Transfuze krve má za sebou historii plnou hrůzných experimentů, bludných představ a fatálních pokusů

I když se dějiny transfuze v dnešním slova smyslu patrně začaly psát až v 17. století, význam krve pro život si lidé uvědomovali již v antice. Krev se ale tehdy pokládala pouze za jednu ze čtyř základních tělesných šťáv (krev, černá žluč, žlutá žluč a hlen). Jejich nerovnováha byla dle Hippokratova (460–asi 370 př. n. l.) učení, v jehož platnost lékaři věřili téměř dva tisíce let, častou příčinou nemoci a dala se znovunastolit například dietními opatřeními. V souvislosti s humorální teorií (věřilo se, že poměr šťáv určuje temperament člověka – sangvinik, cholerik, melancholik a flegmatik) na oblibě získalo také pouštění žilou – tedy přesný opak transfuze –, které se běžně praktikovalo až do 19. století. 

Klíčový objev 

Přenos krve z dárce do těla příjemce byl v antice víceméně nepředstavitelný a využívání krve k posílení těla se omezovalo na její konzumaci. Slavný lékař Galén (129–216) kupříkladu doporučoval pití krve některých zvířat jako léku na vzteklinu. Římský přírodozpytec, filozof a historik Plinius Starší (23–79), který zemřel při erupci Vesuvu, jež pohřbila Pompeje, zase popisoval, jak lidé kvůli údajným léčivým účinkům popíjeli čerstvou krev padlých gladiátorů. Z důvodů získání protivníkovy síly či duše někteří jedinci konzumovali krev zabitých nepřátel a pití krve se stalo i součástí různých rituálů, včetně přijímání Kristovy „krve“ během křesťanského obřadu eucharistie. V populární kultuře se pití krve spojuje především s upíry. 

Zásadní překážkou samotné myšlence transfuze byla neznalost krevního oběhu, který objevil anglický lékař William Harvey (1578–1657) teprve počátkem 17. století a poprvé jej popsal v knize De motu cordis z roku 1628. Jeho dílo se stalo podnětem k řadě dobře doložených experimentů s transfuzí krve, byť se traduje, že ten vůbec první možná proběhl už dávno předtím. 

Mezi lety 1490 až 1492 byla těžce nemocnému papeži Inocenci VIII. údajně podána krev tří desetiletých chlapců (koupených po „jednom dukátu za kus“), kteří následně zemřeli. Podrobnosti ale nejsou známy a náznaky, že šlo o skutečnou transfuzi, tedy přenos krve z jednoho těla do druhého, jsou podle názoru některých jen výsledkem špatného překladu, že papež krev dětí „pouze“ pil. 

Klidnění ztřeštěné mysli 

V témže roce, kdy Harvey publikoval dílo o oběhovém systému, italský lékař Giovanni Colle (1558–1631) z padovské univerzity nastínil možnost využít transfuzi jako prostředek k prodloužení života, ačkoli sám ji zřejmě nikdy nepraktikoval. O krevní transfuzi coby metodě léčby některých nemocí mluvil už koncem třicátých let 17. století také anglický duchovní Francis Potter (1594–1678), a myšlenka se pomalu šířila Evropou. 

Harveyho objev neotevřel pouze cestu ke krevním transfuzím, ale naznačil i možnost intravenózního (nitrožilního) podání léků, jež se díky cirkulaci krve dostanou do celého těla. Za prvního, kdo to experimentálně ověřil, se pokládá anglický astronom, fyzik a architekt sir Christopher Wren (1632 až 1723), který ve druhé polovině padesátých let 17. století vstřikoval vlastnoručně vyrobeným nástrojem různé látky do krve psům a sledoval bezprostřední nástup účinků, včetně zvracení či smrti. Svědky těchto pokusů byla řada Wrenových současníků, včetně irského přírodovědce a vynálezce Roberta Boylea (1627–1691), jenž je zopakoval, a anglického lékaře Richarda Lowera (1631–1691), který zašel ještě dál a připisuje se mu provedení první transfuze v dějinách. 

