Vražda prezidenta Kennedyho: Zabil ho vyšinutý střelec, CIA nebo mafie?

Je pátek 22. listopadu 1963, přesně 12:27. Tmavomodrý naleštěný Lincoln Continental s kódovým označením SS-100-X veze vzácnou posádku. Z jeho pohodlných sedaček rozdává na všechny strany úsměvy americký prezident John Fitzgerald Kennedy. Po boku mu sedí jako vždy skvěle upravená manželka Jackie. Jsme v Dallasu, ve státu Texas.

Kennedy si tohle místo jako počátek svého předvolební turné nevybral jen tak. Nejdříve chce promluvit k voličům, kteří mu při posledních volbách dvakrát nepřáli. A nejvíc jich najdete právě v Texasu. Atmosféra je i přesto skvělá. Davy mávají a nad hlavami spokojeného prezidentského páru zní oslavný jásot. „Vidíte? V Dallasu vás mají rádi,“ švitoří spokojeně manželka texaského guvernéra Johna Connallyho. Spanilá jízda nemá naspěch. Řidič musí kvůli ostré zatáčce zbrzdit limuzínu na pouhých 18 kilometrů v hodině a vjíždí do Elm Street…

Jedna rána nestačí 

Velká ručička nedalekých hodin ukazuje svisle dolů. 12:30. V setině sekundy prořízne vzduch svistot kulky. „Ne! Pane Bože! To ne!“ křičí Jackie a vrhá se k manželovi. Že tím riskuje i svůj život, ji ani na vteřinu nenapadne. Nevěřícně sleduje proud krve valící se z manželova krku. Vpředu bolestně sténá guvernér Connally. Ten bude mít více štěstí. Z vážných zranění se zotaví a žít bude až do roku 1993. 

Horor ale zdaleka nekončí. Osobní ochranka skenuje cvičeným pohledem okolí. Marně. Po útočníkovi není ani stopy. Přesto přiletí ještě dvě rány – ta poslední udělá z prezidentovy hlavy krvavené torzo. Zachránit prezidenta by v tu chvíli už nedokázal ani tým složený z nejlepších chirurgů světa. Amerika je v šoku. Zpráva obletí jako blesk celou planetu. Stále však chybí pachatel! Svých slov rychle litují Kennedyho přední odpůrci. Ještě před měsícem si odplivovali, že se prezident bratříčkuje s Rusy a koketuje s komunismem. Teď se bojí, aby na ně nepadl stín podezření. 

Vrah, co neuměl střílet 

„To je absurdní omyl!“ protestuje bývalý americký mariňák Lee Harvey Oswald, když je pár hodin po atentátu zatčen jako hlavní podezřelý. Toho z něj udělá narychlo sestavený vyšetřovací tým fungující pod vedením Earla Warrena. Do dějin atentátů se zapíše jako Warrenova komise. Její postup však bude více než sporný. Oswalda označí jako toho, kdo Johna F. Kennedyho odpravil puškou Carcano M91 z okna jednoho z nedalekých domů. Puška se skutečně najde. A jsou na ní dokonce i Oswaldovy otisky! Co na to údajný vrah?

„Je to celé nesmysl, vůbec nechápu, oč jim jde, zatkli mě jen kvůli tomu, že jsem nějakou dobu žil v Sovětském svazu. Chtějí mě obětovat jako beránka!“ brání se. Do karet mu hraje řada faktů. Otisky se sice na zbrani najdou, ale jen prstů – chybějí otisky líce. Puška Carcano M91 navíc nepatří k těm nejpřesnějším. A každý, kdo kdy u mariňáků s Oswaldem sloužil, potvrdí, že byl mizerný střelec. Dvojnásobný zásah prezidenta by tak byl nejlepší muškou jeho života. 

Pravdu se nedozvíte!

Celý atentát máme díky pohotovému filmaři Abrahamovi Zapruderovi natočen. Vraha ale v záznamu neuvidíme. Mnoho by mohl prozradit soudní proces s Oswaldem a jeho řádné výslechy. K těm ale vůbec nedošlo. Zdá se, že někomu velmi záleželo na tom, aby se údajný vrah nemohl bránit. 24. listopadu téhož roku je Oswald veden ozbrojenou eskortou k výslechu. Prodírají se chumlem novinářů, takže obtloustlého majitele dallaského nočního klubu, Jacka Rubyho, si nikdo ani nevšimne. Chyba. Muž podezřívaný z napojení na mafii vytahuje pistoli a přesným zásahem zbaví Oswalda života!

