Rebelie hedvábných třásní: Jindřich VIII. s irskými povstalci krutě zúčtoval

Od doby, kdy do Irska vpadli Normané, uplynulo více než 350 let. Za tu dobu se odehrály události pro domorodé Iry mnohdy nešťastné, zároveň se však projevila síla jejich společnosti a kultury. Do roku 1250 ovládli angličtí Normané pětasedmdesát procent veškeré irské půdy. Vděčili za to zejména svým vojenským a organizačním schopnostem i lepší výzbroji. Jenomže pak se začala mince obracet.

 Domorodí Irové neboli Gaelové se nevzdávali a nepřetržitě útočili na anglonormanská území, což vedlo ke značným škodám a opětovnému zvětšování držav místních klanů. Války mezi anglonormanskými lordy a klanovými králi, mezi něž se řadili MacCarthyové, O'Donnellové či O'Neillové, trvaly téměř sto let. Během tohoto období se angličtí kolonisté dostali do defenzivy a jimi ovládané území se povážlivě umenšovalo. A pak přišla černá smrt. 

Středověké obrození 

Psal se rok 1348, když se v Irsku objevila morová epidemie, která už dva roky decimovala Evropu. První morová rána přicestovala po vodě a šířila se z přístavů po celém ostrově. Nejvíc se jí ale zalíbilo ve městech, kde žili především angličtí usedlíci. Vysoká koncentrace obyvatel na malém prostoru ve městech jako Dublin nebo Wexford představovala ideální prostředí pro šíření nemoci. Usedlíkům tak způsobila mnohonásobně větší škody než domorodým Irům, kteří převážně obývali statky na venkově. Mnozí irští Angličané proto opouštěli svá panství a vraceli se do rodné země, zatímco Irové se těšili z nabyté převahy. 

Irské zvyky v zemi opět získávaly dominantní pozici a anglický vliv a jejich panství se značně zmenšovaly. Rozkvět irského jazyka a kultury ovšem nezasáhl pouze Iry, ale pohltil i převážnou část angloirských usedlíků. Jako typický příklad takovéto faktické asimilace lze uvést původně normanský rod de Burgh, z něhož se postupem času stal ryze irský Burke, jen těžko odlišitelný od domácích Gaelů. Tento vývoj pochopitelně nelibě nesly centrální úřady v Dublinu i dvůr v Londýně a snažily se skrz vydané zákony kolonisty od domorodců co nejvíce separovat. Ruku v ruce s tím mířila na „smaragdový ostrov“ i vojenská pomoc z Anglie. 

Jenže kromě situace v Irsku tehdy anglickou pokladnu vyčerpával neklid ve Skotsku a Francii, veškeré vojenské úspěchy Angličanů tím pádem dokázali domorodí Irové zvrátit. Území kolonie se tak nadále zmenšovalo, až v polovině 15. století zbyla jediná enkláva kolem Dublinu zvaná Pale (česky Koloví). Název nevelkého území odkazoval na skutečnost, že území obklopovala palisáda, před níž obyvatelé z nařízení místního parlamentu vyhloubili dvojitý příkop. 

Nekorunovaný vladař 

Irsko na politické mapě Britských ostrovů nezaujímalo pouhou roli pasivního hráče. Nejen že se dokázalo účinně bránit, ale také aktivně zasahovat do anglických záležitostí. Tento trend se projevil během anglických válek růží (1455–1487), kdy se postavilo za nárok Yorků. Otevřený konflikt už klepal na dveře, když nebezpečí války prozatím zažehnala korunovace Eduarda IV. z rodu Yorků (1461–1470, 1471–1483). 

Irsko se nicméně nevrátilo pod přímou kontrolu anglického panovníka. Podřídit území jeho přímé vůli by totiž vyžadovalo silnou vojenskou intervenci, na kterou vládce neměl dostatek financí. Král tedy nadále jmenoval místodržící z řad angloirských lordů, mezi jejichž úkoly patřilo udržování klidu v zemi, vzhledem k jejich dobrým vztahům i častým svazkům se zdejšími Gaely. Správa Irska angloirskými lordy představovala pro vladaře značný risk, neboť hrozilo reálné nebezpečí, že pověřený místodržící začne ve svých rukou hromadit moc a vliv na úkor panovníka. 

