Počátky americké kosmonautiky (2): Američané těsně druzí
Počátky americké kosmonautiky byly velmi těžké. Pouhý měsíc po Sputniku dostali Američané další ránu – SSSR měl na orbitě živého tvora a oni se tam ještě vůbec nedostali! Jak to celé dopadlo?
Ještě večer po startu prvního Sputniku odpověděl von Braunův tým na otázku ministra obrany, že je schopen vypustit americkou družici do tří měsíců. Washington však o tom začal vážně uvažovat teprve po startu Lajky, když se ukázalo, že sovětský kosmický program bude pokračovat. Snaha trumfnout Rusy alespoň v něčem vedla k rozhodnutí, že první americká družice ponese výbavu pro vědeckou práci – Sputnik totiž pouze pípal.
Zatímco se Braunovi lidé soustředili na přípravu nosné rakety (přičemž vybrali upravenou verzi armádní střely Jupiter C), zkonstruování družice bylo svěřeno týmu v Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně, odkud se dnes řídí rovery na Marsu či výzkum blízkozemních asteroidů. První americká družice, vzápětí překřtěná na Explorer 1, vznikla v Kalifornii předěláním malé raketky na pevné palivo nazvané Baby Sergeant.
Nosič Jupiter C nakonec dostal jméno Juno, aby se mise alespoň trochu „zcivilnila“, a na kosmodrom na mysu Canaveral na Floridě dorazil napůl v utajení pár dnů před Štědrým večerem 1957. Po instalaci Exploreru 1 na špičku 21metrové rakety a po dvou chystaných startech zrušených kvůli silné vichřici se poštěstilo: 31. ledna 1958 krátce před 23. hodinou místního času sledovaly na východním pobřeží USA tisíce diváků „tajný“ start první americké družice.
Explorer 1 se dostal dokonce na vyšší než plánovanou oběžnou dráhu (stal se nejvzdálenějším umělým předmětem od Země s apogeem ve výšce přes 2 500 km). Vědecké úkoly splnil na jedničku, přičemž ze zaslaných dat se podařilo vyčíst existenci Van Allenových radiačních pásů kolem Země, které chrání život modré planety před kosmickou radiací. Představitele mise včetně von Brauna přivítali na tiskovce časně ráno 1. února jako hrdiny.
A jak to dopadlo s Explorerem? Spojení s ním bylo ztraceno asi čtyři měsíce po startu, nicméně v zemské atmosféře zanikl až roku 1970.
Chystá se oddíl astronautů
Ještě než Američané vypustili do kosmu prvního astronauta, stihli poslat na oběžnou dráhu i do vesmírných dálav řadu družic. Když se zaměříme na úspěšné mise, narazíme například na sondu Pioneer 5, vypuštěnou 11. března 1960. Zkoumala prostředí mezi oběžnými drahami Země a Venuše a během zhruba měsíční mise sledovala projevy slunečního větru v meziplanetárním prostoru. Po několika neúspěších vypustily USA v březnu 1959 k Měsíci „částečně úspěšnou“ sondu Pioneer 4, která okolo našeho souputníka proletěla a poté se stala první umělou sondou, která vstoupila na oběžnou dráhu Slunce. Měsíc však družice minula bezmála o šedesát tisíc kilometrů a nic zvláštního o něm nezjistila.
První oddíl astronautů sestavila Amerika na jaře 1959, více než rok po startu své první družice. Paradoxní je, že astronauty-pionýry se nestali ti nejlepší z nejlepších, jak se často uvádí. Takoví se kosmickému programu vyhýbali, protože jej považovali za obdobu cirkusového vystřelování člověka z děla do sítě. Jeden z tehdejších špičkových amerických pilotů prohlásil, že si nesedne do kabiny, z jejíhož sedadla by předtím musel utřít opičí (slušně přetlumočeno) trus. Jednalo se o narážku na testovací let opičáka Hama v lodi Mercury, připravované pro první astronauty. Dokonce již tehdy odsuzoval vynikající pilot Neil Armstrong program Mercury jako nesmysl a možnost proniknout do kosmu spatřoval spíše v experimentálních letounech s extravysokým doletem.
Členy „té první sedmičky“ se tedy stali Alan Shepard, Virgil Grissom, Donald Slayton, Walter Schirra, Gordon Cooper, John Glenn a Scott Carpenter. Létali v rámci programů Mercury, Gemini, Apollo, a dokonce i na raketoplánech (vzpomeňme si na legendární misi nejstaršího astronauta ve vesmíru Johna Glenna – v jeho 77 letech). Výraznou figurku představoval právě Donald „Deke“ Slayton, kterému lékaři velmi brzy kosmický let zakázali kvůli drobné srdeční vadě. Poté se stal nekompromisním šéfem oddílu astronautů a sestavoval posádky pro měsíční mise Apollo. Do vesmíru se ale nakonec stejně dostal – v roce 1975 se účastnil mise Sojuz-Apollo.
Na skok do vesmíru
V polovině dubna 1961 svět ohromeně sledoval další sovětské kosmické prvenství, když Jurij Gagarin obletěl Zemi a stal se prvním člověkem ve vesmíru. USA musely opět spolknout hořkou pilulku, byť se prezident J. F. Kennedy díky výzvědné službě o letu prvního člověka dozvěděl s předstihem a stihl Gagarinovi ještě pár hodin před startem poslat telegram, v němž mu přál šťastný let. Američany porážka zklamala o to víc, že v té době již v podstatě byli připraveni vyslat do kosmu svého člověka a prohráli doslova o pár neděl. Především americký hrdina – Alan Shepard – se zlobil na přespříliš úzkostlivé vedení, které let zdržovalo.
Start Sheparda byl stanoven na 2. května 1961, nicméně neustále se měnící počasí v okolí mysu Canaveral na břehu Atlantiku odsunulo vzlet kabiny o tři dny, přičemž ještě v den startu, 5. května, došlo k dalšímu zpoždění příprav. Jednalo se tedy o skutečnou zkoušku nervů, kterou však Shepard zvládl (byť kvůli odkladům komandoval do mikrofonu personál letové kontroly): v 9:34 místního času tak zaburácely motory rakety Redstone 3 a vyslaly prvního Američana na trasu Země–vesmír.
Amerika však Sověty zdaleka nepředstihla v délce kosmického letu: zatímco Gagarin obletěl celou zeměkouli a jeho mise trvala více než sto minut, Alan Shepard provedl pouze tzv. balistický skok – nedosáhl tedy orbitální rychlosti, jen na chvíli vyletěl za hranici atmosféry a pak se zase vrátil zpět. Celá premiérová americká mise trvala něco málo přes patnáct minut a astronaut při ní dosáhl výšky 187 kilometrů nad povrchem Země. Prvním Američanem na oběžné dráze se stal až v únoru 1962 John Glenn, celkově třetí občan USA v kosmu po dvou balistických skocích.
