Přemyslovské dědictví: Kdo nahradil prvního českého krále Vratislava II.?

Žádný z Vratislavových šesti po sobě jdoucích nástupců si nemohl, nebo spíš ani nechtěl posadit korunu na hlavu, zlatou čelenku českého krále mohl nosit pouze on. Až v pořadí sedmý vladař po tomto králi, Vladislav II., se pokusil projekt českého království oživit. Stalo se tak roku 1158.

Nicméně vraťme se k Vratislavovi, který po smrti přenechal vládu bratrovi. Jedinému, který z pěti synů Břetislava I. ještě zbyl, Konrádovi Brněnskému. Proč právě jemu, když ho předtím napadl v Brně? Inu, po incidentu se Zderadem se nazlobil na svého proradného syna Břetislava a rozhodl se na poslední chvíli jmenovat svým nástupcem právě Konráda, čímž zamezil tomu, aby se proti němu s Břetislavem spojil.

Kruh se uzavírá

„Mezitím zlá zpráva šlehla v náš sluch: že se král Vratislav dne 14. ledna odebral ke Kristu a že jeho bratr Konrád nastoupil na knížectví,“ píše Kosmas. Formulace poněkud nešťastná. Nějak není jasné, jestli se ta zlá zpráva vztahuje k Vratislavově smrti nebo k příchodu Konráda na trůn. Snad tím chtěl Kosmas něco napovědět.

Údělný kníže se každopádně přestěhoval z brněnského na Pražský hrad. Sotva přenechal své dosavadní, tedy brněnské panství synu Oldřichovi, sotva pro mladšího syna Litolda vymezil úděl na Znojemsku, sotva se stačil porozhlédnout po svých nových vladařských povinnostech, následoval Konrád bratra Vratislava do říše mrtvých. Pražského hradu si užil pouhých osm měsíců. Kosmas to věděl ještě přesněji: „Máme jen velmi málo, co bychom psali o skutcích tohoto knížete, poněvadž po sedmi měsících a sedmnácti dnech téhož roku, co knížectví došel, pozbyl ho 6. září spolu s životem.“ 

Smrtí tohoto třináctého Přemyslovce odchází z dějinné scény panovnická generace bratrského trojlístku (on to byl fakticky pětilístek, když počítáme Jaromíra a Otu). S Břetislavem II. štafetu přejímá nové přemyslovské pokolení. O slovo se přihlásila generace potomků prvního českého krále Vratislava, čtyři královští synové. Během následujících padesáti let se právě oni postupně podělili o český stolec. Ten stolec byl ale zase jenom knížecí. 

„Když přijížděl Břetislav mladší do hradu Prahy, uvítal ho radostně lid za zvonění v kostelích, veselými reji chlapců i dívek, stojících na rozličných rozcestích a jejich hrou na píšťaly a bubny. A biskup Kosmas sám ho uvítal s duchovenstvem a velikým procesím v hradní bráně před kostelem Panny Marie a dovedl ho ke stolci. Podle řádu této země byl dosazen na stolec ode všech předáků a dvořanů kníže Břetislav dne 14. září roku od narození Páně 1092.“ 

Tak tedy Břetislav, toho jména na českém knížecím stolci druhý. Prvním Břetislavem byl jeho dědeček. Datum narození tohoto druhého Břetislava neznáme, ale byl muž v plném rozkvětu sil, „věkem dospělý, rozumem dospělejší“. Odhadujeme, že mu mohlo být asi tak pětatřicet let. Byl zřejmě energický a činorodý. I přes jeho mladickou anabázi s koupáním v Sasku a ne právě čestné zabití nenáviděného předáka Zderada u Brna, svědčí jeho skutky o tom, že se schopnostmi mohl vyrovnat otci. 

Konec slovanského kláštera?

Ze všech starostí se začal nejprve zabývat ochranou křesťanského náboženství, čímž kápl duchovnímu Kosmovi do noty, takže ten na něj nedá dopustit: „Hned na počátku svého knížectví, rozlícen jsa velkou horlivostí pro křesťanství, vyhnal pryč ze své země všechny čaroděje, hadače a věštce, rovněž dal pokácet a spálit i háje a stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil. Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích. Tyto ohavnosti a jiné bezbožné výmysly vyplenil ten dobrý kníže, aby se již v budoucnu nedály v lidu božím.“ Ano, zdá se to neuvěřitelné, že po více než dvou stoletích křesťanství u nás bylo pohanství pořád tak živé. 

