Nejšťastnější den pro Evropu: Události, které předcházely podpisu kapitulace

Pokud byl ještě naživu Adolf Hitler, otázka kapitulace byla (i přes rapidně se zhoršující situaci) oficiálně tabu. Lidé, kteří s ním ještě v roce 1945 přišli do kontaktu, shodně vzpomínali, že přestože před nimi stál starý a nemocný muž, jehož levá ruka se ustavičně třásla, neuvažoval ani chvilku o tom, že by uznal porážku. O spojeneckém táboře se vyjadřoval mimo jiné jako o „koalici šílenců“, která se jistě co nevidět rozpadne.

Dokonce když se 12. února 1945 dostalo do Berlína komuniké o výsledcích jaltské konference, ve kterém zazněly mimo jiné požadavky rozpuštění NSDAP, postavení válečných zločinců před soud, demilitarizace Německa a přijetí pouze bezpodmínečné kapitulace, Hitler spěchal do Jalty vzkázat: „Vždy jsem říkal, že otázka kapitulace je vyloučena! Dějiny se přece neopakují!“ Dne 30. dubna 1945 se ale třetí říše nacházela v troskách, a to nejen reálně, ale i symbolicky. Rudoarmějci vztyčovali sovětské vlajky na berlínském Reichstagu a o několik hodin dříve ukončil sám Adolf Hitler svůj život ampulí kyanidu a výstřelem z pistole Walther PPK.

Zplnomocněn k podpisu kapitulace?

Novým prezidentem Německa se stal velkoadmirál Karl Dönitz, bylo však zřejmé, že válka nebude trvat dlouho. Němečtí vojáci v té době ovládali již jen malou část „tisícileté říše“, přičemž nejbojeschopnější uskupení v podobě skupiny armád Střed pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera se nacházelo v české kotlině. Dönitz se ale nechystal k okamžitému zastavení všech válečných operací. Ukončení války mělo proběhnout v několika etapách.

Chtěl sice „zabránit zničení německého národa bolševismem“, a tedy pokračovat ve válce na východě, avšak byl si velmi dobře vědom skutečnosti, že musí o kapitulaci (přinejmenším se západními Spojenci) vážně uvažovat. Sám se potom během prvních poválečných výslechů chvástal, že ho Hitler zvolil – coby vysoké ho důstojníka – aby dohodl kapitulaci. „Válku mohl ukončit pouze voják, který v ozbrojených silách požíval patřičné autority. (…) Vůdce věděl, že já takovou autoritu mám,“ nechal se slyšet velkoadmirál. Později svůj názor revidoval, když na přelomu let 1945/46 v Norimberku řekl, že se teprve po válce seznámil s Hitlerovou závětí, ve které vůdce nařizoval svému nástupci pokračovat v bojích.

Hitler až do poslední chvíle odmítal kapitulaci a není nám známo, že by svůj názor změnil. Naopak, viděl v Dönitzovi ideálního pokračovatele fanatického odporu až do konce. Stejně tak nemůžeme věřit tvrzení Dönitze a Keitela, že po smrti Hitlera špičky vedení státu a armády spěchaly uzavřít mír, jelikož se bojovalo prakticky po celý další týden. Spíše se snažily získat čas a odsunout velkou část jednotek na západní frontu.

Ochotné kapitulace na západě

První květnový týden byl ve znamení rychlého spojeneckého postupu. K 3. květnu kapituloval Hamburk a admirál Hans-Georg von Friedeburg se vydal k britskému vedení s posláním dohodnout příměří pro severozápadní Německo. Velitel spojeneckých armád v této oblasti, Bernard Montgomery, však lokální kapitulaci odmítl a požadoval zastavení bojů i v Nizozemí, Dánsku, Frísku a Šlesvicku.

Prezident Dönitz ztrácel stále více kontrolu nad vývojem na frontě a po jednání s novým kancléřem Schwerinem von Krosigkem a dalšími členy své vlády se 4. května rozhodl přijmout Montgomeryho požadavky a schválil podepsání částečné kapitulace, jejíž součástí bylo i ukončení neomezené ponorkové války. Němci rovněž nepotopili své válečné loďstvo, ale předali je Spojencům. Dönitz také zrušil Hitlerova nařízení, jež nakazovala vedení fanatického odporu, konkrétně zrušil Neronův rozkaz a zakázal činnost Werwolfu.

Dne 5. května skončily boje v Nizozemí, Dánsku a na severozápadě Německa. Na jihu Německa pak maršál Albert Kesselring zaznamenával mezi svými vojáky příznaky totálního úpadku morálky a disciplíny. Proto i on 3. květ na požádal Dönitze, aby mohl vyjednávat se západními Spojenci. Bylo mu vyhověno a o dva dny později skupina armád Severní Alpy kapitulovala do rukou Američanů. Dönitze (a vrchní velení armády) navíc stále neopouštěla naděje, že by snad Německo mohlo uzavřít mír pouze s nimi a pokračovat v bojích na východní frontě.

V tomto duchu začal 4. května s Eisenhowerem vyjednávat admirál von Friedeburg, který se snažil vrchního spojeneckého velitele přesvědčit, že kapitulace jím nabízené mohou mít pouze lokální charakter a že nelze skončit válku na všech frontách. Avšak když nadále nabízeli němečtí velitelé Eisenhowerovi konec bojů v prostoru jejich armád, dostávalo se jim stejné odpovědi – musí kapitulovat i před zástupci Rudé armády. I přes tyto jasné náznaky mnozí němečtí velitelé stále slepě doufali, že se k nim Američané připojí a zaútočí na sovětské vojsko.