V roce 1665 začal provádět před tehdy čerstvě založenou Královskou společností experimenty s přenosem krve mezi psy. Díky deníkovým záznamům Samuela Pepyse (1633 až 1703) je dobře známá demonstrace, jež se odehrála 14. listopadu 1666 na Gresham College. Lower zde nechal krev z jednoho psa proudit do těla druhého, kterému bylo zároveň pouštěno žilou. Zatímco první pes zemřel, druhý přežil a vedlo se mu dobře. Úspěch údajně vyvolal různé vtípky, například jak by to dopadlo, kdyby se arcibiskupovi do těla napumpovala krev kvakera (příslušník protestantské společnosti odmítající obřady a tradiční dogmatickou teologii). Objevily se však i vážněji míněné návrhy, kupříkladu zda by se krví zdravého dárce nedaly napravit některé zdravotní neduhy. 

První pokus na sebe nenechal dlouho čekat. O rok později, 22. listopadu 1667, provedl Lower za asistence lékaře a chirurga Edmunda Kinga (asi 1630 až 1709) transfuzi u lidského subjektu. Tím byl cambridgeský student Arthur Coga, který si za dvacet šilinků nechal do těla pomocí injekční stříkačky vpravit „kolem 12 uncí“ (přes 300 ml) ovčí krve. Někteří přítomní dokonce v duchu humorální teorie doufali, že by ovčí krev na muže, jenž byl prý poněkud potrhlý, mohla mít zklidňující účinky. Jestli se tak stalo, s jistotou říct nelze, Coga každopádně transfuzi přežil bez následků, a dokonce se po ní cítil tak dobře, že si vyžádal zopakování pokusu. To o několik týdnů později proběhlo opět bez komplikací. 

Přínos jehněčí krve 

Lower ale nebyl první, kdo provedl transfuzi krve mezi zvířetem a člověkem. O několik měsíců jej totiž předstihl francouzský lékař Jean-Baptiste Denis (1635–1704), který působil na dvoře Ludvíka XIV. Podobně jako Lower a Boyle nejprve prováděl společně se svým spolupracovníkem Paulem Emmerezem transfuze u psů a 15. června 1667 přišel první pokus na člověku. Tehdy byl Denis požádán, aby se ujal léčby patnáctiletého chlapce, kterého řadu měsíců sužovaly horečky, jež z dříve bystrého a veselého hocha udělaly po fyzické i duševní stránce trosku. Opakované pouštění žilou ordinované klasickými lékaři, kteří stále čerpali především z děl antických mistrů, nepomáhalo. 

Pro Denise to byla ideální příležitost vyzkoušet novou metodu. Pacientovi nejprve odebral necelých 100 mililitrů krve a poté mu do těla vpravil přibližně čtvrt litru krve jehněčí, získané z krční tepny zvířete. Reakce byla udivující: chlapec se začal smát a vrátila se mu i duševní vyrovnanost. Jehněčí krev způsobila pouze pocit horkosti v celé paži, ale žádné další nepříznivé následky nezanechala. Druhou transfuzi Denis brzy poté provedl u pětačtyřicetiletého muže, kterému podal přes půl litru jehněčí krve. Ani v tomto případě nedošlo k žádné nežádoucí reakci a pacient se po terapii cítil silnější. Zprávu o obou pokusech lékař následně poslal do Královské společnosti, která ji publikovala koncem září téhož roku. 

Zakázaná praktika 

Denis, který v duchu antické představy o čtyřech základních šťávách zastával provádění transfuzí u lidí pouze s využitím zvířecí krve, aby se zabránilo přenosu temperamentu dárce na příjemce, v experimentech pokračoval a v roce 1668 proceduře podrobil čtyřiatřicetiletého Antoina Mauroye, jenž trpěl záchvaty šílenství. Nejprve mu pustil žilou (aby tělo zbavil špatné krve), načež mu do žíly vpravil zhruba poloviční množství (cca 150 ml) krve odebrané teleti. Žádný účinek se nedostavil, proto se transfuze o dva dny později opakovala. 

