Šiřitelé dobrých i špatných zpráv: Jak se žilo poslům v Čechách?

Bez efektivního poselského aparátu nemohla existovat správa země. Proto se nejvíc poslů věnovalo úřední korespondenci. Tito doručovatelé byli lépe situováni než obyčejní poslové doručující soukromá psaní. Jejich postavení záleželo také na tom, zprostředkovával-li dotyčný korespondenci krále, knížete, české komory, vrchnosti, města nebo soudu. 

Nevděčné povolání soudního posla

Soudní posel zpravidla nenosil dobré zprávy, za což se mu často dostalo příkoří, doručit ale musel každou vše. Když donesli v roce 1535 poslové půhon k tvrzi Diviše Malovce z Libějovic, bylo jim násilím bráněno jej předat, a když dosáhli svého, honili je ozbrojenci s kopími a kordy. Když doručoval v roce 1556 jistý soudní posel předvolání Janu Doubkovi z Lautrpachu, byl od něj „tuze zbit“, podobně Franz František nesoucí roku 1576 psaní do Světlé nad Sázavou byl za doručený list „honěn a tuze zpohlavkován“.

V roce 1586 na Libenicích byl soudní posel bit, protože nechtěl čekat s listem, až páni odbydou hostinu. Jeden mu natloukl tvář říkaje: „Tu máš pstruha!“ a pak velel dát ho „do žumpy“ i s průvodcem, který jej na tvrz přivedl. Zle pochodili také poslové pohánějící roku 1526 Jindřicha z Rožmberka na Krumlově. Pán jim vzal obranné listy i se zemskou pečetí, roztrhal je, rozdrobil na kousky a kázal jim je sníst. Když se vzpouzeli, hrozil palicí a dal jim přinést dobrého vína, aby snáze mohli polykat. Pak jim nechal vysázet na holá záda šest ran a teprve poté je ze zámku propustil. A aby v okolí nemeškali, poštval na ně ohaře.