„Nechtěl jsem, aby se chudinka paní Kennedyová trápila při procesu s tím vrahounem,“ ospravedlňuje se Ruby. Na elektrickém křesle Ruby neskončí. Zachrání ho odvolání. Umírá ve vazbě, 3. ledna 1967 na rakovinu plic. Je to jen náhoda, že ho skolí tak vážná nemoc? Možná ne, vždyť jeho slova připomínají výsměch všem vyšetřovatelům i Americe: „Svět se pravdu nikdy nedozví.“ Nemýlí se. 

Vrahova svačinka? To těžko… 

Tři dny po atentátu se 220 zástupců zemí světa shromáždí na Národním hřbitově ve Virginii. Poslední sbohem přijedou Kennedymu dát dokonce i zástupci znepřáteleného Sovětského svazu. Do křesla prvního muže USA usedá viceprezident Lyndon B. Johnson. Totožnost vraha ale stále visí jako Damoklův meč ve vzduchu. „Věc je jasná, šlo o střelbu vyšinutého jedince,“ shrne závěry Warrenova komise a další námitky nepřipouští.

Tím však vyšetřování neskončí. Případ vezme do rukou Jim Garrison, státní návladní z New Orleansu. „Nedalo mi to spát. V případu bylo mnoho nejasností,“ vysvětlí médiím, proč se pustil do rozsáhlé studie. Nesrovnalostí skutečně najde celou řadu. Hned na začátku ho zarazí, proč má prezident kolem sebe při jízdě ve vozidle s otevřenou střechou tak směšný doprovod.

„I při menších akcích, než byla tato, mívá hlava státu početnější ochranku,“ osvětlil Garrison. Poté si posvítí na Oswalda a jeho časový harmonogram. Byl-li Lee skutečně vrahem, pak byste jen těžko hledali chladnokrevnějšího a rychlejšího člověka. Podle Garrisonova propočtu měl totiž maximálně dvě minuty na to, aby vystřelil smrtelnou ránu, seběhl po schodech ze čtvrtého patra budovy a pak si, jakoby nic, objednal v rychlém občerstvení v přízemí svačinu, se kterou ležérně zasedl za stůl! 

Mnoho otázek, málo odpovědí 

„Představte si to! Právě zastřelili Kennedyho!“ rozohní se najedený Lee v autobuse cestou ze skladiště, odkud střílel. Kam míří? Do kina! Tam bude také zatčen, aniž by kladl sebemenší odpor – až na nefalšované překvapení nad tím, proč je zatčen. To Garrisonovi stačí k tomu, aby pro něj Oswald přestal být podezřelý. Pokud by byl skutečně vinen, nesnažil by se ho Ruby odstranit dřív, než začne mluvit. Ale na druhou stranu – co dělal Oswald v místě, odkud se pravděpodobně střílelo, a jak by se otisky prstů dostaly na zbraň? Na to Garrison odpovědět nedokáže, ani nevylučuje, že se mohl Oswald v případu nějak „namočit“.

„Atentát mohl být spiknutím, za kterým stáli i vysocí úředníci,“ spekuluje Garrison. Ostatně, prezident Kennedy leží mnohým v žaludku kvůli nevydařené invazi v kubánské zátoce Sviní z roku 1961 nebo pro pacifistické postoje a časté kompromisy. Dalším zase nevoní prezidentovo pověstné sukničkářství či otevřená podpora protirasistického hnutí Martina Luthera Kinga. 

Vendeta Kuby nebo SSSR?

FBI nebo CIA. To jsou podle Garrisona šedé eminence celého útoku. Státní návladní nesouhlasí ani s teorií, že střílel jen jediný muž. „Na prezidenta nebylo vypáleno jen třikrát, ale minimálně šestkrát. Jde o jasnou křížovou palbu, Kennedy byl odstřelován z různých úhlů, aby se zvýšila šance zásahu,“ míní. V takovém případě se nešlo divit ochrance, že útočníky ihned neodhalila. V policejních spisech návladní dokonce objeví několik svědectví přihlížejících, kteří se dušují, že střelba byla slyšet i cítit z úplně jiného místa, a sice od nedaleké dřevěné palisády. Mohlo jít o pozici dalšího střelce?

Vraha (či více vrahů) ale nemusely vyslat jen tajné služby. Do zaměřovače se mohl dívat také člen některé z mafií – což by potvrzovala i rychlá likvidace Oswalda na mafii napojeným Jackem Rubym. Mnozí vidí za atentátem pro změnu Sovětský svaz, se kterým se přibližně mezi roky 1947 až 1991 Spojené státy popotahují v tzv. studené válce. A tím seznam podezřelých zdaleka nekončí. Ve hře je i režim Fidela Castra. Stačí připomenout rok 1962 a karibskou krizi, kdy se studená válka kvůli umístění sovětských raket na Kubu málem proměnila v pořádně horkou.