Tentokrát ale došlo k nežádoucí potransfuzní reakci. Mauroy začal záhy po obdržení krve pociťovat pálení v celé paži a podpaží, potil se, zrychlil se mu tep, který byl navíc velmi nepravidelný, a začal si stěžovat na silnou bolest v oblasti ledvin. Následně usnul a když se probral, jeho moč měla zcela černou barvu, což se opakovalo i další den. Třetího dne se však moč vyčistila a pacient se zdál být zcela klidný. Denis se domníval, že tím, co se vyplavilo, byla černá žluč, jejíž výpary pronikající do mozku zapříčinily Mauroyovy duševní potíže (ve skutečnosti se zřejmě jednalo o rozložené červené krvinky). 

Záchvaty vzteku a další problémy se nicméně po několika měsících vrátily a pacientova manželka lékaře požádala, aby provedli další transfuzi, o což se také pokusili, ale tentokrát kvůli slabému proudu krve zřejmě neúspěšně. Mauroy ovšem následujícího večera zemřel, což byla voda na mlýn konzervativním lékařům z pařížské lékařské fakulty, kteří na vdovu po zemřelém naléhali, ať věc žene k soudu. K tomu také došlo, soud ale Denise a Emmereze zprostil viny, neboť se ukázalo, že Mauroye zavraždila jeho manželka pomocí arzenu. 

Přesto transfuzní praktiky vešly v nemilost a po postupném omezování se ve Francii dočkaly roku 1678 úplného zákazu. V návaznosti na to od nich upustila i britská Královská společnost a v roce 1679 na krevní transfuze uvalil zákaz papež, což na dlouho vedlo k téměř úplnému opuštění praktiky, alespoň oficiálně. 

Progresivní porodník 

Novou krev do žil transfuzi vlil až v 19. století anglický porodník, chirurg a fyziolog James Blundell (1790–1878). Jeho cíle se však značně lišily od těch, s nimiž k proceduře přistupovali jeho předchůdci o sto padesát let dříve. Zatímco Lower, Denis a další chtěli v duchu antické humorální teorie léčit především duševní potíže pacientů, Blundell, jenž jako porodník musel bezmocně přihlížet smrti mnoha žen v důsledku velké ztráty krve, si uvědomil, že právě transfuze by mohla řadu rodiček zachránit. Nicméně nebyl sám, kdo v té době koketoval s krevními transfuzemi. 

Na edinburské univerzitě, kterou Blundell absolvoval v roce 1813, studoval také jistý John Henry Leacock, jenž studium zdárně dokončil o čtyři roky později a předtím v roce 1816 obhájil práci nazvanou O transfuzi krve v extrémních případech krvácení. Leacock experimentoval se psy a kočkami a dospěl k závěru, že transfuze krve může být v některých situacích skutečně prospěšná, rozhodně prospěšnější než pouštění žilou, a že je vhodné ji provádět pouze mezi jedinci téhož druhu, neboť při použití krve získané od příslušníka jiného druhu pokusy často končily smrtí příjemce. Po absolvovaní medicíny však Leacock zamířil na Barbados, kde jeho rodina pěstovala cukrovou třtinu, a ke zmíněné práci již žádnou další nepřidal a nepřepokládá se ani, že by své závěry někdy ověřil na lidských subjektech. 

To učinil až Blundell, který Leacockovu práci znal, odkazoval na ni a stejně jako on zastával názor, že by se pro transfuze u lidí měla používat pouze lidská krev. Podobně jako jiní metodu nejprve vyzkoušel na psech a 22. prosince 1818 provedl za asistence chirurga Henryho Clinea (1750–1827) první transfuzi u člověka s použitím lidské krve. Pacientem byl muž, který se nacházel na hranici smrti a trpěl rakovinou žaludku. Postupně mu bylo injekční stříkačkou do těla vpraveno necelých 400 mililitrů krve od několika dárců. 

