Poklad na jezeře Titicaca: Jak se žije na „pradávných“ ostrovech z rákosí?

Jako první lidi uvedl stvořitel Kon-Tiki Virakoča na svět čtyři sourozenecké páry: Stali se z nich zakladatelé incké říše, z nichž nejslavnější jsou Manco Capac a Mama Ocllo. Ačkoliv je opřádají mýty, pravděpodobně se jedná o skutečné historické postavy z počátku 12. století, stojící za založením města Cuzco a také za vznikem osad na břehu jezera Titicaca. Skutečná historie tamního unikátního osídlení však sahá daleko za zmíněné mytické předky.

Lid Pucará obýval severozápadní břehy Titicacy v letech 1400 př. n. l. až 400 n. l. Na základech, které položil, se pak vyvinula mnohem slavnější civilizace Tiwanaku, prosperující mezi léty 400 a 1000, a dokázala vybudovat impozantní památky – včetně Sluneční brány, pyramidy Akapana či chrámu Kalasasaya. Jezero tehdy sahalo až k místu, kde stávalo mocné město Puma Punku, jež dnes patří k nejzajímavějším archeologickým lokalitám ve zmíněné části světa. Poté, co vinou dlouhodobého sucha hladina klesla, se vyspělá kultura zhroutila. Ale přestože králové, kněží a další příslušníci vyšších vrstev zmizeli ve víru dějin, obyčejní rybáři z jezerních břehů nikdy neodešli.

Nelidé kmene Uru

V chráněných vodách nedaleko dnešního města Puno – tam, kde jsou vysokohorské větry nejmírnější a rákos totora nejhojnější – dnes žijí lidé kmene Uru. Sami se však za lidi nepovažují. Tvrdí, že jejich krev je černá, nikoliv rudá, a díky tomu dokážou na jezeře přečkat i zimu. Dodávají, že na Zemi existovali již v temném dávnověku, a předčili tak pokolení stvořené Virakočou. Tehdy prý však vypadali jinak: Měli dlouhé ruce a nohy, zatímco jejich obličej byl hranatý, podobný kondorovi či pumě. Nikoliv náhodou se přitom právě takto vyobrazovala dávná božstva na kamenných stélách v nedalekém Tiwanaku.

Lidé přebývající na rákosových ostrovech se sami označují jako Uru, v odkaze na dávné etnikum, které se jako první usadilo v Andách. Podle etnologů se však ještě do 70. let minulého století, kdy žili v naprosté izolaci, považovali za kmen Kit-suň a mluvili svým jazykem puki. Dnes jej ovšem ovládají pouze dva lidé a zbylých pět tisíc obyvatel převzalo ajmarštinu, jež je v Peru nejrozšířenější po španělštině a kečuánštině. S novým jazykem pak přišel i nový název kmene. Ztráta původní identity jde na vrub uvolnění z izolace: Muži už nemají zakázáno chodit na břeh, aby se nemísili s nepukijsky hovořícími ženami, a děti kromě základního vzdělání na ostrovech absolvují další výuku na pevnině.

Na stéblech totory

Jazyk puki je proto dnes prakticky mrtvý a z tradic „nelidí Kit-suň“ se zachovalo jen pár základů. Nejvýznamnější z nich však představuje technika stavby plovoucích ostrovů: V období dešťů, mezi prosincem a únorem, se hladina jezera mírně zvedá. Porosty rákosu zvaného totora tak musejí uvolnit kořeny ze dna a plout na povrchu, aby přežily. Uruové je v uvedené době sbírají a odvážejí do své zátoky. Tam kořenový systém nařežou a svážou do kvádrů pokrývajících vždy zhruba čtyřicet metrů čtverečních. Bloky následně připevní ke kůlům eukalyptu, jež poté ukotví ke dnu jezera. Vzniká tak stabilní základ, který se dál navyšuje křížovým pokládáním a udusáváním totory.

Údržba ostrova znamená nikdy nekončící proces, protože sušená stébla ve vodě časem uhnívají. V závislosti na počasí se proto musejí pokládat nové vrstvy. V teplejších měsících stačí obnova jednou za tři měsíce, ale obzvlášť v období dešťů je třeba další podklad vršit každé dva týdny. Na vzniklých ostrovech si pak Uruové stavějí domy, a to na vyvýšeninách, aby na ně nedosáhly větší vlny. Většina obydlí vzniká také z totory a jen málokterá mají plechovou střechu.

Cesta za pstruhem

Přesto místní nežijí v hluboké historii, ale zpříjemňují si svůj jinak tvrdý život řadou moderních vymožeností. Používají sprchovací kabinky připojené k ohřívačům vody, počítače a mobilní telefony napájené ze solárních panelů, a na největším z ostrovů dokonce rádio vysílá místní hudbu. Pokud si Uruové potřebují ulevit, odeberou se do záchodových budek vybudovaných na speciálních ostrůvcích, určených přesně k uvedenému účelu. Toalety přitom nejsou napojeny na kanalizaci, ale ústí do kořenového systému totory, jenž výkaly pohlcuje. A protože je sušená rostlina velmi hořlavá, věnuje se speciální péče také přípravě okolí pro hliněnou kuchyni, která se umísťuje na kameny.

S plotnou se dostává ke slovu další přetrvávající tradice, a sice jídlo: Ačkoliv dnes hlavní příjmy Uruů plynou z turismu a prodeje suvenýrů, na jezero se stále vydávají rybáři a lovci, takže nedílnou součást domorodého jídelníčku tvoří ryby, ptáci a jejich vejce. Z prvních zmíněných jsou oblíbení zejména pstruzi – ostatně navštívit Titicacu, a nedat si pstruha, je jako projet Maďarskem, a nezastavit se na guláš. Úlovek se přitom připravuje doslova na sto způsobů: v trojobalu, na grilu, jednoduše smažený či pečený nebo v papilotě… Avšak hlavní gurmánské lákadlo na bolivijské i peruánské straně představuje nepochybně ceviche. Obecně se jedná o kousky masa, nejen ze pstruha, naložené v kyselém nálevu s limetkou a často podávané s vařenou kukuřicí, salátem a kusem batátu. 

