Stolař z Boppardu: Kdy „ohnul“ Michael Thonet první židli?
Jen výjimečně se název výrobku kryje se jménem jeho původce tak těsně jako u vůbec nejpoužívanějších židlí světa – thonetek. Jejich autorem byl německý truhlář, který se v polovině 19. století usadil na Moravě
Od počátku 18. století se ve světě rozvíjel nový postup při práci se dřevem – ohýbání v páře či horké lázni. Trvalo ale déle než 100 let, než se tato technika začala využívat také k výrobě nábytku. Průkopníkem se stal německý truhlář Michael Thonet, kterému se jako prvnímu podařilo kombinací chemických a mechanických postupů docílit trvalé ohebnosti dřeva.
Mladý inovátor
Michael Thonet se narodil 2. července 1796 v Boppardu nad Rýnem nedaleko Koblence v rodině koželuha Franze Antona Thoneta, který do města přišel za prací. Kariéra mladého Michaela začala výučním listem, který potvrzoval, že dotyčný může vykonávat stolařské řemeslo. Toho se také chopil, protože ve svém rodišti založil roku 1819 řemeslnickou dílnu, ve které vyráběl nábytek. Bylo mu teprve 23 let, když začal zhotovovat výrobky z ohýbaného vrstveného dřeva – hlavně židle a křesla, ale také noční stolky a čela postelí.
Konzervativní přitom rozhodně nebyl, neustále zkoušel něco nového. Měl vizi židle, kterou by bylo možné vyrobit jednoduchým postupem, aby nemusela být drahá. A tak zkoušel všechno. Dělal pokusy s dýhovými pruhy, které klížil ve vrstvách. Už ve třicátých letech 19. století tak vznikla jeho boppardská ohýbaná židle. Ta byla ještě pojmenována nikoli podle autora, ale podle místa vzniku. Rok po založení vlastní firmy se Thonet oženil s Annou Marií Grahsovou, se kterou měl později 13 dětí.
Nabídka od Metternicha
Své výrobky představil Thonet veřejnosti roku 1841 na průmyslové výstavě v Koblenci. Ohýbaný nábytek byl v té době novinkou, vzbudil proto značný ohlas a všiml si ho i rakouský kancléř Metternich, který na výstavu také zavítal. Thonetovy výrobky se mu zalíbily, vyzval proto německého truhláře, aby odešel do Vídně, kde by mohl své podnikání lépe rozvíjet.
Thonet nebyl proti, jen musel několik měsíců počkat na privilegium od císařsko-královské Všeobecné dvorní komory, které pro něj bylo jako pro řemeslníka nezbytné. V privilegiu stálo, že „může každý, dokonce i ten nejkřehčí druh dřeva, ohýbat chemicko-mechanickou cestou do jakýchkoli forem a výztuží“. To ho opravňovalo k výrobě veškerého ohýbaného zboží.
Ve Vídni se musel nejdřív zabydlet. Zpočátku neměl ani vlastní dílnu, kterou si otevřel až roku 1849. Naskytla se mu ale skvělá šance, protože získal zakázku na vybavení Lichtenštejnského a Schwarzenberského paláce. Vůbec první byla ale legendární vídeňská kavárna Daum, do které dodal své židle „číslo 4“ (názvy výrobků se odvíjely od pořadí ve firemním katalogu).
Ohnout, ale nezlomit
Vyrobit ohýbanou židli ale nebylo jen tak. Šlo o to dát dřevu „rozříznutím a znovusklížením libovolný ohyb a tvar v různých směrech“. Tak to stálo v dalším privilegiu, o které požádal Thonet už nikoli jen jménem svým, ale i svých synů Michaela juniora, Josefa, Augusta, Franze a Jakoba. Roku 1853 se totiž rozhodl přepsat firmu na ně a přejmenovat ji na Gebrüder Thonet (Bratři Thonetové). Vedení podniku si ovšem nadále ponechal.
Konkurence ani vývoj ale nestály na místě, proto si Thonet podal na vídeňském patentním úřadě žádost ještě o jedno privilegium, které mělo rodině zajistit technologický náskok. Týkalo se „zhotovování židlí a stolových noh z ohýbaného dřeva, jejichž ohýbaní se děje působením vodních par nebo vroucích kapalin“.
To už uměl Thonet ohýbat nejen skládané dýhy, ale i masivní dřevo. Byl to geniální vynález. Při pokusech, kdy se ohýbané hranoly lámaly na vnější straně, přišel na spásnou myšlenku. Na protilehlou stranu ohybu dřevěné tyče upnul do zarážek kovový pás, který zabránil praskání dřeva. Vznikly tak první židle, které na výstavách vzbudily okamžitě značnou pozornost.
Vzhůru do Koryčan
V padesátých letech 19. století se chystalo rušení vídeňských městských hradeb. Předpokládal se nevídaný rozmach výstavby nejenom na jejich místě, ale i v přilehlých obcích okolo. Zvýšená poptávka po kvalitním nábytku proto roku 1856 přiměla Michaela Thoneta k vybudování vlastní továrny – první na výrobu ohýbaného nábytku na světě. A vybral si pro ni moravské Koryčany. Kolem dokola totiž byly rozsáhlé bukové lesy a bukové dřevo se ukázalo ke zvolené technologii jako nejvhodnější i ve srovnání s dřevem exotickým.
TIP: V údolí zpívajících stromů: Jak se rodí slavné stradivárky
Ještě než ale začal Thonet v Koryčanech stavět, uzavřel dlouhodobou smlouvu o odběru bukového dřeva s hrabětem Wittgesteinem, kterému patřilo tamní panství. Z komfortního vídeňského bytu se přestěhoval do koryčanské selské chalupy, ve které několik měsíců bydlel, aby byl při stavbě továrny od samého začátku. Hned roku 1857 pak zahájil výrobu. V prvním roce provozu v koryčanské továrně pracovalo na 300 zaměstnanců, kteří denně vyrobili 200 kusů židlí.
Židle číslo 14
A právě tady, v moravských Koryčanech, se dostala poprvé do průmyslové výroby legendární thonetka, neboli „kavárenská židle číslo 14“, která platí dodnes za vůbec nejoblíbenější židli na světě. Původně byla určena pro vídeňské kavárny, později ale pronikla také do známých koncertních sálů i významných budov po celém světě a dostala se dokonce až do pracovny amerického prezidenta v Bílém domě.
Thonetka se stala tak populární, že se v krátké době začaly objevovat její falzifikáty, Thonet proto musel své zboží opatřovat ochrannou značkou. Jenom do roku 1930 se židlí číslo 14 vyrobilo přes 50 milionů kusů a stejnou technologií se vyrábějí dodnes.