Za Břetislava II. se navíc definitivně zavřely vody nad slávou slovanského kláštera na Sázavě. Podle Františka Palackého si to z větší části zavinili sami sázavští mniši: „Po Vratislavově smrti bratři slovanští sami, sváříce se a brojíce jeden proti druhému, uspíšili neodvratný pád liturgie této v Čechách. Tři z nich, Demeter, Kanan a Holiš usilovali se vší mocí, aby svrhli opata svého Božetěcha z důstojenství, domnívajíce se každý z nich, že dosednou potom na jeho místo. I nedávali dvoru knížecímu pokoje osočujíce opata svého žalobami nejhrubšími, které kdykoli vyšetřovány jsou, pokaždé ukázaly se být ničemnými, až konečně Břetislav, rozmrzev se nad neustálým tím škorpením, kázal vyhnat z kláštera opata i svárlivé bratry a uvést tam mnichy latinské z kláštera břevnovského.“

Porušení tradic

„A protože vždy čistým srdcem ctil Boha jediného a pravého a měl horlivou lásku k němu, líbil se všem milovníkům Božím. Neboť byl knížetem váženým, vůdcem v poli oblíbeným a bojovníkem ve zbrani nepřemožitelným.“ A přece se Břetislav II. dopustil osudové, draze potom zaplacené chyby. Na sklonku své osmileté vlády porušil stařešinský řád formulovaný dědečkem (tedy svým jmenovcem Břetislavem I.). Ten byl v té době už padesát let dodržovaný. Jak ho porušil? Měl snahu obejít dosavadní praxi, podle které nástupnické právo náleželo nejstaršímu Přemyslovci v rodě. Proč to udělal? Jeho záměr byl pojistit včas, ještě před svou smrtí, následnictví svému bratru Bořivojovi. Čímž kníže pominul všecky dosavadní zvyklosti. 

Předně zanedbal nároky Konrádova syna Oldřicha, což byl dědic brněnského údělu starší než Bořivoj. Podle stařešinského řádu se tedy knížetem měl stát v prvé řadě on. Tento krok byl z jeho hlediska pochopitelný – Břetislav chtěl pojistit pražské křeslo své rodové větvi. Ale mnohem horší bylo, že zanedbal jeden starobylý zvyk, který měl sílu zákona. Kandidáta na knížecí stolec vždycky schvalovali a přijímali čeští šlechtici a předáci. Schvalování a přijímání to sice bylo formální, ale bylo.

Na slavnostních shromážděních velmožů, církevních hodnostářů a prominentních bojovníků (říkalo se jim kolokvia), se ti všichni vyjadřovali obřadným způsobem k obsazování pražského stolce. Dlužno podotknout, že se těchto volebních shromáždění zúčastňoval i lid, ovšem pouze v roli statistů, aby dotvářel halasným provoláváním slávy patřičnou kulisu. 

TIP: Když se bratři nebratří aneb Přemyslovská hra o trůny

Na oněch kolokviích nešlo o nějaké demokratické volby, šlo tam o rituál. Ten byl zděděn po předcích, a byl důležitý, národ na něm lpěl. Domácí přijetí nového vládce se přitom odehrávalo v předem daných zúžených mezích: považovalo se za samozřejmost, že českému státu mohou vládnout výhradně Přemyslovci. Jejich právo považovali středověcí lidé jako cosi věčného, posvěceného Bohem. 

Základ nových sporů

Stalo se někdy, že by někdo vznesl doporučení hledat panovníka mimo okruh přemyslovské dynastie? Nikdy. Na druhé straně tradiční hold nastupujícímu vládci, to nebyla žádná formalita, protože držitel knížecího stolce se bez podpory šlechticů prostě neobešel. Takže to řinčení zbraní a hlasité volání „Krleš!“ bylo vlastně jakýmsi vyjádřením souhlasu a věrnosti. Oboje se pak ovšem v praxi často a snadno porušovalo. Kolokvium mohlo být skutečnou volbou, a taky bylo. Hlavně tenkrát, když se vynořilo více kandidátů moci. 

Břetislavovi se doma nakonec nepodařilo prosadit, že jeho nástupcem bude bratr Bořivoj, a ne nejstarší Přemyslovec, jak stanovoval dosavadní stařešinský řád, který měl sílu zákona. A tak se vydal s prosíkem do Řezna k německému císaři. Což neměl dělat, protože tím zažehnul další období sporů.