Jedna poprava za druhou: Skutečně byl Richard III. ničema bez skrupulí?

William Shakespeare vskutku Richardovi III. „naložil.“ Jen během hry dá zlopověstný hrbáč pokyn zavraždit svého bratra, pár svých odpůrců, dva své nezletilé synovce a vlastní manželku. Že to nemusela být tak úplně pravda, se pokusilo naznačit hned několik autorů historických románů. Stal jen nevinnou obětí tudorovské propagandy? Tak jednoduché to nejspíš nebude. 

Válka růží

Na počátku všeho leží válka růží, konflikt, v němž proti sobě v Anglii bojovali o moc a královskou korunu dva silné rody: Yorkové a Lancasteři. Richardův otec Richard Plantagenet stál v čele rodu Yorků. Poté, co padl v jedné z bitev, jeho nejstarší syn zajal a uvěznil stávajícího krále Jindřicha VI. a nechal se korunovat králem Edvardem IV. To bylo našemu hrdinovi pouhých sedmnáct let. Coby bratr nového krále získal Richard titul vévoda z Gloucesteru. Vyznamenal se v několika vojenských střetech a roku 1471 se jako dvacetiletý oženil s šestnáctiletou vdovou po synovi krále Jindřicha VI., Annou Nevillovou. 

Když roku 1483 zemřel král Edvard IV., stal se Richard lordem protektorem a vychovatelem svých dvou synovců, dvanáctiletého prince Edvarda a devítiletého Richarda z Yorku. Ano, tato dvě jména se skutečně „točila“ hned v několika rodinách, zkuste si nesplést i jejich nositele. Mladinký Edvard měl být brzy korunován, jenže potom se najednou vynořila informace, že král Edvard se před sňatkem s jejich matkou zaslíbil jiné ženě. A možná si ji dokonce tajně vzal. Právně i z hlediska církevního se tak oba chlapci-následníci stali nemanželskými dětmi, které ztratily nárok na korunu. Na trůn proto 6. července 1483 usedl vévoda z Gloucesteru jako Richard III. Následujícího roku vše posvětil listinou Titulus Regis i britský parlament.

Zloduch

Když jsme se nyní dostali k nejkontroverznější z kapitol z Richardova života, pojďme si vysvětlit, které zločiny Shakespeare poslednímu králi z rodu Plantagenetů přiřkl právem a které si nejsíš hodně přibarvil či vymyslel.

Už na samém začátku divadelní hry se dozvíme, že Richard v bitvě u Tewkesbury zabil syna tehdejšího krále Jindřicha VI. Jenže o tom, jak princ Edvard z Walesu zemřel, žádné zprávy nejsou – nebo spíš není známo jméno toho, kdo jej v boji či na útěku porazil. Jenže Richard si v dramatu namlouvá Edvardovu mladinkou vdovu Annu Nevillovou a zesílit dojem tím, že jde o vraha jejího muže, se Shakespearovi jistě hodilo. 

Podezřele rychlý konec také ve vězení potkal bývalého krále Jindřicha VI. A Richard má být opět pachatelem. Jenže daleko pravděpodobnější je, že mladík jen vykonával rozkaz svého bratra krále Edvarda IV. Mnohem zákeřnější a nemorálnější je ovšem třetí z vražd, které Richardovi hra „přišila“. Za oběť mu tentokrát měl padnout jeho vlastní bratr – George, vévoda z Clarence. Jenže ten byl usvědčen z několika zrádných skutků proti králi (svému nejstaršímu bratru) a rozsudek smrti nad ním vynesl šlechtický soud.

Richardovi v tomto případě jen připadla úřední povinnost dohledu nad popravou – zastával totiž funkci konstábla, tedy nejvyššího královského soudního úředníka. Přesto nechtěl být s bratrovým stětím spojován a král Edvard proto speciálně pro tuto exekuci jmenoval dočasně jiného konstábla – vévodu Buckinghama. 

Další čtyři popravení spadají do krátké éry Richardovy role lorda protektora. Šlo o šlechtice Hastingse, Riverse, Greye a Vaughana, kteří odmítli uznat jeho panovnickou autoritu. Zároveň patřili k oporám královny-vdovy Alžběty Woodwillové. Jejich konání však bylo možno hodnotit jako spiknutí proti koruně – a jako takové muselo být potrestáno. Nic, co by tehdejší praxe shledávala podivným.

Pojďme proto opět k obviněním osobnější povahy. Doopravdy Richard přispěl k úmrtí své manželky Anny? Ve skutečnosti zemřela nejspíš na souchotě už v březnu 1485. A král ji bolestně oplakával. I zde nejspíš Shakespeare použil záměrně pokroucenou verzi historie. 

Zločin v Toweru

Nejhorším skutkem však zůstává vražda obou mladinkých princů. Naposledy je svědkové viděli na začátku podzimu 1484 v Toweru. To už Richard získal anglickou korunu a vládl zemi. Že se jim něco mohlo stát, si ovšem lidé uvědomili až po Velikonocích následujícího roku. A skutečně obviněn z jejich smrti byl Richard až po dalších sedmnácti letech. Svou účast na vraždě a její okolnosti vyznal před svou smrtí přímo Richardův přítel, sir James Tyrell. Další důkazy ovšem chyběly – včetně těl obětí.

Pokud se ptáte, zda měl Richard k vraždě motiv, když už se králem prohlásil a své synovce zbavil legitimního původu, jednoznačnou odpověď vám dát nemůžeme. Jistě – právně se nacházeli mimo hru. Jenže stále mohli být využiti Richardovými nepřáteli. Jeho jediný zákonný dědic, desetiletý syn Edvard z Middlehamu, totiž nedávno náhle zemřel. Pokud by se některé ambiciozní šlechtické skupině povedlo odstranit Richarda, nic by nebránilo tomu, zrušit Titulus Regis a znovu mladé prince dostat do hry o následnictví.

Chlapci však zmizeli. Beze stopy. Teprve roku 1674, když se opravovaly schody v towerské Bílé věži, odkryli dělníci kostry dvou dětí zhruba odpovídající věku 11 a 13 let. V tu chvíli měli všichni jasno: jde bezpochyby o nešťastné zavražděné hochy! A to přesto, že princové jsou většinou spojováni s takzvanou Krvavou věží a Bílou věž nikdy nikdo neobýval – nacházela se tu jen kaple, úřad konstábla a síň královské rady. 

Věda a dedukce

Samozřejmě moderní doba je mnohem skeptičtější. A tak se kosti domnělých princů, uložené v kapli Neviňátek ve Westminsterském opatství, poprvé objevily v hledáčku dvojice vědců roku 1934. Věk prý zhruba odpovídá, druhá z nich však mohla patřit i dívce. Dnes bychom jistě z testů DNA dokázali vyčíst mnohem přesnější informace. Jenže Alžběta II. přezkoumání roku 2000 zamítla. Na Richardově pověsti by se tím patrně nic nezměnilo.

TIP: Tajemná kukačka: Který z anglických panovníků byl bastardem?

A samotné určení identity by nám zase nedokázalo potvrdit, zda princi zemřeli za Richarda, nebo o pár měsíců později, kdy se vlády chopil Jindřich VII. Nevíme totiž ani datum smrti, ani přesný způsob, jakým sešli ze světa – zda byli udušeni ve spánku, otráveni či naopak vyhladověni k smrti.