I když se jeho stav přechodně zlepšil, o dva dny později zemřel. Přesto se toto datum považuje za „počátek moderní éry transfuzní medicíny“, jak podotýká hematolog Paul L. F. Giangrande. V následujících letech Blundell a jeho spolupracovníci provedli kolem deseti dalších transfuzí s využitím lidské krve, často na pacientech v téměř beznadějném stavu, což vedlo k tomu, že někteří z nich krátce nato zemřeli, pakliže již nebyli po smrti. Lékaři ale slavili i úspěchy. Ten první se dostavil v případě ženy, která po porodu ztratila významné množství krve, načež dostala necelý čtvrtlitr krve od Blundellova asistenta. Po transfuzi netrpěla vážnějšími problémy a „cítila se, jako by jí do žil vlili život“. 

Nepoučitelní následovníci 

Blundell se stal hlasitým zastáncem používání transfuze, a to zejména v případech poporodního krvácení. Stejně tak dál propagoval, aby se u lidí používala pouze krev lidská, nikoli zvířecí, přestože to někdy vedlo ke zdravotním potížím způsobeným inkompatibilitou krve dárce a příjemce, neboť existence různých krevních skupin tehdy ještě nebyla známá, takže na ně nebyl brán ohled. Vyvinul také několik nástrojů pro provádění transfuze, například gravitor, který, jak název napovídá, spoléhal na sílu gravitace a umožňoval používat žilní krev, což dříve nebylo obvyklé – přímá transfuze propojením žil dárce a příjemce byla kvůli rychlému srážení nepraktická, proto se krev obvykle musela odebírat z tepny. 

Metodu přímé transfuze za pomoci žilní krve později zdokonalili další lékaři, ale populární stále byla i transfuze nepřímá, k níž postačovala injekční stříkačka, která ovšem zase nedovolovala přenesení většího množství krve najednou. I když ve třicátých letech Blundellův zájem o transfuze ochladl, myšlenka žila dál a navzdory kulturním, náboženským i lékařským kontroverzím, jež se s ní pojily, s ní opatrně a se střídavými úspěchy experimentovali další lékaři, a to dokonce i ti čeští. 

První krevní transfuze v českých zemích proběhla 12. srpna 1879 v Praze. Za asistence dalších lékařů ji provedl Antonín Erpek (1843–1921) a pacientkou byla šestačtyřicetiletá žena, která trpěla rakovinou děložního čípku. V daném případě však nebyla použita krev lidská, nýbrž beránčí. I když žena proceduru zvládla dobře, o měsíc později zemřela. Ještě téhož roku lékaři pokus zopakovali s několika dalšími pacienty, ale bez úspěchu. Jeden dokonce skonal v důsledku komplikací bezprostředně po provedení transfuze. Podobně dopadaly i další pokusy v jiných zemích, při nichž se navzdory Blundellovu doporučení dál používala místo lidské krev zvířecí. 

Bod zlomu 

Naprosto klíčovým objevem, díky kterému se z krevních transfuzí mohla během uplynulého století stát zcela standardní, a především velmi bezpečná lékařská procedura, byl objev krevních skupin a o něco později i Rh faktoru. Podobně důležité bylo rovněž nalezení vhodných antikoagulantů, jež odstranily nutnost provádění přímých transfuzí a umožnily krev skladovat a použít až v případě potřeby. 

K prvním takovým patřil citrát sodný, jehož vhodnost pro tyto účely popsal v roce 1915 Richard Lewinsohn. Odtud byl už jen krůček k vytvoření prvních krevních bank. Využívat se ovšem dala také krev získaná z mrtvol, jak ve třicátých letech 20. století doložil na mnoha úspěšných transfuzích sovětský lékař Vladimir Šamov. Mocným impulsem pro rozvoj transfuzní medicíny byla nepochybně první i druhá světová válka, kdy byla krev od dárců potřeba jako nikdy předtím.

Přesto i později stála transfuzím v cestě řada překážek. Problémem už ale nebyla ani tak bezpečnost, nýbrž předsudky. Jak píše Clifford A. Pickover, „ještě v 50. letech 20. století bylo v Louisianě trestným činem, když dal lékař bělochovi ‚černou krev‘, aniž předem získal jeho souhlas“. To už je dnes naštěstí minulostí.