvých.“