Roku 1478 se role zemského správce zhostil Gerald FitzGerald (v úřadu 1478–1513), 8. hrabě z Kildare. Vlivný lord, spřízněný sňatky s významnými gaelskými i angloirskými rody, si díky velké moci vysloužil přízviska „velký hrabě“ či „nekorunovaný irský král“. Respekt, kterému se v celém Irsku těšil, však nezneužíval a zachovával loajalitu vládci – králi z rodu Yorků. 

Ve chvíli, kdy se anglického trůnu ujal příbuzný Lancasterů, Jindřich VII. Tudor (1485–1509), se Irsko opět změnilo v základnu yorkistických spiklenců. Panovník si vzpouru nemohl dovolit, a proto do Irska vyslal sira Edwarda Poyningse, svého dávného přítele a spolubojovníka, aby ostrov přivedl k pořádku a zavedl nové zákony, potlačující irské právo a zvyky a zavádějící kontrolu nad rozhodnutími irského parlamentu. 

Touha zkrotit ostrov 

Velký hrabě z Kildare nakonec Irsko spravoval až do roku 1513. Přestože na ostrově sílil odpor vůči novému králi, zachovával mu po celou dobu vlády věrnost a urovnával vnitřní spory. Anglie naopak dodržovala pravidlo nevměšování se do irských záležitostí a panovník byl rád, že za něj v Irsku vládne věrný poddaný. Leč situace se zvrtla, když se roku 1519 začal o Irsko zajímat Jindřich VIII. (1509–1547). Aby dostal kýžené území pod svou kontrolu, povolal do Londýna nového místodržícího, jímž byl Garrett Oge FitzGerald (v úřadu 1513–1534), 9. hrabě z Kildare. Do Irska naopak odvelel Henryho Howarda. Hrabě ze Surrey dorazil s jasnými instrukcemi – nastolit v Irsku (anglický) pořádek a vymoci poslušnost vůči králi. 

Jenomže takový úkol představoval pro Surryho a jeho malé vojsko nevyřešitelný oříšek. Ve zprávě, kterou roku 1521 předložil Jindřichu VIII., konstatoval, že vzpurné Iry lze přivést k poslušnosti jedině se silnou armádou, doprovázenou dělostřelectvem, a dobytá území pak zabezpečit novými pevnostmi s anglickou posádkou. Avšak ani tento postup by podle něj nezaručoval trvalý úspěch, k tomu by irské území museli přímo osídlit angličtí kolonisté. Na takto rozsáhlý plán ale král neměl peníze… 

Součástí pověření, které hrabě ze Surrey dostal od Jindřicha VIII., bylo také uspořádání církevních záležitostí. V anglickém pojetí to znamenalo sjednotit a zejména poangličtit irskou církev, která se vyznačovala stejnou rozpolceností jako obyvatelstvo ostrova. Náboženská otázka nabrala na důležitosti po roce 1533, kdy se Jindřich VIII. rozešel s papežem kvůli sňatku s Annou Boleynovou a sám se pasoval do role hlavy nové anglikánské církve. Stejně jako chtěl král řídit církev, hodlal také přímo ovládnout Irsko. O příliš mocné a nezávislé angloirské místodržící z Kildare nestál. 

Povstání hraběte 

Anglie považovala přímou kontrolu nad Irskem za životně důležitou. Přetrvávala hrozba, že anglická opozice nebo nepřátelé na mezinárodním poli, kterých po Jindřichově církevní reformě přibylo, Irsko využijí jako základnu pro její napadení. V tomto ohledu se anglický král zvláště obával španělského vlivu. Tehdejší velmoc se totiž stala přirozeným spojencem Irů, dokonce tuto alianci v budoucnu naplnila. S mocným Španělskem souvisel i další z motivů Jindřicha VIII., proč usilovat o úplné podmanění Irska, a sice snaha vytvořit si velmocenské postavení srovnatelné s tím španělským. A první kroky Anglie učinila právě v Irsku. 

Dosavadní separace gaelských Irů a Angloirů přestala panovníkovi připadat udržitelná, když roku 1534 přešel od defenzivní politiky k útočné a povolal do Londýna Garretta Ogeho. Tímto krokem došlo k plánovanému odstřihnutí hrabat z Kildare od jejich vlivu. Králova irská rada sídlící v Dublinu nabývala na důležitosti již dříve, nyní však přišla její chvíle převzít nad Irskem moc. Před cestou do hlavního města království předal Garrett Oge místodržitelský úřad svému nejstaršímu synovi Thomasi Fitzgeraldovi (v úřadu 1534 až 1537), patrně s vědomím toho, co bude v Anglii následovat. 

