Lidová i vznešená zábava: Jak vypadala představení středověkých divadel?
Klasické antické divadlo s příchodem křesťanství pomalu zanikalo. Pro vznikající církev byly tragédie a komedie příliš pohanské a vymykaly se středověké morálce
Středověké divadlo se tedy od svého někdejšího předchůdce velmi vzdálilo. Starým hrám nejslavnějších dramatiků odzvonilo a nad lidovou zábavou dřívější společnosti se na několik století uzavřela voda.
Z divadla do kostela
Teprve od 9. století se divadelní múza začala pomalu probouzet. Představení však tentokrát nesloužila divákům, ale církvi, která obrozující se divadlo pojala jako vlastní propagandu. Čas, kdy myšlenka na kázání v národních jazycích ještě zaváněla kacířstvím a kdy jediným povoleným liturgickým jazykem západního křesťanstva byla latina, byl pro valnou část raně středověké společnosti dobou nepochopení. Nevzdělaní lidé, z velké většiny prostí zemědělci, patrně neměli z pravidelných kázání příliš velký užitek a jejich smysl jim nutně musel unikat. To však svádělo k uchýlení se ke starým pohanským obyčejům. Kněží a církevní představitelé brzy pochopili, jak svízelně se katolická církev dostává k nejširším masám, a rozhodli se využít divadla k přiblížení legend a křesťanských příběhů i těm nejnechápavějším. Během velikonočních oslav se tak po dlouhé době rozezvučely hlasy herců, kteří předváděli některý z dramatických výjevů křesťanské historie. Namísto přeplněných divadel se však nové inscenace přesídlily do středověkých kostelů.
Zrod šaška
Přes neutuchající snahy církve však divadlo záhy znovu objevilo svůj potenciál v oblasti lidové zábavy, kterou církev již déle nemohla zakazovat. Vedle pohyblivých obrazů uvnitř kostelů se tak objevili první herci a kejklíři také na veřejných prostranstvích. Vůbec první profesionální skupiny bavičů se prý objevily v Byzanci, jejich obliba se rychlostí blesku rozšířila po celé Evropě a novodobí divadelníci se brzy usadili na návsích nebo na velmožských dvorech.