Pozdrav od prezidenta

Cestovní ruch však přináší daleko snazší výdělek než lov ve studených vodách a jen kvůli návštěvníkům se na ostrovech nepravidelně zdržuje asi 60 % obyvatel. Zbytek žije na pevnině a na totorové platformy dojíždějí podobně jako do skanzenu. V tomto případě ovšem díky za turismus, jinak by již jakákoliv identita kmene Uru dávno zmizela, stejně jako se vytratil jejich jazyk.

Na připlouvající loď s turisty domorodci už zdálky volají na pozdrav „kamisaraiky“, což lze přeložit jako „jak se máš“ nebo „dobrý den“. V odpověď se má zahlaholit „waliki“, tedy „mám se dobře“ či „den je dobrý“.

Osobního přivítání se vždy ujímá prezident nebo prezidentka ostrova v tradičním pestrobarevném oděvu a zvídavým návštěvníkům pak odpoví na jejich otázky. Vysvětlí jim třeba, že největší svátek ostrovanů připadá na pátý srpen, kdy slaví narozeniny jako národ, sejdou se a zpívají tradiční písně. Nebo že kromě barevných sukní, vyšívaných vestiček a výrazného klobouku hrají v oděvu žen významnou roli i ozdobné vlněné bambulky do vlasů: Mají-li světlé a zářivé barvy, je dotyčná dívka svobodná, zatímco tmavší, většinou hnědé odstíny značí provdanou nositelku.

Hostitel také povypráví, že jejich hlavní bohyní není Pačamama neboli matka země, jako u ostatních obyvatel náhorní plošiny Altiplano, nýbrž vládkyně jezera Kočamama. Ani její uctívání však nijak nebrání vzývání dalšího oblíbeného „božstva“, svatého Jakuba. Křesťanství má totiž v místě dlouhou tradici, kterou přinesli již první conquistadoři.

Nakoupit a spálit

Když k jezeru dorazili v 16. století Španělé, zjistili, jak důležitou roli plní vodní plocha ve víře tamních kultur, a rozhodli se, že je třeba domorodce pokřtít. Nicméně hned zpočátku nastal problém: Anansayas, kteří se v lokalitě usadili až za pozdní vlády Inků, oddaně uctívali Pannu Marii, zatímco dříve příchozí Urinsayas se upnuli ke svatému Šebestiánovi. Jeden z potomků předposledního vládnoucího Inky, jistý Francisco Tito Yupanqui, chtěl proto k větší slávě Kristovy matky vytvořit její sochu. První hliněná skulptura se mu příliš nepovedla, ale druhá z roku 1538 již byla ze dřeva a dostala jméno Virgen de la Candelaria. Když potom začala „konat zázraky“, upnuli se k ní i starousedlíci, a tak Marie svatého Šebestiána pomyslně porazila.

Díky zázračné pověsti místní sochy se Copacabana na jižním břehu jezera proměnila v jedno z největších poutních míst Latinské Ameriky. V roce 1925 udělil papež Pius XI. zmíněnému idolu posvátnou korunu, a proto se každoročně 2. února na svátek Virgen de la Candelaria plní malé městečko lidmi. Dnes se socha nachází v bělostné bazilice, jejíž stavba započala už roku 1668. Před deseti lety však někdo ze skulptury ukradl postavu malého Ježíška i mnoho drahých kamenů, zdobících její oděv. Nespatříte ji proto už ani na oltáři a ukrývá se v bezpečí útrob stavby.

Nejsilnější náboženská aktivita místních i poutníků se nicméně odehrává na kopci nad městem. Tamní křížovou cestu lemují obchůdky s podivným zbožím: Nikde jinde na světě si u křesťanského svatostánku nekoupíte plastový model třípatrového domu, autíčko či tlusté smotky falešných peněz, abyste je donesli na konec křížové cesty. Tam je můžete ukázat obrazu Panny Marie a požádat ji, aby váš život zahrnula jejich reálnou podobou. O kousek dál pak cetky spolu s kovovými lístky spálíte jako oběť bohyni Pačamamě, kdyby vás náhodou zázračný obraz nevyslyšel.

Otevřete třetí oko

Na březích Titicacy se nachází ještě jedno tajuplné místo, a sice reliéfní brána Aramu Muru, vytesaná do skály na půli cesty mezi Punem a Copacabanou. Podle legendy krátce předtím, než Španělé dorazili plenit Cuzco, sebral jistý Aramu Muru z nejposvátnějšího inckého chrámu obří zlatý sluneční disk, donesl ho na místo dnešní brány a zmizel s ním ve skále.

TIP: Lid plovoucích ostrovů z jezera Titicaca

Někteří z návštěvníků tvrdí, že když se rukama přidržíte po stranách a své „třetí oko“ uprostřed čela přiložíte na otvor v portálu, budete si připadat, jako byste prošli pohyblivými mlžnými stěnami, pocítíte závrať a spatříte světlo na konci tunelu. Střízlivý výklad však hovoří o opuštěném projektu Inků, který dávní obyvatelé jednoduše nestihli dokončit. Ať už je pravda jakákoliv, lokalita stále slouží k uctívání Pačamamy, o čemž svědčí množství kokových lístků rozprostřených po okolí.