V Londýně skončil Garrett Oge v zajetí. Reakce jeho syna na sebe nedala dlouho čekat, 11. června 1534 vtrhl do Dublinu. Proti Jindřichovi VIII. povstal v doprovodu sto čtyřiceti gallowglassů, jejichž přilby zdobily hedvábné třásně. Neobvyklý doplněk jejich veliteli vynesl přezdívku „Hedvábný“. V opatství sv. Marie, tváří v tvář královské irské radě, mrštil Hedvábný Thomas na zem meč místodržícího Irska se slovy, že od této chvíle nezastupuje vladaře, nýbrž se řadí k jeho nepřátelům. Nato síň opustil, do Dublinu se ale brzy vrátil a nebyl sám. 

Hledání spojenců 

Staří přátelé a spojenci Thomasova otce mladému rebelovi domlouvali, aby zachoval mír. Jenomže Hedvábný Thomas to viděl jinak. Jako místodržící měl pod kontrolou většinu pevností v Pale i vládních skladů, navíc si mohl vyžádat vojenskou pomoc ostatních lordů. Toho, kdo se odmítl zúčastnit jeho rebelie a přísahat mu věrnost, uvěznil na hradě Maynooth, hlavním sídle a pevnosti rodiny FitzGeraldů. O podporu požádal i svého bratrance a přítele lorda Butlera, jemuž nabídl rozdělení irského království rovným dílem, pokud povstání uspěje. Butler však odmítl. 

Kildare hledal spojence i za hranicemi. Ostatně neučinil tak sám, politika Jindřicha VIII. představovala zásadní problém pro většinu Irska. Tím pádem se mezi nepřáteli Anglie pídil po vhodném spojenci také hrabě z Desmondu či náčelník Conor O'Brien z jihu. Jednání o vojenské podpoře probíhala se skotským králem Jakubem V. (1513 až 1542), který pomoc přislíbil, ale než stihl účinně zasáhnout do děje, Kildarovo povstání skončilo. Bez významnějšího úspěchu probíhala také diskuse s papežem, který se po revoltě Jindřicha VIII. (kvůli jeho druhému sňatku) jevil jako přirozený spojenec. 

Nejvíce nadějí ovšem Irové vkládali do spolku se Španělskem císaře Karla V. Habsburského. Španělští vyslanci v Irsku v inkriminované době operovali. Koneckonců španělský císař měl s královstvím nevyřízené účty a vážnější potíže anglického vladaře v Irsku by ocenil. Přesto se ani španělská vojenská intervence tentokrát neuskutečnila. 

Krutá odveta 

Laxní přístup spojenců neodvrátil Thomase od plánu, jeho pozice byla silná a byl tu i příslib domácí podpory. Pod jeho kontrolu navíc spadal Dublin. Posádka zdejší pevnosti ale zachovala věrnost králi, proto na ni angloirský hrabě zaútočil. Ačkoliv útok na Dublinský hrad nevyšel, během bojů skončilo na popravišti několik královských úředníků a členů církve. Exekuce neminula ani dublinského arcibiskupa, který se s útočníky pokusil vyjednávat. Zda měl na tomto činu přímou vinu Hedvábný Thomas, nevíme, v každém případě ho vražda připravila o podporu církve.

Když povstalci neuspěli v Dublinu, obrátili se k Pale, které podle uvážení plenili a obsazovali. Někdy v této době zemřel v zajetí v Londýně Garrett Oge, a z Thomase se tak technicky stal 10. hrabě z Kildare. Král však jeho titul nikdy nepotvrdil. Poté, co se Jindřich VIII. dozvěděl o událostech v Irsku, vyslal na ostrov trestnou výpravu pod velením sira Williama Skeffingtona, který dostal za úkol plenit území pod správou mladého hraběte. 

Anglická flotila, vybavená silným vojskem a dělostřelectvem, si vedla proti povstalcům úspěšně. Kildare vzápětí ztratil kontrolu nad Pale, dostal se do defenzivy a stáhl se na pevný hrad Maynooth, kde uschoval proviant i nejlepší děla. V patách mu byl Skeffington, který ho v březnu 1535 obklíčil, a protože šlo o velmi dobré opevnění, nechal jej ostřelovat těžkými děly. Po desetidenním obléhání Angličané hradby silně poškodili, takže se velitel posádky Christopher Paris obával, že nevydrží. 

