Pozřením lidského těla ku zdraví: Práškem z lebky se léčil i anglický král

Dějiny medicíny jsou plné úžasných příběhů, nečekaných objevů i důmyslných inovací, které zachránily miliony životů. Obsahují však i nespočet slepých uliček, na jejichž počátku stála mnohdy upřímná víra v nový prostředek či metodu, ale občas také prostá vypočítavost a touha šarlatánů vydělat na zoufalství pacientů. Mezi podivné praktiky lze zařadit i medicínský kanibalismus. 

Nutnost i volba 

Konzumace části nebo celého těla jedince stejného druhu v lidech vyvolává podivnou směs znechucení a fascinace. V přírodě se však jedná o chování poměrně běžné a mnohem rozšířenější, než si dříve vědci mysleli. Lidé praktikovali kanibalismus odjakživa a archeologické nálezy naznačují, že pojídání jedinců vlastního druhu nebylo ničím neobvyklým ani pro naše pravěké předky. Nejčastěji se lidé ke kanibalismu uchylovali pod tlakem nepříznivých okolností, například během válek, hladomorů a různých katastrof, ovšem dobře známé jsou i případy vrahů, kteří pozřeli části těl svých obětí. 

V Evropě představovala konzumace těla jiného člověka přísné tabu a lidojedství bylo považováno za jeden z typických znaků divošství. Nicméně skutečnost nebyla zdaleka tak hrůzná, jak si ji vykreslovali evropští dobyvatelé, aby ospravedlnili krvavé podmaňování jiných kultur. A ani Evropané nebyli úplně nevinní. Nezřídka měl kanibalismus rituální charakter a pozření těla zesnulého příbuzného bylo vrcholným projevem úcty. Důkazem, jak škodlivé takové počínání může být, představují příslušníci novoguinejského kmene Fore, u kterých se touto cestou předávalo z generace na generaci nebezpečné onemocnění známé jako kuru, jehož příčina se dlouhé roky vzpírala odhalení. Dnes se kuru považuje za takzvané prionové onemocnění (priony jsou infekční bílkovinné molekuly), k jehož šíření mezi novoguinejskými domorodci přispíval zejména zvyk konzumovat mozek zemřelého. Po vymýcení kanibalismu zmizelo i kuru. 

Jak zatočit s epilepsií? 

Pozoruhodnou formou kanibalismu je medicínský kanibalismus, tedy pojídání různě upravených i neupravených lidských tkání a orgánů nebo pití tělních tekutin za účelem léčby rozličných zdravotních neduhů. Ve starověkém Římě se léčivé schopnosti připisovaly například ještě teplé krvi zabitých či umírajících gladiátorů. Lékař Aulus Cornelius Celsus (asi 25 př. n. l. až 50 n. l.) ji ve svém díle De medicina doporučoval jako lék na epilepsii a v podobném duchu se později vyjádřil i přírodozpytec, filozof a historik Plinius Starší (23–79). 

Víra v léčivou či povzbuzující moc krve se udržela po téměř dva tisíce let. Renesanční italský filozof a lékař Marsilio Ficino radil pití tělesné tekutiny dospívajících, jelikož věřil, že jejich čerstvá krev dokáže člověku navrátit ztracenou vitalitu. Podobné názory zastával i slavný alchymista a lékař Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, známější jako Paracelsus (1493–1541). 

K požití krve jakožto poslední naději se koncem 15. století zřejmě uchýlil papež Inocenc VIII. Tomu byla údajně podána krev tří desetiletých chlapců, což si někteří badatelé vykládali jako první příklad transfuze v dějinách, nicméně je pravděpodobnější, že krev pouze vypil. Ještě v 19. století prý v Dánsku a zřejmě i jinde v Evropě lidé navštěvovali popravy s hrníčkem v ruce, aby si do něj nechali napustit trochu teplé krve usmrceného zločince. Pro nejchudší vrstvy se jednalo v podstatě o jediný lék, který si mohly dovolit. 

Namleté mumie 

Evropský medicínský kanibalismu dosahoval vrcholu v 15. a 16. století. Velmi oblíbeným léčivým prostředkem byl tehdy prášek vyráběný drcením mumifikovaných těl, jenž se přidával do nápojů, mastí nebo obvazů a měl pomáhat při celé řadě neduhů – od krevních sraženin a pohmožděnin po epilepsii nebo žaludeční problémy. Podle svých zastánců poskytoval také úlevu od bolesti a měl protizánětlivé účinky. 

Původně se na přípravu prášku používaly mumie přivezené z Egypta. Ty se však brzy i kvůli zákazu dovozu staly nedostatkovým zbožím, jenže poptávka ani v nejmenším neutichala, a proto nastala potřeba zajistit nové zdroje. Lze jen spekulovat, odkud se materiál pro výrobu mumiového prášku bral, nicméně můžeme předpokládat, že jej zajišťovali lupiči těl, kteří možná ne vždy čekali na přirozený skon dárců, a vhod přišla i těla popravených trestanců. 

