Půl století v zajetí: Případ posledního válečného zajatce Andráse Tomy

Jen málokdo si dovede představit, jaké to je strávit většinu života za mřížemi a navíc ve zcela cizím prostředí, bez možnosti si s někým promluvit. Přesně takový osud čekal na maďarského vojáka Andráse Tomu.

Mezi cizými jazyky

Narodil se 5. prosince 1925 ve východomaďarské vesnici Újfehértó a již ve čtyřech letech přišel o matku. V roce 1944 jej čekal povolávací rozkaz do armády, a tak se brzy ocitl ve víru východní fronty. V řadách 1. maďarské armády prošel ústupovými boji až k Osvětimi a Krakovu, kde jej 11. ledna 1945 zajali rudoarmějci. Poté byl přes Ukrajinu a Bělorusko převezen do zajateckého tábora Boksitogorsk nedaleko Leningradu, kde ho zaevidovali pod jménem Andras Tamas.

Tato zkomolenina vyplynula nejspíše ze skutečnosti, že se Toma nedokázal s nikým dorozumět – neuměl totiž rusky ani německy a jiní Maďaři se v táboře nenacházeli. Když poté onemocněl, čekal jej další transport zhruba 1 000 km východně do vojenské nemocnice v táboře Bistrjag. Ani tam se ale zřejmě nedokázal pořádně dorozumět. 

Projevy šílenství

V roce 1947 nejspíš Tomu společně s dalšími vězni naložili do vlaku, který měl zajatce dopravit do repatriačního centra. V té době, ale možná již dříve, u nešťastného Maďara propuklo duševní onemocnění – nebylo divu, transporty i samotné pobyty v táborech byly nesmírně fyzicky i psychicky náročné a nejeden muž je zaplatil zdravím nebo životem. Když tedy vlak dorazil do cílové stanice, Toma s nikým nekomunikoval, pouze cosi nesrozumitelného drmolil a choval se agresivně.

Byl proto dopraven do psychiatrické léčebny v Kotělniči. Maďarské úřady o něm v tu chvíli ztratily přehled, neboť nemocné osoby byly vyřazovány ze seznamů válečných zajatců. A tak zatímco Toma byl doma v roce 1954 prohlášen za mrtvého, sovětští lékaři považovali jeho maďarštinu za projev šílenství, což jej stálo další dlouhá desetiletí v naprosté izolaci. Vzhledem k tomu, že si neměl s kým promluvit, zapomněl András Toma časem své jméno i mnoho dalších osobních údajů.

Návrat mrtvého

V blázinci se naučil jen několik málo ruských slov, jedním z nich prý mělo být „nekřič“. Jeho stav se zhoršoval i po fyzické stránce, neboť se u něj rozvinula silná cukrovka, následkem čehož mu lékaři amputovali nohu. Teprve v létě roku 2000, po celých 53 letech v léčebně, se na Tomu usmálo štěstí, když na něj narazil lékař slovenského původu, který uměl plynně maďarsky. V drmolení rozpoznal něco, co se tomuto jazyku velmi podobalo a věci se daly konečně do pohybu. Do Ruska přijel neuropatolg András Veér, potvrdil, že Toma je skutečně Maďar, a ten se tak konečně dočkal návratu do vlasti.

Poté začalo pátrání po jeho minulosti a případných příbuzných. Toma naštěstí nezapomněl vše – některé detaily ze svého mládí si pamatoval celkem dobře, a tak bádání nasměroval do oblasti okolo města Nyíregyháza a nakonec i do malé vesničky Sulyánbokor, kde před válkou opravdu žil. Díky testům DNA se pak podařilo dohledat i jeho příbuzné, mimo jiné sestru a bratra.

TIP: Na německé zajatce čekaly v poválečném Československu nucené práce v dolech

V následujících letech žil u nevlastní sestry, která o něj pečovala, a údajně byl většinu doby pohroužen do minulosti. Příliš nemluvil a proud jeho vzpomínek na sebe většinou moc nenavazoval. Výzkumníci z nich ale mimo jiné dovodili, že musel sloužit u dělostřelectva. András Toma zemřel pouhé čtyři roky po návratu domů, bylo mu 74 let. Ve vlasti se kromě mediálního zájmu dočkal také povýšení, finanční odměny a vyplacení žoldu za celou dobu, kterou prožil v Sovětském svazu, potažmo v Rusku.