Zatímco se Hedvábný Thomas snažil získat posily, poslal obránce hradu Skeffingtonovi dopis, v němž nabídl složení zbraní a vydání pevnosti za odměnu. Věřil, že Angličané nabídku přijmou a za zradu mu udělí milost. Skeffington tak získal opevnění za úplatek, avšak milosti, po níž obránci hradu toužili, se nedočkali. Anglický rytíř všem namísto toho udělil „maynoothský pardon“ a všechny obránce nechal postřílet z děl. Irsko bylo na války zvyklé, takto krvavá hromadná poprava ovšem neměla obdoby. Odstrašující účinek, v jaký Skeffington doufal, se dostavil. Dobytím Maynoothu totiž povstání hraběte z Kildare fakticky skončilo. 

Dobrovolné zajetí 

Hedvábný Thomas sice přišel o svou mocenskou základnu, sám se ale prozatím pohyboval na svobodě. Nehodlal se vzdát a Angličanům znepříjemňoval život tak, jak to Irové uměli nejlépe – partyzánskou válkou. Podporu nalezl u klanů na jihu, především u O'Brienů a O'Connorů, kteří patřili k zuřivým nepřátelům Angličanů v Irsku. Síť Kildarových spojenců se ale zmenšovala a bylo jen otázkou času, než Angličané dostanou i jeho. Na anglickou stranu se dokonce postavilo také pět Thomasových strýců. Bratři jeho otce se totiž rozhodli chránit své majetky. V červenci 1535 připlul do Irska nový místodržící Leonard Grey, proslulý svou krutostí. Hedvábného Thomase tehdy už opouštěl jeden spojenec za druhým a jeho vojsko se taktéž drolilo. Nakonec se sám rozhodl složit zbraně a požádat o odpuštění. 

I když se Thomas vzdal, byl stále respektovaným soupeřem. Místodržící Grey navíc nestál o to, aby se konflikt nadále protahoval. Zaručil proto Thomasovi bezpečnost a přesvědčil ho, aby se bezpodmínečně poddal králi. Thomas souhlasil, vyrukoval ovšem s vlastními podmínkami. Jelikož nechtěl připustit, aby anglický vladař spravoval Irsko bez hrabat z Kildare, požadoval pro rebely královský pardon a jeho souhlas k tomu, aby mohl zastávat post místodržícího doživotně. Jenže Thomas naprosto neodhadl povahu a cíle Jindřicha VIII., který nehodlal o ničem smlouvat. S důvěrou v záruky, které mu poskytl místodržící Grey, se hrabě vydal do Anglie. V Londýně byl ale zajat a přizván k formální návštěvě v londýnském Toweru. O něco později uvěznili i jeho pět strýců. Panovník se zkrátka rozhodl definitivně skoncovat s rodem FitzGeraldů a Irsko si nechat pro sebe. 

První irský král 

Hedvábný Thomas a jeho strýcové strávili v Toweru dva roky. Na popraviště se mocní FitzGeraldové dostali teprve 3. února 1537. Jejich smrt šokovala angloirskou aristokracii i gaelské klanové náčelníky. Kromě nich popravili Angličané celkem pětasedmdesát účastníků kildarského povstání. Vysoký byl i celkový počet poprav za účast v něm, celkem pětasedmdesát rebelů skončilo na popravišti. Nyní bylo jasné, že král Jindřich s nikým smlouvat nebude. Od té chvíle panovník do pozice místodržícího Irska dosazoval jen mocné a loajální Angličany a v Dublinu pobývalo až do roku 1922 anglické vojsko. Nadto se roku 1542 Jindřich VIII. stal jako první anglický monarcha králem Irska. 

Tudorovská politika vůči Irsku byla násilná, nesmlouvavá a zacílená na potlačování irského jazyka, práva i tradic. To pochopitelně u Irů, zejména gaelského původu, vyvolávalo odpor. Nejtvrději se proti útlaku postavili v devadesátých letech 16. století v Ulsteru, kde se rozhořelo povstání Hugha O'Neilla. Hrabě z Tyrone tehdy dokonce získal vojenskou podporu ze Španělska, avšak nakonec povstalce roku 1601 Angličané v bitvě u Kinsale porazili.