Jak následně mumii vyrobit, radil v knize Pharmacopoeia Medico-Chymica z roku 1656 německý lékař a farmakolog Johann Schröder (1600–1664): „Vezměte čerstvé, zachovalé mrtvé tělo rusovlasého muže (ježto mají řidší krev, a proto i znamenitější maso) starého asi 24 let, který byl popraven a zemřel násilnou smrtí. Nechte mrtvolu den a noc ležet ve svitu slunce a měsíce – musí ovšem panovati dobré počasí. Maso nakrájejte na kousky a posypte myrhou a trochou aloe. Kousky pak na několik dní namočte do alkoholu, na 6 či 10 hodin je pověste, znovu namočte a nakonec je nechte vysušit na suchém a stinném místě. Budou podobny uzenému masu a nebudou zapáchat.“ 

Obdobné návody se objevovaly i jinde, avšak v 18. století začala popularita prášku z mumií, který mimo jiné doporučoval i filozof a vědec Francis Bacon, uvadat, třebaže dostupný byl ještě na začátku minulého století. Zajímavé je, že celé pozdvižení kolem této medicínské metody podle všeho vzniklo špatným překladem, jak ve své knize o kanibalismu píše současný biolog Bill Shutt. Pod arabským slovem mumiya se totiž neskrýval prášek z namletých těl, nýbrž druh živice (směsi přírodních uhlovodíků, například dehet nebo asfalt), která se na Blízkém východě používala k léčebným účelům. Stejné označení později dostaly egyptské mumie kvůli předpokladu, že zmíněnou látku obsahují. Odtud už byl jen krůček ke spojení skutečných mumií s blahodárnými účinky. 

Tuk, kůže i lebka 

K léčbě se kromě krve či prášku z mumií používaly i jiné části lidského těla, od lebky a jiných kostí po tuk. Ten měl pomáhat při potížích s klouby a přispívat k hojení jizev. Často se věřilo, že na problém s danou partií je nejvhodnější lék připravený právě z ní. Na jaterní onemocnění se proto hodil prášek z usušených jater, kůže byla ideální na kožní potíže a drcená lebka na bolesti hlavy, záchvaty, křeče a podobné neduhy. Anglický lékař a průkopník zkoumání mozku Thomas Willis (1621–1675) doporučoval pít nápoj vyrobený z drcené lidské lebky a čokolády jako pomoc při mrtvici a krvácení. V knize Ternary of Paradoxes se ve prospěch podobných medikamentů vyjádřil vlámský chemik a lékař Jean Baptiste van Helmont (1580–1644). 

Anglický král Karel II. Stuart ( 1660–1685), který měl zálibu v chemii a matematice (vybudoval si i vlastní laboratoř), užíval během svých posledních dnů kapky, jejichž důležitou ingredienci tvořil prášek z lebky rozpuštěný v alkoholu. Těsně před smrtí dostával od lékařů čtyřicet kapek tohoto elixíru denně. Pozoruhodný nápoj dokonce pil z nádoby zhotovené z lidské lebky, aby léčbu podpořil, ale zjevně bez úspěchu, protože o několik dní později zemřel. 

Kapky připravené rozdrcením téže části těla předepsali lékaři před smrtí k úlevě od bolesti i anglické královně Marii II. Stuartovně ( 1689–1694). Prášek z lidské lebky se doporučoval také k léčbě epilepsie a podle dochovaných záznamů se k danému účelu používal ještě v polovině 19. století. Jednomu skotskému chlapci trpícímu onemocněním léčitel podal nápoj vyrobený z této ingredience dokonce ještě v roce 1909. 

Přetrvávající paradox 

Přestože byly léky připravované z mrtvých těl poměrně běžnou součástí evropské medicíny a měly významné zastánce, zaznívala na jejich adresu i kritika. Proti praxi využívání mumií nebo těl popravených lidí se koncem 16. století vyjádřil francouzský královský chirurg Ambroise Paré (1510 až 1590). Souzněl s ním i jeho krajan, myslitel a humanista Michel de Montaigne (1533–1592), jenž poukazoval na pokrytectví těch, kdo odsuzovali kanibalské praktiky domorodých Američanů a jiných „divochů“, zatímco sami užívali léky připravené z mrtvých těl. Většina lidí ale zjevně prášek z lebky či různých orgánů, krev nebo tuk z umrlců vnímala jako odosobněnou hmotu, jejíž konzumaci přirozeně nelze pokládat za kanibalismus, třebaže dnes bychom to za kanibalismus označili. Ukazuje to také na rozostřenou hranici mezi kanibalismem a chováním, které jím už není. Podle nejpřísnějšího měřítka by se totiž za kanibalismus dalo považovat i pití mateřského mléka. 

Medicínský kanibalismus měl dlouhou tradici také v Číně, kde se v průběhu posledních dvou tisíc let jako lék používaly nejrůznější části lidského těla, od vlasů a nehtů po kosti, srdce, játra nebo placentu, jejíž obliba v tomto ohledu roste v poslední době i na Západě. Kromě tohoto dočasného orgánu se v Číně údajně konzumovaly také lidské plody, a to dokonce ještě nedávno. V polovině devadesátých let 20. století ověřovala čínská reportérka ve městě Šen-čen zvěsti, že nemocnice prodávají potracené plody ke konzumaci, a v roce 2012 světem proletěla zpráva o tom, že jihokorejští celníci zabavili přes 17 000 kapslí, které měly obsahovat prášek vyrobený z masa potracených plodů či mrtvě narozených dětí. Potravní doplněk sliboval podpořit vitalitu a libido konzumenta. 

Úřady v souvislosti s nálezem varovaly, že pokud použitá tkáň nebyla sterilizovaná, může vzhledem k potenciálně obsaženým bakteriím, virům a jiným patogenům představovat vážné zdravotní riziko. Spekulace o tom, že se v Číně lidské plody stále konzumují, přiživil počátkem tisíciletí čínský performanční umělec Ču Jü, který se nechal vyfotit, jak připravuje a jí údajně šestiměsíční lidský plod. Fotografie se záhy stala virální.